Když se mají rádi...1/3

Já jsem Linda a tohle je Lenka, moje stejně stará sestra. Jak už si asi domyslíte, jsme dvojčata a narodily jsme se osmadvacátého března. Je nám oboum 12 let a rády provádíme lidem různé věci.
Nejlépe nám to jde v podobě naší starší sestry Anny, které se líbí Denis. Provádíme lidem moc rády trapasy, a takové, aby se ztrapnili mimořádně.
Nejlepší nápady máme ohledně Anny. Dokážeme obě být pěkně otravné a lézt lidem na nervy, ale nás to prostě baví.
Ve škole nám to jde a i když tam nemáme moc kamarádů, vystačíme se každá sama a pak společně obě dohromady.
Tenhle náš příběh bude vyprávět Lenka.

Bylo to tak.
Byla zima a já jsem se probudila ve svém pokoji. Vedle na posteli ležela Linda a ještě spala. Nechtěla jsem ji budit a i když jsme většinou každá čekaly na sebe, než se probudíme, tentokrát jsem porušila naše pravidlo a vstala o mnoho dřív.
Linda se za porušení našich ujednaných pravidel neštve, jí je to jedno. Ona žádné naše vtípky a průšvihy neřeší, má se ráda taková, jaká je a na svět vidí optimisticky.
Maminka už stála u kuchyňské linky a mazala chleby.
"Ahoj Lenko," pozdravila mě. Já jsem jí odpověděla velmi jednoduše - zívnutím.
"Čau mami," odpověděla jsem konečně. "Copak je dobrého k snídani?"
"Běž se kouknout, jestli otec ještě spí," řekla mi maminka.
Otevřela jsem dveře do ložnice a můj aktivní tatínek už seděl na posteli a oblékal si ponožky.
"Ahoj beruško," pozdravil mě. "Už je snídaně?"
"Jo," odpověděla jsem, aniž bych to věděla. Hned, jak jsem nechala otce v ložnici samotného, vydala jsem se do pokoje vzbudit Lindu.
Prudce jsem s ní zatřásla, ale místo toho, aby mě seřvala za to, že jí budím, se převalila na druhý bok a zamumlala, že chce ještě spát.
Pokrčila jsem rameny a vyšla z pokoje.
"A Linda nebude snídat?" obrátila se na mě maminka, když nalévala mě a otci kakao.
"Chce spát," odpověděla jsem a posadila se. "Ten včerejší večírek ji asi unavil. A kde je Anna?"
"Šla venčit Terryho," odpověděla maminka a nalila kakao i pro mě.
Terry byl náš malý yorkšírský teriér. Dostali jsme ho s Lindou a Annou k minulým vánocům a od té doby už mu budou skoro 2 roky (14 psích let).
Já s Lindou jsme se nejdřív bavily tím, že jsme Terrymu (byl to kluk) dělali různé culíčky z jeho dlouhé ofiny, ale pak když nás to omrzelo, Terry se musel nechat ostříhat. Vypadá tak trochu víc jako kluk.
Zakousla jsem se do chleba a podívala se ven. Nevypadalo to, že by zrovna dneska mělo být kdovíjaké parno, takže jsme s Lindou mohly rovnou zapomenout na odpoledne strávené mezi kamarády z našeho sídliště.
Když jsme dojídaly, přišla Linda.
"Dobré ráno!" zahalekala a vytřela si ospalky z očí.
"Ty jsi mi teda pěkný spáč," zasmál se otec a podrbal Lindu v jejích kudrnatých hnědých vlasech.
"V kolik je snídaně?" ptala se maminka Lindy.
"V osm," špitla Linda, protože doufala, že se jí maminka na to nezeptá.
"A teď je skoro devět," zlobila se naoko maminka. "Ty jsi mi teda spáč! Jak někdo může tak dlouho spát? Pozítří vám začíná škola a nevím, jak bys mohla všechno stihnout!"
Končily zimní prázdniny a Silvestr neboli oslava rachejtlí už byla pryč. Bylo pondělí a dívkám ve středu měla začít výuka.
Z chodby se ozval štěkot Terryho a za chvilku už přišla Anna a napila se kakaa.
"To mi nebudete věřit, koho jsem potakala!" obrátila se ke mě a k Lindě Anna.
"Koho?" zajímalo Lindu a vypadala, jako kdyby už seděla u stolu dvě hodiny.
"Boba a Markuse!" oznámila pyšně Anna, jako kdyby objevila poklad.
"Markuse?" zajímalo mě. "Jakého Markuse?"
"Ti dva jsou bratranci od Denise," prohlásila Anna hrdě, jako kdyby potkala nějvětší Hollywoodskou celebritu.
"No a?" zakousla jsem se do jablka, které stálo v misce na stole.
"Myslela jsem, že vás to bude trochu víc zajímat," stáhla se Anna uraženě. "Holky ze třídy po Bobovi a Markusovi šílí. Můžou se o ně poprat a soutěží, kdo koho dřív sbalí."
Linda a já jsme na sebe nenápadně mrkly a já jsem jí naznačila, že se po jídle sejdeme v pokoji.
"A co vy říkáte na Markuse s Bobem?" vyptávala se Anna.
"No, nic zajímavýho," prohlásila Linda. "Jsou to podle mě obyčejní namachření kluci, kteří se vychloubají i s novými keckami od Vietnamců."
"No to je urážka!" vyskočila Anna ze židle. "Denisovy bratranci nemůžou být tak strašní!"
"Není to urážka," zastala jsem se svého dvojčete. "Sama jsi chtěla znát náš názor na ty dva. A teď ho máš, tak se neštvi!"
Anna uraženě zmizela v koupelně a zamumlala něco, že jde na sraz s kamarádkami.
Já s Lindou jsme uklidily špinavé nádobí od snídaně a šly jsme do pokoje.
"Dostala jsem nápad," zvolala Linda hned jak za námi zapadly dveře.
"To je náhoda!" vykřikla jsem. "Já taky!"
"Myslíš na to stejné, na co já?" zeptala se mě Linda.
"Nejspíš jo," souhlasila jsem.
"A co tedy?" vyptávala se Linda.
"Provést něco Anně a zároveň něco s Bobem a Markusem," odpověděla jsem.
"Jasně!" zvolala Linda znovu. "Jsem nadšená, že je zase na obzoru někdo, koho si naše sestra podává a zastává se ho. Můžeme zase otevřít svou Vtipnou Kancelář."
Oblékly jsme se a daly se do sledování Anny. Terryho jsme nechali doma s rodičemi, kteří byli plně zaměstnáni do filmu, který zrovna v televizi běžel. Při sledování detektivek, do kterých byli oba doslova blázni, se nezajímali o okolní svět a jako by se vtáhli do děje.
Proto pro mě a Lindu nebyl žádný problém zmizet z domu dřív, než rodiče vůbec zjistí, že jsme pryč. Detektivka měla trvat až do oběda, takže času bylo dost.
Anna ale opravdu nešla jen za kamarádkami. Chtěla se sejít s Denisem.
"Ahojky!" zvolala Anna a vrhla se Denisovy do objetí.
"Čauky," odpověděl Denis. "Tak copak jsi mi chtěla říct?"
"Řekla jsem svým praštěným sestrám o Bobovi a Markusovi," řekla Anna a hlas se jí zlomil. "A oni o nich tvrdí, že jsou to jenom namachření a pitomí blbci!" Anna se skoro rozplakala.
"Tak to si nenechám líbit," rozčílil se Denis. "Nikdo o mých bratrancích nebude prohlašovat takové lži!"
Anna byla ve skutečnosti do Denise blázen jenom proto, že měl tátu miliardáře a mohl si cokoliv dovolit, takže Anně pořád kupoval nějaké dárky. Denis byl jinak namyšlený, usmrkaný a pitomý kluk.
To věděla i Anna, ale protože mě a Lindě chtěla ukázat, že pokud si Denise někdy vezme, že je prostě něco víc než my a že je prostě z lepší hranice než my.
S Annou jsme se neustále přeháněli, a protože jsme jí moc neměli s Lindou rády, dělali jsme jí naschvály.
"Půjdu si to s tvými sestrami hned vyřídit," naštval se Denis a vypadal, jako kdyby si chtěl z Anny udělat fackovacího panáka. Kdyby to Anně nevadilo, určitě by jí podle svého výrazu nejradši zbil.
Z keře asi 20 metrů od dvojice se ozvalo tiché zachechtání. Obě jsme se smály a dusily se smíchy. Připadalo nám vtipné, že se Denis bude trmácet v dopolední zimě přes půlku města jenom proto, že výsledek bude naprosto nijaký. A navíc - pohled na zuřícího Denise byl více než vtipný.

Pokračování v dalším díle. Tato povídka bude rozdělená na tři části, protože jedna část by byla moc krátká. ;)