Tábor 1. kapitola

„Děti do deseti let jsou v chatě ‚C‘ v prvním patře! Od jedenácti do patnácti let jsou v patře druhém!“ zaznělo první hlášení od ženy v bílých šortkách a od mnohohlavého davu se odpoutala první várka dětí, které mířily k místu určenému. „Věkově vyšší děti jsou v chatách ‚B‘ a ‚D‘! V chatě ‚B‘ jsou jen dívky a ‚D‘ patří chlapcům!“
Sam se musel zhluboka nadechnout, aby se rovnou neotočil a prostě neodešel pryč. Tohle je snad zlý sen. Tábor?! Copak si rodiče nemohli vymyslet něco originálnějšího? A snesitelnějšího?! Jak má vydržet dva měsíce na přeplněném táboře malými haranty?! Zasupěl něco o nespravedlnosti světa a sehnul se pro svou tašku. Tohle mu byl čert dlužný!

„Nemyslíš si, že jsi to tentokrát trochu přehnal, Same?“ podíval se na něj jeho otec a v očích se mu dala vyčíst velice špatná nálada.
„Copak je kouření na záchodě nějaký hřích?“ odsekl mladík s odfrknutím a strčil si ruce do kapes od džínů.
„Kouření marihuany? Ano, to je hřích, kluku,“ vážně se na něj starší Verona podíval a pak zakroutil hlavou, „tohle byla poslední kapka. Ani já, ani matka už nemíníme tolerovat to tvé věčné poflakování.“
„No ne, to abych se začal bát.“
„Myslím to vážně, Same. Neumíš se chovat mezi lidmi, takže je načase se to naučit,“ sdělil mu otec s pokýváním hlavy.
„Ale copak?“ pozvedl Sam obočí, „výchovná škola? Pasťák? Vězení?“
„Ne, Same.“

Tábor. Tábor tak daleko od civilizace, že signál na mobil se dal chytit jen v případě, že jste vylezli na strom, který stál za táborem a drželi přístroj ve vzduchu. Bylo to absolutní odříznutí od veřejného života. Bylo to odsouzení strávit celé prázdniny mezi dětmi, skauty, pedofilními vedoucími a kuchaři, kteří do jídla plivali, aby nemuseli používat jíšku. Byla to výzva nemocem, které se skrývaly v nepitné vodě, společných sprchách a lese plných klíšťat. Bylo to ubití psychické vyrovnanosti do země. Byla to urážka zdravého rozumu. Byla to potupa při zpívání táborákových písní a tancování na rádoby diskotékách, kde hrají hity od Beatles. Bylo to … zdrcující.
Sam pořád nemohl uvěřit, že se mu to jen nezdá. Že je to skutečnost. Že tu vážně stojí, kolem něj běhají nějaké malé copaté holčičky a zpívají si něco jako ‚Prší, prší jen se leje‘.
„No tak, mladý muži. Chata ‚D‘ je tvá zastávka!“ vyrušila jej z úvah nějaká žena ve středním věku, s brýlemi na nose a sklíčky jako dna od skleniček.
„Hrob by bylo lepší označení,“ zamumlal vztekle a přehodil si tašku přes rameno, „já tu za ty dva měsíce prostě chcípnu.“
Na její pohled, který by se dal připsat k absolutně šokovanému, už nereagoval a vydal se směrem, kam kráčeli všichni ostatní kluci. Většina z nich měla na sobě široké šortky a kostičkované košile, což Sama už ani nevyvedlo z míry. Neustále se mezi sebou vesele dohadovali, až pochyboval, že jim je 15 a více.
„Ty jsi tu nový, že jo?“ ozvalo se vedle něj. Krátce pohlédl stranou, aby se setkal s pohledem nějakého brýlatého vysokého kluka.
„Hm,“ zamručel jen.
„Určitě si to tu zamiluješ, je tu fakt pěkně a lidi tu jsou-,“
„Hele, mě to nezajímá,“ zarazil Sam další proud slov a zrychlil krok. Nechal ho daleko za sebou, protože se tenhle všeználek prostě v šoku zastavil. Všichni z něj tady vypadají v šoku. Copak se tu nenajde ani jedna další osoba, co by měla trochu zdravého rozumu a netěšila se na opékání buřtů?! Kdokoliv, proboha!
Jenže nikdo takový se zrovna nemínil ukázat. Všichni se nadšeně hrnuli do společné ubytovny a Sam si připadal jako ve špatném filmu, který natočil nejlépe Ed Woods a cenzura to označila za ‚úchylné‘ a taky ‚do 100 let nepřístupné‘.
A hrůza schovávající se za cukrkandlovými úsměvy vedoucích nekončila ani uvnitř obrovské chaty.
„Samuel Verona!“ zaznělo místností jeho jméno, zrovna ve chvíli, kdy položil na zem svou několika kilovou tašku a mínil se na ni posadit.
„Samuel Verona!“ opětovné ohlášení jeho jména.
„Jo, ježiši!“ útrpně se ozval a prodral se davem kluků směrem k nějakému chlápkovi se seznamem jmen.
„Ty jsi Samuel Ve-,“
„Vidíte tu snad někoho jiného, kdo by se o to jméno hlásil?“ přerušil ho v třetím opakování toho, jak se jmenuje, protože kdyby to celé vyslovil znovu, propadl by Sam náhlé touze si jméno změnit.
„Hm,“ zamručel muž a podezíravě si ho změřil. Zjevně nesplňoval jeho představu o ideálním táborníkovi, protože měl na sobě odrbané džíny, tmavé triko s dlouhým rukávem od HIS a za výstřih zaháknuté sluneční brýle, namísto kostkované košile, maskáčových kraťásků a přiblblého nadšení ve tváři.
„Tvůj pokoj je v druhém patře, číslo 24,“ sdělil mu tedy chlápek nakonec a k tomu připojil i zvláštní typ úsměvu, který se dal, v jednu chvíli, pokládat za velice ironický, „hezký pobyt, Same.“
„Mockrát díky,“ věnoval mu podobný úsměv a vrátil se s naprosto poničenou náladou zpět ke své tašce. Tak to to pěkně začíná.
Raději se dole již nezdržoval a probil si cestu až ke schodišti. Kupodivu bylo docela prázdné, takže se bez problémů dostal až do druhého patra (pokud tedy za problém nepokládáte jeho tašku, kterou, on osobně, považuje za největší problém v tu chvíli), kde vyhledal cedulku s číslem 24. Otevřel prudce dveře a strnul na prahu. Ten pokoj byl z větší části již obydlený. A aby nebylo zoufalých situací málo, jeden z těch kluků byl ten brýloun, co se mu snažil vecpat svůj názor o táborech a extázi z jeho prožití.
„Perfektní,“ zavrčel si sám pro sebe, „to vás sem taky přiřadil ten chlápek dole?“
„Jaký?“ ozval se ten brýloun a upravil si posazení svých ‚druhých očí‘, „my jsme si ten pokoj vybrali sami.“
„To se může?“ zarazil se Sam cestou k jediné volné posteli v rohu a všichni přítomní unisomo přikývli.
„V tom případě se loučím,“ ani neskrýval jasné nadšení z toho, že s nimi nebude muset sdílet jednu místnost, ale to mu vzala postava stojící ve dveřích.
Zase on.
Vypadal trochu jako nějaký hlídač. Tmavé džíny, bílé triko a na to značková kožená bunda. A hlavně ten pohled. Jako by mu prostě říkal: ‚Ty zůstaneš tady, i kdybych tě měl přivázat k topení.‘, což Sama zrovna nepotěšilo.
„Někam jdeš, Same?“ A ten hlas. To už bylo jako vyřčení rozsudku. Něco jako ‚Sedni si na ten zadek, nebo ti jednu vrazím.‘, alespoň to tak vyznělo.
„Pokoje si můžeme vybrat sami,“ odbojně zvedl bradu.
„Ty si ho vybrat nemůžeš,“ zněla striktní odpověď.
„Říká vám něco slovo demokracie?!“ obořil se na něj mladík a doopravdy ho ta situace začínala vytáčet.
„Ne, jsem komunista,“ zpražil ho muž pohledem, „a teď si sedni. Tvůj pokoj je číslo 24. Jinde už není místo.“
„Co to-,“
„Nějaké námitky?“ založil ruce na hruď a Sam polknul narážku. Zatracený chlap! Kdo si, k čertu, myslí, že je?! Přesto se nakonec otočil zpět k volné posteli, na níž hodil svou tašku a posadil se vedle.
„Přesně tak,“ kývl ten ‚hlídač‘ spokojeně a vrhl pohled na naprosto zparalyzované kluky naproti Samově posteli, „užijte si to tady, kluci. A z něj si nic nedělejte, až se vyvzteká, může být i docela v pohodě.“ Narážky byly samozřejmě mířeny na Samovu osobu, ale něco mladíkovi zabránilo, aby se opětovně ohradil. Asi to byl chlápkův následující výhružný pohled, nevěděl. Ale jedno mu bylo jasné – tohle vypadá jako začátek horoucího pekla.

* * *

„Náááááástup!“ zaznělo tak silně, že to proniklo clonou hudby, kterou Sam poslouchal ve sluchátkách, až sebou cukl. Jeho ‚spoluobyvatelé‘ se už zvedali a vycházeli ven.
Nástup? Copak to ještě existuje?
„Doufám, že ráno budou ještě rozcvičky,“ zamručel Sam znechuceně a uklidil si mobil i se sluchátky do spodní kapsy tašky. Pak se zvedl, obul si boty a vycházkovým krokem se vydal ven.
Zjevně se tam už shromáždila většina lidí z tábora, protože takové množství osob pohromadě Sam vídával jen na demonstracích v televizi. Všichni stáli v řadě, a mladíkovi brzy došlo, že stojí jakoby v obrovském čtverci, uprostřed něhož je několik dalších osob – zjevně o dost starších.
Sam se tedy postavil někam na konec jedné z řad a útrpně si povzdychl. Co kdyby se jim taky ‚jako – zhroutil‘? Mohli by ho jednoduše poslat domů! S úšklebkem zvedl zrak ke středu jejich čtverce, aby tam, ke své smůle, zaregistroval onoho chlápka, co mu už od začátku tábora dává jasně najevo jakýsi podivný režim, který nikdo jiný odsud zjevně nemá. A aby to nebylo málo, sledoval ho jako ostříž. Vedle něj stála nějaká žena (mimochodem opravdu moc hezká), a pak pár těch, které Sam už viděl – ta babča se skly brýlí jako dna od skleniček, ta, co hlásila kde jsou jaké chatky a pak další povědomé tváře jen od pohledu.
Jakmile to vypadalo, že tam jsou nastoupení všichni, žena s jakýmsi mikrofonem je všechny s širokým úsměvem (až to děsilo) přivítala.
„Vítejte na našem táboře, mládeži! Ti, co tu již byli, si mě snad pamatují.“
„Slečna Jonesová!“ zakřičela snad víc jak polovina přítomných jednohlasně a Sam nedokázal potlačit ušklíbnutí. Nějaké holky vedle něj totiž začali švitořit něco na téma ‚Jak slečna Jonesová přichystala soutěž miss a jak je úžasně hodná‘.
„Děkuji moc!“ zase jim ta žena věnovala jeden ze svých děsivě upřímných úsměvů a pokračovala:
„Pár vedoucích se nám trochu prostřídalo, ale z minula tu zůstala paní Twistová…“ ukázala na tu s extra silnými brýlemi a Samovi okamžitě naskočila jediná vzpomínka: ‚Hasta la vista, měl sis koupit twista‘.
„Jistě si i pamatujete na Idu,“ ukázala na celkem mladou holku s dvěma copy po její pravici a souhlasné výkřiky jí to potvrdily, „na Trevora jistě také,“ nějaký nepříliš atraktivní muž po její pravici zvedl ruku do vzduchu, „a také Lea!“ Tentokrát se jméno trochu setkalo s pravou podstatou původu – jestli je Leo v nějaké řeči lev, tak tenhle chlapík to splňuje dokonale. Sam snad v životě takové afro neviděl.
„A naši nováčci, jestli to tak můžu říci, stojí hned tady,“ její pohled se stočil na toho Samova ‚hlídače‘ a jeho půvabnou společnici.
„To je Jason a Karen. Hezky je spolu přivítejme!“
Pozdravy byly skoro na chlup stejné, takže i přes Samovo jakés takés doufání toho, že by se tu mohli vyskytovat normální týpci na pokec, právě kleslo na minimum, protože nezaregistroval žádná zvolání ‚Ta ženská je kost‘ nebo snad ‚To si nechám líbit‘. Všichni se jen zmohli na nějaké ‚Ahoj‘, ‚Čau‘ nebo nedej bože ‚Nazdárek‘.
„Teď vám necháme do konce dne volno, ale samozřejmě tu najdete různé aktivity, kdyby jste se už chtěli zaměstnat,“ ještě se ‚slečna Jonesová‘ ozvala, „je tam pingpongový stůl, tenisové rakety, dráha na běhání, a podobné věci, takže nudit se tu nebudete.“
„Nudím se už teď,“ zamumlal Sam s rukama v kapsách.
„Večer bude společné setkání u velkého ohně. Začínáme v osm hodin,“ pokračovala žena dál, „večeře je jinak v šest. Přeji vám krásnou zábavu a příjemný pobyt!“
Na to se Sam ani nezmohl reagovat. Příjemný pobyt. Je mu z toho špatně už teď.

