Slohovka

Po ulici běžela dívka v bílém kabátě, uplakaná a vzlykající. Doběhla na roh ulice a s nadějí se začala rozhlížet po zemi. Podle výrazu její tváře se dalo odvodit, že to velké nic s bonusem pěti zašlapaných žvýkaček a dvou nedopalků, které spatřila, ji opravdu nepotěšilo. Ztěžka dosedla na lavičku a s tváří zkřivenou pláčem začala uvažovat, jak to proboha vysvětlí rodičům.
Celou tuto scénu sledoval z příšeří šípkového keře mobilní telefon. Starší model, naprosto funkční. Přikrčil se ve stínu aby jej nešťastná dívka nezahlédla, pak si zhluboka oddychnul. „To od tebe není hezké...“ pronesl kdosi či cosi, pomalu a vážně. „Kdo jsi!“ zaskřehotal vyděšeně Siemens C55 (tak se telefon jmenoval - rodinné jméno, které se dědilo po mnoho generací). „Jsem životní ztroskotanec... stejný, jakým budeš brzy ty, pokud se k ní nevrátíš.“ Siemens si pohrdavě odplivl. „Nepotřebuju ji. Akorát mě opotřebovává...“ Druhý mobilní telefon se pípavě zasmál. „A co ti na ní tak vadí? Věř mi, pokud zůstaneš tady, nevydržíš dlouho... Já přišel o spoustu let nabitého života... teď jsem jen takřka vybitá troska bez kreditu... a co z toho mám?! Pár chvil volnosti? Ne, to za to nestojí...
Siemens se zamyslel. „Ona je hrozná. Věříš, že mě kolikrát nechá jen tak pohozeného mezi učením, jako bych byl něco obyčejného?“ „Ale no tak... Nejsi přeci nejnovější model, co čekáš?“ Siemens se rozlítil. „Ona si určitě už stokrát pomyslela, že by chtěla jiný mobilní telefon, zrádkyně jedna nevěrná!“ „Přesto si tě nechala...“ podotkl věcně druhý mobil. Siemens jej ale očividně ignoroval. „Copak si nevzpomíná na to, jak krásné chvilky jsme spolu prožili?! Na chvíle, kdy se dotýkala mých čudlíků, vyťukávala vzrušující rytmy SMS... Ne, co to plácám, nebylo to hezké. Bolela mě z toho klávesnice. A ty trapné texty... Drby, fámy, pomluvy, neboli, jak to nazývaly ony, konstatování faktů... Ty dvě, ona a jakási Annie, si psaly dost často a teď, s příchodem těch hrůzostrašných SMS zdarma, to bylo ještě horší! Třeba včera si psaly až do půlnoci a celou tu dobu diskutovaly o nějakém klukovi, říkaly mu Brašnička, Caesar, Julius...až mi z toho šla hlava kolem!
A s voláním to není o moc slavnější. Vykecává se s Ní klidně půl hodiny, a to pěkně prosím za Její peníze. To vypovídá o zkaženém charakteru... A kredit nemá jak je rok dlouhej...
Smazala ze mě všechny hry a nahrála tam jakési trapné vyzváněcí melodie... Konstruktivně snižuje mojí atraktivitu, chápeš!?“ skončil svůj sáhodlouhý proslov.
„A to je důvod k tomu abys srazil svou atraktivitu na nulu zrezivěním ve škarpě?“ Druhý mobil už měl Siemensových řečí zjevně plné zuby.
„Nevím...“ znejistěl oslovený.
„Tak se k ní sakra vrať.“ zařval naň druhý mobil. „Věř mi, všechno je lepší, než se tu válet ve špíně a pomalu se vybíjet bez užitku!“
„Ale co když mě nebude chtít zpátky?!“ Číše přetekla. „Víš co, táhni k šípku“ zařval na něj ř(r)ezavým hlasem mobil. „Vždyť tu jsem, ne?“ rýpl si Siemens. Druhý mobil mu však neodpověděl. Zapípal naposledy. Vybil se docela.
Siemens tím byl natolik zdrcen, že vylezl z křoví. Na zkoušku zapípal. Jen tak malinko. Dívka zvedla hlavu a překvapeně se rozhlížela kolem. Pak jej spatřila, zajásala, v euforii jej zvedla ze země a vesele odhopsala domů.
Vybitý přístroj zůstal nepovšimnut ležet v křoví...