V obležení sněhu

Kamila vzbudilo zacloumání, načež otevřel oči a spatřil rozmazaně tvář Kláry.
„Vstávej, stala se šílená věc!“ řekla mu ona.
„Co se stalo?“ vysoukal ze sebe tázavě a promnul si oči.
„Venku je strašně moc sněhu!“
„Máme chatu v horský voblasti. A v zimě tady bejvá hodně sněhu.“
„Ale venku je extrém sněhu!“
„Já se teda podívám,“ pronesl zívavě a vstal z postele. Pak došel k jednomu z oken, do jehož poloviny sahal sníh.
„A sakra. To je teda venku fakt hodně sněhu,“ mínil, přičemž si prohrábnul dlaní vlasy.
„A to si mi nechtěl věřit!“
„Tolik sněhu tady už hodně dlouho nenapadlo,“ řekl a otevřel okno. A jím se vzápětí vysypalo velké množství sněhu.
„Jéé…, to studí!“ vyhrkl, když mu sníh dopadl na bosá chodidla.
„To je taky nápad votevírat v tuhle chvíli vokno!“ vyhrkla Klára.
„Už to vím,“ vysoukal ze sebe Kamil a s protaženým obličejem hleděl do otevřeného okna.
„A co jako budeme dělat?“ zeptala se.
„Počkáme do jara, až ten sníh roztaje,“ řekl s úsměvem.
„Teď není čas na legraci! Jsme totálně zasypaný sněhem!“
„Budeme mít z chaty iglú,“ pronesl ironicky.
„Přestaň vtipkovat a začni něco dělat.“
„A co mám jako dělat?“
„Řešit situaci, ve který jsme se vocitli!“
„Hlavně musíme zachovat klid. Jídla i pití tu máme dost…“
„Tak pro tebe je v tuhle chvíli hlavní to, abys měl plnej žaludek?!“
„No, je to důležitý…“
„To si děláš legraci, ne!“
„Já jsem to tak nemyslel. Musíme hlavně přemýšlet v klidu a..“
„A ty přitom budeš popíjet pivo, co!“
„Pustíme rádio, abychom věděli, co se vůbec děje. Za chvíli budou zprávy!“ řekl Kamil a došel ke dřevěnému stolu, na kterém stálo malé rádio.
„No vida. Akorát začínají zprávy!“ řekl po jeho zapnutí. Oba s napětím poslouchali, co hlásila zprávařka a v obličejích se jim objevil údiv. Ve zprávách totiž nepadla ani zmínka o nějaké sněhové kalamitě.
„Tak asi žádná kalamita není,“ řekl Kamil.
„A ten sníh za voknama se nám snad zdá?“ vyhrkla Klára.
„Asi se nám nezdá, ale je to nějaký divný.“
„Musíme votadituť hlavně vyhrabat!“
„A kam se jako budeme hrabat?“
„No do vesnice! Ta není přeci daleko!“
„Ale ta bude taky pod sněhem!“
„Máš tam přeci kamarády!“
„Já zavolám Jirkovi!“
„Konečně máš taky dobrej nápad!“
Kamil se hned rozeběhl ke stolečku, co byl vedle postele a za chvíli držel v ruce mobilní telefon. Záhy se však zachmuřil a začal si drbat nos.
„Co se stalo?“ zeptala se ho hned Klára.
„Von se mi vybil,“ odvětil jí.
„To je teda hezký. Zavolej mu z mýho!“ pronesla ostře a podala mu svůj mobil. Kamil jej vzal do dlaně, ale zároveň protáhnul obličej.
„Já si nepamatuju jeho číslo,“ vysoukal ze sebe.
„To je vopravdu skvělý! Máš sebou nabiječku do svýho mobilu?“
„Já jí zapomněl doma,“ řekl se ztuhlým výrazem v obličeji, a jak správně tušil, Klára se okamžitě rozkřikla.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI