Ztracená Svoboda

Bouchnutí dveří od auta, klapot dívčích podpatků a po chvíli dlouhé zazvonění. Vykouknul jsem z okna skrz podezřele zašedlou záclonu (mám pocit, že jsem ji nepral už tři roky…). Dole jsem viděl Lenku, jak si v bočním zrcátku jednoho z aut upravuje rtěnku. Došoural jsem se ke dveřím a pustil jí bzučák. Otevřel jsem dveře a počkal až v patře zastavil výtah. Lenka mě políbila na rty a rovnou si to namířila do ložnice. Zastavila se před postelí. Tam ležela ona, v bílé noční košilce se záplavou zlatých vlasů rozhozených po polštáři a spokojeně spala. Lenka si ji beze slova prohlížela, jako by přemítala co s ní. Potom, vyrušená mým příchodem, se zhluboka nadechla a s potutelným úsměvem se ke mně otočila. Nervózně jsem přešlápnul z jedné nohy na druhou. Začala mě něžně líbat a lehkým tlakem na ramena mě donutila si sednout na postel. Noční košilka vedle nás se zavrtěla a zlatá záplava se přemístila z polštáře na štíhlá záda. Do tmy zasvítil zoufalý pohled směřující k Lence, která se v tu chvíli snažila rozepnout mi pásek. Strnule jsem pozoroval, jak se krásné, křehké tělo v košilce zvedá z postele, míří ke dveřím a tam se ještě naposledy otáčí, jakoby doufalo, že ho zastavím. Já jsem však věděl, že mě teď musí opustit. V tu chvíli Lenka vyhrála bitvu s páskem a jediné, co jsem ještě zahlédl byly dva stroužky slz tekoucích po zrůžovělých tvářích. V pokoji nezůstal jediný náznak přítomnosti mé Svobody.
Nevím už, kdy to bylo a jak dlouhá doba uplynula ode dne, kdy odešla moje Svoboda, ale vzpomínám si, že ten den byl promočený deštěm. Kráčel jsem po ulici, spěchajíc za Lenkou a nemotorně jsem se vyhýbal kalužinám. Vlastně nemotorně a hlavně marně. Zastavil jsem se na přechodu pro chodce a čekal na zelenou. Naproti už stála Lenka a nervózně se dívala na hodinky. Přitáhl jsem si límec blíž ke krku a snažil využít sugesce k tomu, abych nabyl dojmu, že jsem někde na pláži a je 30 stupňů ve stínu. Najednou jsem koutkem oka zahlédl bílý záblesk. Nejistě jsem pootočil hlavu. Stála tam. Ve své bílé noční košilce se klepala zimou uprostřed ulice. Když mě uviděla, usmála se na mě, jako bych ji byl nikdy neopustil. Snažil jsem se tvářit, že ji nevidím. Červený panáček se vystřídal se zeleným. Udělal jsem krok vstříc svému štěstí s Lenkou, ale hned jsem se zase zastavil a znovu se otočil k zlatovlásce. Tvářila se klidně. Pomalu se ke mně začala blížit a já už zase ztrácel jistotu. Váhal jsem však jen chvíli. Stejně znovu naskočila červená. Jediné, po čem jsem teď toužil bylo držet ji v náručí. Nevnímal jsem už nepříjemný déšť ani Lenčino volání. Teď pro mě byla důležitá už jenom ona – MOJE SVOBODA.