* * *

„Zahraješ si s námi čtyř – pingpong?“ padl na Sama stín, když seděl na své posteli a snažil se vymotat si sluchátka. Zvedl zrak k tomu brýlounovi.
„Co prosím?“
„Jestli si s námi zahraješ čtyř – pingpong,“ opakoval svou výzvu kluk.
„Ne.“
„Ale no tak,“ nenechal se ten brýloun jen tak odehnat, „je lepší když se nějak zaměstnáš, Same.“
Sam protočil panenky.
-Zjevně jsem se ocitl v gay klubu…-
„Tak hele-,“
„Richie,“ představil se mu kluk s širokým úsměvem.
„No, upřímnou soustrast,“ ušklíbl se Sam a dál se věnoval svým sluchátkům.
„Proč?“ nepochopil ho brýloun absolutně a Sam byl opětovně nucen nechat vymotávání vymotáváním.
„Protože, Richie,“ hraně si povzdychl, „s takovým jménem se budeš jistě vyjímat na předních stránkách časáků pro gaye.“
„Proč jsi tak jedovatý, Same?“ zamračil se na něj Richie ublíženě, ale pořád se jaksi neměl k odchodu.
„Protože se mi chce. A teď už vypadni,“ odsekl mladík a konečně mohl slavit úspěch. Richieho to totiž dostatečně přesvědčilo o tom, že se Samem prostě nejde vést konverzace s nadšením do pingpongu.
Mladík tedy konečně osaměl. Všechno tady se mu začínalo zajídat. A to tu byl teprve hodinu. Všechny ty nadšené tváře, dětské hry, kostkované košile a pingpongové stoly. To prostě nebyl jeho šálek čaje. Kdyby ho alespoň rodiče poslali někam do výchovné školy… rozhodně by se tam necítil tak trapně, jako se cítí tady. A bylo mu to hodně nepříjemné.
A tak se nakonec nechal pohltit hudbou, když se mu konečně podařilo rozmotat svá sluchátka a spustit své oblíbené skladby na mobilu. Když už mu tu nejde signál, tak tu alespoň funguje mp3 přehrávač.

* * *

Zmeškal večeři, toho si byl vědom. Moc dobře viděl, jak se všichni přesunují do chaty ‚A‘, ale Sam neměl nejmenší náladu se tam s nimi posadit jako v nějaké školní jídelně. A k tomu na hlad ani nepomyslel. Spíš mu tady z toho bylo těžko, že by do sebe nenacpal ani chleba, natož nějaký blaf, co tam kuchaři vaří.
A tak jen seděl na parapetu v pokoji a sledoval, jak slunce pomalu slábne. Dvě další hodiny a bude tam ten obrovský oheň na přivítanou.
Proboha, dva měsíce. Co tu má celou dobu dělat? Tomu se mu ani nechce věřit – že má ještě víc jak šest týdnů před sebou.
„Ty nejdeš jíst?“ vyrušil jej známý hlas z úvah. Pan Jason osobně.
Nevěnoval mu ani pohled.
„Nemám hlad.“
„No jak chceš,“ určitě u toho Jason pokrčil rameny. Pak jeho kroky odezněly v chodbě.
-To bylo nějak snadné…-
Chvíli ještě čekal, že se Jason zase vrátí a pokusí se ho vyhodit z okna, ale nic se nedělo. Nu, tohle přeci není výchovná škola, aby ho do něčeho měl pravomoc nutit. Je to jen extrémně nudný a dětský tábor. Jen hloupý zabíječ času.

