Magnetická zásilka-2

Poštovní dodávka jela ulicí a za chvíli zastavila u velké budovy.
„To se budou v podatelně lidi divit, až jim ten balík přineseme,“ řekl s úsměvem Michal a vystoupil.
„Jen jestli ho vodtrhneme vod podlahy,“ pronesl Pavel, který po vystoupení otevřel boční dveře vozu.
„Neboj, já ho vodtrhnu!“ řekl Michal a vlezl do úložního prostoru, načež uchopil zásilku.
„Hej rup!“ vyhrkl vzápětí, ale s balíkem nepohnul ani o centimetr.
„No, já to říkal,“ zkonstatoval Pavel.
„Hele, vodtrhneme ho společnýma silama!“
„To teda bude něco.“
„Ty pásky jsou dost silný. Oba je chytneme a až řeknu teď, tak sborově ten balík nadzvedneme!“
„No dobře.“
Oba se poté přikrčili v úložním prostoru a uchopili zásilku za pásky.
„Teď!“ vyhrkl Michal a záhy se ozvalo hlasité rupnutí, po němž se oba přemístili z útrob dodávky ven.
„Co si to říkal o těch páskách?“ zeptal se Pavel, který ležel na zádech vedle dodávky.
„Do prde…“ pronesl naštvaně Michal, jenž seděl u odpadkového koše a držel se za hlavu, jelikož se o něho praštil.
„Tak to se nám trochu nepovedlo,“ mínil Pavel, když vstal a opět vlezl do úložního prostoru dodávky.
„Hele, von se pohnul. Mám nápad! Zkusím ho tlačit. Pojď mi pomoct.“
„Zatracenej balík! Mít takovejch víc, tak je doručujeme půl dne,“ řekl Michal a postavil se k boku dodávky. Oběma se zanedlouho podařilo zásilku dostat na okraj úložního prostoru a Michal jej záhy vzal do rukou a namířil si to s ním ke vchodu budovy.
„A je to oukej,“ pronesl Pavel.
„Běž votevřít dveře!“ řekl mu Michal a Pavel se rozeběhl ke vchodu, přičemž se na poslední chvíli vyhnul muži, který před sebou tlačil na velkém vozíku podlouhlá železa. Sotva Pavel otevřel dveře, tak se ozval výkřik a rachot. Užasle se otočil a spatřil Michala, jak je rozplácnutý na železech, která se vysypala z vozíku.
„Co to vyvádíš, pošťáku!“ rozkřikl se muž.
„Já za to nemůžu! To ten balík! A co mi tykáte?“ vyhrkl Michal, který se marně snažil některá železa odtrhnout od zásilky. Hned k němu přiběhl Pavel a poté se kolemjdoucím naskytl pohled na trojici mužů, která všelijak manipuluje s podlouhlými železy a jedním balíkem.
Za nějaký čas nesl Pavel balík chodbou, na jejímž konci byly dveře s nápisem PODATELNA.
„Já do tý podatelny vejdu a řeknu jim, že máme pro ně balík, kterej je magnetickej. Nezapomeň, že voni tam mají železnej stůl. To by byla katastrofa,“ řekl Michal.
„To mi je jasný,“ mínil Pavel a položil balík na podlahu před dveřmi, na které Michal záhy zaklepal. Poté je otevřel a vstoupil do místnosti.
„Dobrý den. Tak jsme vám přinesli balík, který račí být zmagnetizovaný,“ řekl Michal překvapeným ženám.
„Cože? To si děláte legraci?“ zeptala se jedna z nich.
„To nikoliv,“ odvětil jí a zároveň se z chodby ozval hluk a výkřik Pavla. Michal hned vyběhl z místnosti a naskytl se mu pohled na ležícího kolegu a vzdalující se čistící vozítko. Na němž seděl mladík se sluchátky na uších, který vůbec neměl tušení, že se mu na zadní část vozítka“přisála“ zásilka.
KONEC