Silvestr na poště

Na hale bylo neobvykle rušno a veselo. Po skluzech, po kterých sjížděly zásilky, sklouzávali pošťáci a v rukách měli prskající prskavky. Pod nimi se vzápětí vytvořily valné hromady a zpod jedné z nich se vyplazila směnová vedoucí Martina Blažková. A ta za okamžik běžela rozkřičená se zapálenou prskavkou ve vlasech halou, načež vběhla na WC.
„Starý rok vodchází, radujme se! A na Nový rok všichni vopijme se!“ zpíval Jan Maršík, který v jedné ruce svíral prskavku a v druhé šampaňské.
„Ty už to nepij ani zředěný. Ještě nejsou ani tři a ty jsi zlinkovanej!“ zvolal Jiří Kolář, přičemž hořící sirkou zapálil hned dvě dlouhé prskavky. Když začaly prskat, tak počal na hale předvádět podivný baletní tanec, který se vůbec nehodil do rockové muziky znějící z rádia.
Vedoucí pošty Robert Stehlík se točil ve své kanceláři na otočné židli a na hlavě měl mikulášskou čepici. Zrovna, když pil z láhve pivo, tak do místnosti vrazila směnová vedoucí. Ta měla vlasy ožehlé a oblek propálený. Lekl se jí a z roztočené židle za výkřiku spadl na podlahu přímo pod stůl.
„Roberte, na hale to vypadá jako na silvestrovský párty!“ vykřikla.
„Taky je Silvestr, ne,“ řekl jí a po čtyřech pomalu zpod stolu vylezl.
„Někteří už velmi popíjejí!“
„Hlavně, že nechlastali, když doručovali.“
„Tím bych si nebyla jistá. Co kdyby přišel někdo z ředitelství!?“
„Tam už jsou taky všichni vožralí. Zrovna mi volal náměstek a do telefonu zpíval.“
„Co když nastane sexuální harašení? Zábrany rychle padají!“
„A vy byste se nepřidala?“
„Co si to dovolujete! Měl byste své zaměstnance umírnit!“ vyjekla.
Za okamžik vedoucí vrávoral po chodbě a ona ho podpírala. Na hale se mezitím veselí vystupňovalo. Do troubení trumpetky se ozýval sborový zpěv, podle něhož se dalo vyslyšet, jak je kdo napitý.
„Jedé, jedé poštovský panáček, jedé, jedé a na adresáty sér…“ znělo halou a Stehlík po vstupu na halu se také dal do zpěvu, ale Blažková ho hned okřikla.
„Vážení podřízení, ještě vám neskončila pracovní doba. I když je Silvestr, tak je stále normální pracovní den!“ zvolal a dlouze si krkl.
„Roberte, tady přeci není nikdy nic normálního!“ vykřikl Tomáš Kratochvíl a mrštil obloukem několik bouchacích kuliček. Rozprasky ani ještě nedozněly a ozvaly se další. Zábava se rozproudila opět naplno a před halou se ozvalo do troubení poštovních dodávek hvízdání odpálených rachejtlí.
„Neslyšeli jste vašeho vedoucího!?“ rozkřikla se směnová vedoucí, ale vzápětí byl na ní vhozen velký poštovní pytel. S ním záhy vrávorala po hale, zatímco Stehlík byl vtažen do víru bavících se pošťáků.
„A teď spustím gejzírový fontány!“ vyhrkl Jan Mráček a přitáhl doprostřed haly několik válců na menším podstavci. A vzápětí zapálil všechny zapalovací šňůry.
„Tady píšou, že má bejt vodstup dvacet metrů. A nemá se to vodpálit najednou a taky ne v místnostech,“ ozval se Adam Dobeš, který za vrávorání četl návod.
Po sérii mohutných ran a velkých záblesků, všemi směry od poštovní budovy běžely vrávorající, tančící i zároveň zpívající postavy. Vše přehlušoval jekot směnové vedoucí, na které se lehce vzňal poštovní pytel, přičemž za ní zůstávala kouřově jiskrová žíznivá čára. Mezitím se pošťáci shromáždili nedaleko a sborově začali zpívat: „Co hasiči děláte, že nám poštu hořet necháváte…“