Za hodinu nic nedělání ho tu začínalo hustě nebavit, a tak se nakonec přeci jen vydal ven. Vzal si s sebou jednoho z mála ubalených jointů a opustil chatu s tím, že si někde najde klidné místo a trochu se uklidní. Nebe se pomalu začínalo zatahovat, takže se sem tam někde rozsvítila slabá světla. Uprostřed tábora se začalo už připravovat dříví na oheň, u čehož se Sam chvíli zastavil a sledoval dění. Lidí zatím kolem moc nebylo, ale asi bude bezpečnější si zapálit, až bude trochu větší tma a všichni budou zpívat táborákové písně. Sam sáhl do kapsy pro zapalovač a ztuhl. Sáhl do druhé kapsy, ale opětovně nic nenašel. No to snad ne! Jestli nemá zapalovač v džínech, tak si ho s sebou… ale ne. Zapomněl si ho vzít a zcela jistě teď leží někde doma, na posteli. Tak to je vážně k vzteku!
„Tak přeci trochu pomoz!“ ozval se najednou někde klučičí hlas. Sam se za ním otočil, protože měl na okamžik dojem, že je to na něj, ale zmýlil se. Nějaký typický skautík se zrovna bavil s dalším klukem sedícím na jednom z mnoha zatím nerozřezaných kmenů.
„Kašlu ti na to!“ odsekl mu ten sedící.
„Tak proč na tomhle táboře vůbec jsi, když nechceš pomáhat?!“ obořil se na něj skautík a zasekl svou sekyru, kterou do té chvíle držel, do špalku u jeho nohou.
„Za trest, bohužel!“ zněla odpověď a Samovi chvíli skutečně přišlo, že je to on, kdo odpovídá. Za trest, to tu tedy skutečně je.
„Tak aspoň zvedni ten svůj zadek z tý klády a běž se nudit jinam, skrčku,“ odehnal ho skautík nakrknutě a klučina zjevně neměl nic proti. Seskočil z kmenu na zem a s odbojně pozvednutou bradou odkráčel směrem, kde stál Sam.
To byla šance. Jestli je ten kluk podobné nátury jako Sam, mohl by mít zapalovač, nebo alespoň sirky! Takže jakmile ho míjel, přidal se k němu.
„Promiň, ale nemáš náhodou oheň?“ zeptal se nadějně. Kluk se na něj otočil s pozvednutým obočím. Byl od něj dost drobný – sahal mu totiž jen po ramena, a tak se Sam na okamžik zarazil, jestli mu není třeba jen dvanáct, nebo tak.
„Proč?“ dal kluk ruce v bok, „ty snad máš něco, co by sis zapálil?“
„Hmm,“ pokrčil Sam rameny, „možná. Ale nemám čím si zapálit.“
Kluk si ho změřil od hlavy až k patě a pak zaštrachal v kapse mikiny, odkud vytáhl zapalovač.
„Ale já jo,“ řekl s úšklebkem, „dostanu za to alespoň potáhnout?“
„Klidně i polovinu,“ odkývl mu to Sam se stejným úšklebkem a pak se rozhlédl.
„Je lepší jít k lesu,“ vytušil jeho úvahy kluk hned, „tam vedoucí nechodí. Znám strategický bod.“
„Tak v tom případě mě veď,“ přijal Sam bez zaváhání a kluk mu na to zasalutoval. Pak se vydal podobným směrem, jako byla chlapecká chata, ale brzy se lehce od směru odchýlil a zamířil k tmavému lesu. Vstoupil do jeho chladu a Sam jej následoval, dokud se nezastavili.
„Tak, tady je to perfektní,“ řekl s úsměvem a posadil se k jednomu kmenu stromu. Sam si kecnul naproti němu a vytáhl pečlivě skrytého jointa.
„Jo až takhle,“ zasmál se kluk vesele, „tak to bude docela jízda.“ A s tím mu podal zapalovač. Sam si spokojeně zapálil, silně potáhl a podal jointa svému společníkovi.
„Jak ti vůbec říkají?“ zeptal se po chvilce tichého rozjímání.
„Zikki,“ představil se mu kluk a jointa mu vrátil, „a tobě?“
„Sam,“ odpověděl mu svým jménem a převzal jointa k sobě, aby znovu naplnil plíce uklidňujícím kouřem.
„Jsi tu poprvé, co?“ odhadl to Zikki s hlavou opřenou o kmen stromu.
„Bohužel,“ zamumlal Sam se zamračeným pohledem, „a tady doufám naposledy.“
Podal joint Zikkimu.
„Hm, chápu,“ kývl Zikki, „mě tu vítali naposledy ve dvanácti. To bylo ještě v pohodě, nepřišlo mi to tak trapný. Ale teď je to jiný. Hrozně ujetý.“
Vrátil ‚dýmku míru‘ Samovi.
„Kolik ti je?“ napadlo Sama hned na to.
„Šestnáct,“ zněla odpověď, „ty?“
„Sedmnáct,“ řekl Sam s pokrčením ramen, „připadám si na hraní pingpongu už trochu starý.“
Potáhl si dvakrát a zase podal joint naproti sedícímu klukovi.
„Na pingpong není nikdo starý,“ zasmál se Zikki pobaveně, „nikdy nevíš, co se na pingpongovém stole dá všechno provádět.“
„Takhle jsem o tom ještě neuvažoval…“ zamyslel se Sam a pak se ušklíbl, „ale s trochou fantasie se jistě dá vymyslet hodně různých věcí.“
„Si piš,“ přitakal Zikki a vrátil joint majiteli, „takže jsi sem nešel dobrovolně?“
„Ani náhodou,“ zamumlal Sam zamračeně, „rodiče si to usmysleli jako potrestání za to, že se věčně poflakuju.“ Krátce si potáhl a poslední tah nechal na Zikkim.
„Tak to na tom jsme podobně,“ přijal kluk joint a ukončil jeho funkci, „mě sem poslali taky rodiče. Ale proto, že jsem moc hyper – aktivní.“
Típl to do země a pak mu ‚vyhrabal hrobeček‘, kam nedopalek skryl.
„Hustý důvody,“ uznale Sam pokýval hlavou, „občas si říkám, proč si lidi pořizujou děti, když pak hledají všelijaké cesty jak se jich zbavit.“
„Na tom něco bude,“ zauvažoval nad tou myšlenkou Zikki a ušklíbl se, „zkus si to nechat patentovat, možná se tím proslavíš.“
Svatá pravda. Vypadalo to, že konečně se tu objevil někdo, s kým se dá mluvit a nenosí žádné kraťasy nebo kostičkované košile. Zikki byl totiž hodně podobný jeho vlastní osobě – tedy alespoň co se oblékání týče. Džíny a značková mikina od Lee byly hlavními ukazateli dobrého vkusu. A podobné názory také.
Nakonec se za večer shodli, že nejlepší skupiny na světě jsou Depeche Mode a Placebo, zpěváka vyhrál Marilyn Manson, nejoblíbenější film poslední doby byl Silent Hill a všeobecně to vyhrála Ospalá díra.

