Himaláje po našem - díl první

Nevím už, kdo ten nápad dostal, jestli já nebo manželka, vím ale přesně, kdy se tak stalo.To jsme takhle jednou večer společně sledovali televizi. Byl tam zrovna film o lidech, kteří se rozhodli navštívit Himaláje. Zajímavé na tom bylo, že to nebyli žádní sportovci ani horolezci a přesto dokázali za pomoci šerpů dosáhnout výšky až 5000 metrů a ve zdraví se vrátit.
Moc se nám ten nápad líbil a celý zbytek večera jsme si vykládali, jaké to musí být. Snili jsme o tom, že i my by jsme mohli podniknout podobnou cestu, spoléhaje se jen na sebe a naše šerpy, každý den bojujíc s divokou přírodou.
Bohužel jsme si ale museli přiznat, že existuje několik faktorů, které uskutečnění naší výpravy minimálně stěžují, ne-li ji úplně vylučují. Snad největším problémem byla naše neutěšená finanční situace, která dovolovala jednou za čtrnáct dní navštívit babičku na venkově, ale určitě ne cestu do Asie.
Tím dalším, co nás poněkud omezovalo a ztěžovalo samostatně navštěvovat cizí země bez toho, abychom se neustále dostávali do nepříjemných situací, byly naše omezené jazykové schopnosti. Manželka hovořila plynně pouze česky a rozumněla trochu rusky. Já jsem na tom byl přece jen lépe, díky šesti letům firemních jazykových kurzů angličtiny jsem rozumněl v tomto jazyku téměř všemu. Jakmile jsem měl ale cokoli říct, začal jsem koktat a zadrhávat, k tomu se přidal třes po celém těle a jako dovršení mé snahy dorozumět se přicházel průjem. Bezpečně jsem dokázal použít jen pár frází, jako např: "What is o'clock please", "my brother has zwei sons" nebo snad ještě " Home,west,east best, pak už jsem musel hledat onu místnost.
Každý jistě pochopí, že pro cestu do takové Tramtárie to není nejlepší vybavení. Proto jsme se po několika týdnech uvažování rozhodli pro náhradní, ale jak jsme byli přesvědčeni, stejně kvalitní plán.
Spočíval v tom, že místo velehor navštívíme některé české pohoří. Vzhledem k dostupnosti se nám nejlépe jevila Českomoravská vysočina, která nejenže je zajímavá, ale podle našich představ nabízí i dostatek člověkem nepříliš dotčených míst. Nezbývalo tedy nic jiného než naplánovat trasu a stanovit den odjezdu. Po několika hodinách strávených nad mapami jsme vybrali jako místo odkud vyjdeme Sněžné a jako místo cílové Jihlavu.
Rozhodli jsme se že vykonáme naši výpravu jako hold prvním pokořitelům Everstu, Hilarimu a Tenzingovi a od toho se odvíjel celý plán náší cesty. Byli jsme přesvědčeni, že jestli má mít naše akce cenu, je třeba se během ní zcela odprostit od všech výdobytků moderního světa a spoléhat se jen na sebe. Šli jsme dokonce tak daleko, že jsme chtěli najmout ve Sněžném skupinu domorodců jako nosiče, aby podobnost s Himaláji byla co největší.
Naši výpravu jsme odstartovali v Praze na Hlavním nádraží 27 listopadu 2003. Nejprve jsme cestovali vlakem do Brna, tam jsme přestoupili a pokračovali do Nového Města na Moravě. K našemu překvapení jela do Nového Města poměrně moderní souprava a tak jsme si ani příliš neuvědomovali, jak moc se vzdalujeme od civizace.
