Na ulici

Na ulici:
Slečna: „Prosím vás pane, nejste náhodou básník?“
Básník: „No, jak se to vezme..“
Slečna: „Složte pro mě báseň, prosím!“
Básník: „To bych Vás ale nejdřív musel znát..“
Slečna: „Tak pojďte, sedneme si spolu někde na kafe.“
Básník: „Jenže já nemám času nazbyt.“
Slečna: „Já vím, jste přece básník. A já budu vaše múza.“
Básník: „Slečno, vy nemůžete být moje múza.“
Slečna: (Má na krajíčku.) „Proč ne? Nejsem na to dost hezká, co?“
Básník: (Marně hledá slova.) „Samozřejmě, že jste, ale..“
Slečna: „Nejsem co? Já vim, už mi to řeklo víc lidí.“
Básník: (Ve snaze ji uklidnit, ji nemotorně poplácá po rameni.)
Slečna: „Nemusíte se obtěžovat, vím, že vám na mě vůbec nezáleží.“
Básník: (Zcela vyveden z míry sleduje, jak se slečně roztéká řasenka.)
Slečna: „Víte, (Rukou si otře černou slzu.) vlastně s vámi souhlasím, jsem hnusná.“
Básník: (Básník už se vzpamatoval z prvotního šoku.) „Ve skutečnosti jste velmi půvabná bytost slečno. Máte nádherné oči, smyslné rty a vlasy barvy zlata.“
Slečna: (Potěšeně se na něj podívá a usměje se.) „Ani nevíte, jak jste mě potěšil.“
Básník: (Překvapen účinností vlastní lži vytahuje kapesník a otírá uslzenou tvář neznámé slečny.)
Slečna: „Jste ten nejmilejší muž, co jsem kdy potkala.“
Básník: (Básník nadzvedne tázavě obočí.) „Opravdu?“
Slečna: (S jiskrou v oku se usměje.) „Když jsem slyšela vaše slova o mě, věděla jsem, že mi nelžete.“
Básník: (Začíná mít výčitky svědomí, pouze se pousměje.)
Slečna: „Napíšete mi báseň?“
Básník: (Šmátrá ve své aktovce.) „Ano jistě.“
Slečna: „Vy jste tak hodný!“
Básník vytáhne z aktovky blok, aktovku odhodí na zem a začne v rychlosti vymýšlet nějakou přiblblou básničku o neexistující kráse této ženy. Za chvíli ji má hotovou. Když se však otočí, žena je pryč. A jeho aktovka s ní.