* * *

Zvuk trubky se Samovi zařízl do hlavy jako střep. Falešná melodie vylouděná jakýmsi individuem venku chvíli nechávala mladíka v pokušení po něm hodit dlažební kostku. A v ten okamžik do pokoje vtrhli nějací další kluci s extrémně hlasitým zvoláním: „Budííííček!“, což už Sama vytočilo natolik, že vzal svůj polštář a hodil ho po nich.
„Vyčmuďte odsud, vy paka!“ dodal ještě rozčileně a dveře se zase zavřely. Sam se na posteli ospale posadil a promnul si bolavé spánky. Pak teprve mu došlo, že na něj jeho zbylí společníci vykuleně koukají.
„Co je,“ ani nijak zvlášť nezvedl hlas, protože za nic jiného, než otázku, se to stejně považovat nedalo.
„Ty nemáš pyžamo?“ ozval se konečně Richie. Sam pomalu shlédl na svůj ‚noční úbor‘, který se skládal z černých boxerek a trička s logem ‚Star Wars‘ a poté zase vzhlédl.
„Máš snad něco proti Hvězdným válkám?“ ušklíbl se ironicky. Po čtvrté ráno, co se vrátil zase do pokoje, totiž ani nevěděl, co si přes sebe přetahuje – jen hrábl do tašky a bylo to.
„Ne, zbožňuju je,“ zakroutil Richie hlavou, „ale já jen, že nemáš nějaké normální pyžamo.“
Sam pohledem přelétl zbylé kluky i Richieho osobně a prohrábl si rozcuchané vlasy. Všichni tři totiž měli pruhovaná dvoudílná pyžama, jaká nosil když mu bylo tak deset let.
„Asi se necítím jako trestanec,“ pokrčil nakonec rameny a vyhrabal se na nohy.
V tu chvíli se dveře otevřely podruhé a v nich stanul Jason. Podezíravě si Sama změřil a založil ruce na hruď.
„Takže jsi nakonec našel cestu zpátky?“
Sam na něj tázavě pohlédl.
„V době večerky jsi tu ještě nebyl,“ objasnil mu to Jason s neutrálním výrazem na tváři.
„No a?“ napřímil se mladík s pozvednutým obočím, „to je snad na vyhazov?“
„Ne,“ pokrčil Jason rameny, „ale na trest rozhodně.“
„Trest?“ zúžily se Samovy oči do dvou čárek, „za to, že jsem nebyl v posteli když odbila dvanáctá?“
„Za to, že jsi nebyl v posteli, když odbyla čtvrtá,“ odvětil muž vážně a pohlédl na zbylé obyvatele pokoje, „a vy mákněte, mládeži. Venku je nástup.“
Jen co se za ním zavřely dveře, začali se Richie a spol. oblékat tak rychle, že si za tu dobu Sam stačil jenom v šoku nad Jasonovým prohlášením sednout a natáhnout ponožky.
Z jakéhosi transu ho vyrušilo až prásknutí dveří jak ti tři vyběhli ven a on osaměl. Teprve po tom mu došlo, že by se asi měl začít oblékat a jít také ven.