Ihned poté, co vlak zastavil na novoměstském nádraží a my vystoupili, vydali jsme se najít nějaký krám, kde by bylo možno, nakoupit zásoby na cestu.Byli jsme možná trochu mylně informováni o infrastruktuře v této oblasti a mysleli, že tady je poslední příležitost, kde tak můžeme učinit. Měli jsme štěstí, zásobování v tomto bohem zapomenutém kraji bylo poměrně rozvinuté a my mohli bez problémů pořídit vše, co jsme potřebovali. Nakonec jsme i sehnali vůz taxi, který nás měl zavést do našeho základního tábora v obci Sněžné. Problém nastal ve chvíli, když jsme chtěli naložit náš proviant a zjistili, že se do obyčejné Oktávie kombi nevejde. Naštěstí byl pan taxikář ochotný a sjednal pro nás nákladní vůz avia, který nám všechny zásoby do Sněžného odvezl.
Po příjezdu na náves zmíněné vesnice jsme nejprve vyložili náklad z osobního auta a hned potom z nákladního, čímž vznikla před obecním úřadem, kde jsme stáli, menší pyramida. Jen co jsem se vyrovnal s oběma šoféry, jal jsem se úkolu sehnat skupinu místních občanů, ochotných s námi asi týden putovat pěšky krajinou, nesouc naše zavazadla. Ze sdělovacích prostředků jsem věděl o neutěšené hospodářské situaci na venkově a tudíž jsem předpokládal, že nemůže být problém sehnat několik lidí, kteří si rádi vydělají nějakou tu korunu.Manželka dokonce navrhovala, aby jsme jim neplatili nic s odvoláním na to, že jim musí stačit když se u nás najedí. To se nakonec ukázalo jako poněkud naivní předpoklad, ale nepředbíhejme. Úkol nyní zněl sehnat několik silných mužů. Náš náklad vážil asi 400 kg, což předpokládalo najmout nejméně osm lidí, z níchž každý bude schopen nést 50 kg zásob. Něco jsme samozřejmě mohli nést i s manželkou, ale jako mozci celé operace jsme nechtěli z bůhdarma plýtvat fyzickými silami a naši energii jsme raději věnovali organizační stránce věci.
Moje cesta teď tedy vedla na obecní úřad, kde jsem chtěl požádat starostu, zda by něvěděl o těch několika sportovcích ochotných se trochu projít a v případě že ano, zda by nám je mohl přidělit.
Zaklepal jsem na dveře jeho kanceláře a po chvíli mi otevřel bodrý vesničan, který jako kdyby vypadl ze seriálu o F.L. Věkovi. Pozdravil jsem ho a ihned jsem mu sdělil, o co mi jde. Chvíli na mě nevěřícně koukal, až nakonec řekl :
" už jsem tady zažil ledacos, ale takovouhle békovinu teda ještě ne, stejně si pořád myslím, že si ze mě děláte prdel".
Abych ho přesvědčil, že vše myslím vážně, řekl jsem mu, ať se podívá z okna.
" To musí být nějaká skrytá kamera nebo se tady někdo zbláznil" , prohlásil potom co tak učinil a viděl moji manželku kterak hlídá naši hromadu, před skupinou místních dětí.
Když jsem konečně starostu přesvědčil, že to myslím vážně, řekl :
" Je tu pár lidí kteří pracují pod obecním úřadem a ti by teoreticky jít mohli, jsou to ale vesměs starší chlapi a nevím jak moc toho unesou. Jestli chcete, za 50 kč vám vyhlásím rozhlasem koho hledáte a uvidíte kdo se přihlásí. Teď mě jen musíte říct, co přesně požadujete a co nabízíte".
Co jsme požadovali jsem samozřejmě věděl, ale co nabízíme už míň. Nakonec jsme se domluvili na hlášení tohoto znění :
Skupina dvou turistů z Prahy najme místní silné občany za účelem nesení zavazadel při jejich toulkách Vysočinou. Požadují pouze sportovního ducha a spolehlivost. Za to nabízí příjemně strávený týden, stravování a 500 kč na osobu. Občané kteří mají zájem ať se okamžitě dostaví do kanceláře obecního úřadu k registraci".
