Existenční nejistota

Poloplešatý muž přešel z jednoho konce místnosti na druhý. Tvářil se velmi ustaraně. Obličej měl temný, zamračený, pod očima kruhy a samotné oči podlité krví.
I venku se smrákalo. Musel si rozsvítit malou lampičku, aby při pochodu nenarážel do nábytku v místnosti. Náhodnému pozorovateli by se možná zdálo, že na něco čeká. Neustále házel nervózní pohledy na telefon, jenž byl umístěn uprostřed stolu místo vázy s kytkou. Růže naopak visela zlámaná zpod víka odpadkového koše. Byla už příliš zvadlá a suchá.
I on byl příliš zvadlý a suchý. Tyhle věci se vážně nemusely dít zrovna jemu. Nevěděl, čím si to zasloužil. Ze zvyku zapátral pod košilí a stiskl v dlani malý zlatý křížek.
Telefon pomalu ani nestihl doříct své první pípnutí, když se k němu muž vrhl s takovou vervou, že porazil židli. Nevšímal si toho, ani té pulzující bolesti, která se mu rozlévala holení. Popadl sluchátko a málem se jím praštil do hlavy, jak moc toužil mít jej co nejdřív u ucha.
„Tak co?“ vyhrkl.
„Co co?“ ozval se hlas částečně zmateně, částečně dotčeně.
„Jak se jí daří?“
„Komu zase?“ divil se hlas na opačném konci spojení.
„No mé ženě přece! Máte ji na sále!“ Muž rozčilením začal křičet.
„Hele, šéfiku, nemusíte hned takhle, já jsem tady jen ústředna,“ prohlásilo sluchátko ublíženě. „Šéf neměl na mobu signál, tak to tu zařizuju já. Hnedka vás spojím, hlavně žádný řvaní…“
Muž zavyl zlostí. Ve sluchátku už ale slyšel veselou, hravou melodii, kterou v tu chvíli začal od srdce nenávidět. Doktor ale zvedl telefon téměř okamžitě.
„Jak je jí?“ vyhrkl muž.
Lékař měl příjemný, uklidňující bas.
„Všechno je v pořádku, pane Dente,“ prohlásil a znělo to spokojeně. „Rozum měl zrovna polední pauzu, takže se to nejdřív zdálo vážné.“
„A co jí bylo?“
„Existenční nejistota.“
Arthur Dent už se dávno přestal pozastavovat nad tím, co se na téhle šílené planetě dělo.
„A to znamená?“
„Nebyla si jistá, jestli existuje, nebo ne.“
„A už je to v pořádku?“
„Ano, už si je jistá tím, že je královnou Viktorií.“
„Cože?! A tomu říkáte, že je to v pořádku?“
„No, pane Dente, hlavně NEPROPADEJTE PANICE,“ řekl konejšivě lékař, „každopádně je to lepší, než když měla dojem, že je ručník.“
„Já se z toho jednou zcvoknu,“ hlesl rezignovaně Arthur a práskl telefonem. NEPROPADEJTE PANICE je tady univerzální heslo na cokoli, co se děje. Pokusil se posadit, ale zapomněl, že onu židli převrátil. Když se posbíral ze země, byl už tak nakvašený, že se rozhodl jít do hospody a objednat si tam pořádný Pangalaktický megacloumák.