Hned u východu z chaty ho odchytil Jason s výrazem kata.
„Nevěděl jsem, že se to nesmí,“ ospravedlnil se tedy Sam ještě napůl rozespale, „už mi není deset.“
„Já tě chápu, Same,“ odkýval mu to Jason vše s náhlým porozuměním, takže mladíkovi se značně ulevilo. „Tady jde ale o princip – aby sis to zapamatoval.“
Sam se zastavil a vrhl na Jasona zachmuřený pohled:
„Vy mi to prostě neodpustíte, co?“
„Ne, Same,“ pokrčil muž rameny, „prostě ti to neodpustím. A teď mazej na nástup.“
Ještě chvíli na něj Sam hleděl, dokud si nezamumlal něco o ‚modrokyborgofašounských impotentátech‘ a klusem dorazil k nastoupeným mladistvím.

* * *

„To si děláte srandu, že jo,“ zůstal Sam stát před kupou špalků o průměru nejméně 35 cm a délce alespoň jednoho metru.
„Ne, to myslím smrtelně vážně,“ vzal mu Jason všechny iluze a ještě se na něj vesele usmál, „není to tak namáhavé. Jen to poskládej do čtvercových komínů. To je všechno.“
„Zabere mi to nejméně dvě hodiny,“ zamumlal mladík zachmuřeně.
„Ty snad někam spěcháš?“ hraně se vedoucí zajímal a Sam by ho za to nejraději kopl do zadku.
„No,“ podíval se na muže, „pokud vím, tak za půl hodiny se budou konat nějaké závody v běhu…“
„A ty určitě jsi horlivý uchazeč o kilometrový běh na čas,“ ušklíbl se Jason, „tak to ti nežeru, Same.“
Když už se chtěl mladík nějak ohradit, Jason jen zvedl ruku na umlčení protestu a významně kývl ke kládám:
„Když si pospíšíš, budeš to mít hotové za hodinu a pak si, pro mě za mě, uběhni třeba maratón.“
A s tím prostě odešel.
Sam ještě okamžik zíral na místo, kde vedoucí před chvílí stál, a pak nevěřícně posunul pohled na klády.
„Bůh mi pomoz,“ zamumlal a sehnul se pro první.