Starosta hlášení přečetl a já s netrpělivostí čekal kolik lidí naše nabídka zaujme natolik, že se přihlásí. Netrvalo dlouho a začali chodit první zájemci. Bohužel se ale ukázalo, že zájem mají spíše starší jedinci, kteří budou jen stěží schopni nést na zádech 50 kg a přitom urazit asi 30 km každý den. Přihlásilo se i několik mladších, z níchž jsme nakonec vybrali sourozence Horvátovi a jejich bratrance Ščukovi. Dohromady to bylo šest silných chlapů kolem třiceti let, což byl pro naši expedici ideální věk.
Z dalších šťastlivců, kteří mnou byli vybráni, bych jmenoval snad už jen doc. Žloudka z Brna, který tu byl právě na chalupě. Chtěl jít prý proto, že to bude jistě velká legrace a nikdo mu až se vrátí k nim na kliniku neuvěří, že dělal o dovolené šerpu.
Během necelých dvou hodin se pro pana starostu trochu překvapivě sešlo potřebných 10 mužů a naše anabáze mohla začít. Jediný problém, který jsem nyní musel řešit byl, že se našim novým zaměstnancům navrhovaná mzda zdála trochu nízká. Nakonec jsem to uhádal na 700 kč denně. Za to mi ale museli slíbit, že ujdou minimálně 40 km v jedné etapě a tím se naše náklady na cestu téměř srovnaly. Bohužel se mělo brzy ukázat, že skutečnost bude jiná.
První potíže se objevili už při nakládání. Zatímco Horvátovi a Ščukovy svůj náklad pobrali bez problémů a ještě si stěžovali, že chtějí přiložit, Doc. Žloudek předstíral, že ho vůbec neunese a chtěl naopak ubrat. Zdůvodňoval to svým věkem a dvojitým baypassem. Já na to argumentoval , že další učastník naší expedice, pan Jeřábek, kterému už bylo sedmdesát, je mnohem starší a přesto mu to šlape a nestěžuje si. To byla bohužel pravda jen do chvíle, kdy asi po 20 metrech zkolaboval a musela si ho nadávajíc a vyhrožujíc nám odvést manželka.
Nakonec nezbylo nic jiného než nosné dávky, jak jsme náklad pro jednotlivé muže pojmenovali, rozdělit podle věku a výkonu. Ač nerad, část proviantu jsem musel naložit i na manželku, protože jinak by jsme to snad ani nepobrali.
Ve chvíli, kdy kromě mě byli všichni obtěžkáni nákladem, zavelel jsem k pochodu. Naneštěstí se už asi po 100 metrech ukázalo, že můj odhad vzdálenosti kterou denně překonáme byl značně nadsazený a já musel znovu, dnes už podruhé předělávat harmonogram.
Když jsem nakonec spočítal spotřebovaný čas a vzdálenost, kterou jsme urazili za první den, vyšlo mi, že budeme schopni ujít každý den asi 1200 metrů a to bylo o dost míň, než jsem původně předpokládal. Věděl jsem, že nemůžu na sto procent vycházet z prvních výkonů, ale jistý odhad mi to dalo. Bylo jasné, že takhle to asi nepůjde a napadlo mě co třeba snížit nosné dávky na polovinu, a druhou půlku někde uskladnit, popřípadě prodat. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, že tyto starosti mi co nevidět odpadnou a budu za to vděčit části mých šerpů.
První den nebyl zrovna modelový, vyšli jsme až ve tři hodiny a do setmění ušli 250 metrů, což nebylo mnoho. Mělo to snad jen tu výhodu, že jsme byli po první etapě pořád v katastru obce a tak mohli naší nosiči přespat pohodlně doma, zatímco my s manželkou bivakovali u silničního ukazatele značícího konec vesnice.
Další starost mi dělal náklad, který bylo třeba strážit, ale bratři Horvátové se sami nabídli, že to si vezmou na starost oni a já měl o problém míň.
Ten den jsem poprvé postavil nedaleko od silnice náš úplně nový stan typu "A" a hned jak jsme se s manželkou omyli v nedalekém potoce, zachumlali jsme se do spacáků a okamžitě usnuli.