Po hodině a půl urputného skládání špalků do čtvercových komínů a lá ‚S čerty nejsou žerty‘ se Sam byl nucen posadit vedle a na chvíli se vydýchat. Víc jak polovina práce byla hotová, ale Samovy ruce už začínaly hlasitě protestovat.
„Co to tu vyvádíš?“ zazněl podivně známý hlas za jeho zády a za setinu vteřiny ucítil na ramenech stisk cizích rukou. Zaklonil hlavu, aby zjistil, o koho jde.
„Zikki!“ v hlase nedokázal skrýt nadšení. Skutečně ho potěšilo, že tu vidí někoho, kdo buď jásavě nevýská u tenisu, anebo ho nepřijde zpražit pohledem typu ‚Jak ti to jde, pracante?‘.
„Zdravím, Same. To vypadá na trest,“ kývl k němu drobný klučina a posadil se vedle, „co jsi provedl?“
„No, řekněme, že do mého pokoje chodí dělat kontrolu jeden komunista,“ zamumlal, „byl tam snad desetkrát a moc dobře ví, že jsem tam nebyl až do čtyř do rána.“
„Ou,“ Zikki se zatvářil omluvně, „to mě mrzí. Kdo je ten podlý ničema?“
„Jason,“ zamručel ono jméno mladík a pak se na Zikkiho dlouze zadíval, „vás nekontroloval?“
„Vůbec,“ zakroutil Zikki odmítavě hlavou, „nikdo k nám ani nepáchl.“
„Nedivím se,“ odfrkl si Sam, „ten chlap je na mě od začátku zasedlej.“
„Ale copak?“ zajímalo Zikkiho hned, „že by štěkot hned na začátku?“
„To ani ne,“ zakroutil Sam hlavou a ukázal na komín z dřeva, „jen má asi rád, když si člověk pořádně zamaká.“
„To ho šlechtí,“ ušklíbl se kluk ironicky a stoupnul si na nohy, „pomůžu ti s tím, O.K.?“
Sam k němu zvedl nechápavě zrak a brzy ten výraz vystřídalo zachmuření. Zikki chvíli tuhle změnu nálady absolutně nepobral, ale pak se mu za zády ozvalo:
„Sam to zvládne i bez pomoci.“ A vše bylo v tu chvíli vysvětleno. Jason tam stál s jednou rukou v bok a zrovna si prohlížel komín ze dřeva.
„Dobrá práce, Same,“ pochválil mladíka jen tak mimochodem, „za chvíli to máš hotové.“
„A vy jste mi to sem přišel shodit, abych měl co dělat až do večera, ne?“ postavil se i Sam a oprášil si kalhoty od písku a třísek.
„Vůbec ne,“ zakroutil Jason hlavou a pomalu došel Zikkiho, na kterého se krátce podíval, aby mu mohl říci: „Běž se teď bavit jinam, prosím.“ A tak ho klučina, chtě nechtě, poslechnul. Ještě věnoval Samovi omluvný pohled a odběhnul k ostatním teenagerům před chatami.
„Vlastně jsem ti domluvil závod na čas, jak jsi chtěl,“ pokračoval Jason směrem k Samovi, „když sis tak stěžoval, že běhat nemůžeš kvůli trestu.“
„O co vám vlastně jde?“ začínala Samovi docházet trpělivost, „jste na mě zasedlej, nebo co? Pořád se staráte jen o to, jak mi to tu znepříjemnit, jako bych už dost netrpěl pouhou přítomností tady!“
Jason chvíli nic neříkal, což mladíka ještě víc popíchlo:
„Co kdyby jste se šel starat o blaho jiných skautíků a mě prostě nechal žít?!“
Muž spustil ruku, kterou měl doposud v bok, podél těla a povzdychl si.
„Podívej, Same,“ začal vážným tónem, „nedělám to pro to, abych tě nějak ponížil před ostatními, nebo měl snad zvrhlou radost z toho, že tě to tu nebaví a já tomu můžu přispět.“ Znovu si povzdychl a pak založil ruce na hruď. „Jde o to, že ti chci pomoci. Jsi izolovaný od ostatních, a, promiň mi, že ti to takhle říkám, ale s přístupem, jaký teď máš, bys tu za ty dva měsíc přišel ke kazajce.“
Sam už už chtěl něco namítnout, ale Jason ho umlčel gestem ruky.
„Ano, nutím tě makat. Ale proč? Protože kdybys celou tu dobu jen seděl na zadku a bojkotoval všechno, co se tu děje, jen proto, že si myslíš, že je to pod tvou úroveň, tak se nikdy z toho svého světa nedostaneš,“ obrátil se k ostatním teenagerům, kteří byli na hřišti a zjevně se vesele bavili, „Podívej se na ně, Same. Jsou tu šťastný. Baví je to, co dělají, protože jsou mezi lidmi. A neříkají si: ‚To snad nemyslí vážně, abych tu skákal v pytli, budou se na mě dívat jako na magora.‘, protože nikdo se na ně tak dívat nebude. Všichni tu jsou happy, protože chtějí být happy. Chtějí poznávat jiné lidi, užít si srandu, kterou mezi drogami a velkoměstem málokdy zažiješ.“ Obrátil se zpět k Samovi, kterému viditelně sklesla ramena. „Můžeš to ignorovat. Jestli chceš. Ale rozhodně by to pro tebe bylo jednoduší, kdybys odhodil na ty dva měsíce svou masku kluka z města a pobavil se. Ale to je jen na tobě. Tak si to rozmysli.“
S tím se obrátil k odchodu. Udělal pár kroků a zase se zastavil, aby se po Samovi ohlédl:
„A ty špalky už nech. Dělej si co chceš.“
Jakmile Samovi zmizel z dohledu, dostal mladík náhlý vztek. Nevěděl přesně co ho z toho Jasonova monologu naštvalo, ale všechno se to v něm najednou vzdmulo jako silová vlna.
Dělej si co chceš? Dobrá.
A tak první, co se dalo pokládat za projev jeho ‚svobodné‘ vůle, bylo skopnutí pracně složeného komínu. Padající špalky tak na chvíli přehlušili všechen ten vztek, který se v něm nahromadil už ode dne, když začal být ‚problémovým synem‘ svých rodičů. Ode dne, kdy se poprvé pohádal s otcem téměř do krve. Ode dne, kdy mu bylo sděleno, že už ‚nemíní tolerovat jeho věčné poflakování‘. Od chvíle, kdy s ním takhle Jason mluvil. Od okamžiku, kdy si to vše uvědomil. Kdy mu došlo, že ho takhle žít vlastně uvnitř zabíjí. A od chvíle, kdy pochopil, že s tím nedokáže nic udělat.