Medard

Nad jistým blíže neurčeným českým městem vstávalo Slunce. Pomalu, elegantně. Nemohlo si dovolit žádné trapasy. Ve frontě na jeho pozici už teď stepuje několik zájemců.
Aniž by Slunce chtělo být nějak zvědavé nebo dotěrné, nakouklo do růžově vymalované ložnice jednoho výše položeného bytu. Jemně polechtalo tvář spícího černovlasého muže. Ten se téměř okamžitě otočil na druhý bok, při čemž neopomněl utrousit několik velmi neslušných nadávek. V prvé řadě na to, že jeho manželka pro sebe stihla ještě před rozvodem zkonfiskovat jeho oblíbené závěsy. A mimo jiné i děti. Ale to si on nenechá líbit. Chce je zpátky. Ten jeden jediný odstín fialového sametu, který ladí k barvě stěn, se už prostě nedá sehnat!
Medard doširoka otevřel své zelené oči. Až teď mu plně došla hloubka jeho myšlenek.
Řev, který se vzápětí rozlehl celým domem, způsobil hned několik událostí. O patro níže si mladá blondýnka málem vypíchla oko kosmetickou tužkou. O dvě patra níže se rezavý kocour vymrštil na křeslo, odkud vzápětí vyskočil na poličku, kvůli čemuž byla nenahraditelně zničena drahocenná váza po babičce majitelky zvířete. A co bylo zdaleka nejhorší, o tři patra níže si postarší majitel domu upustil do klína doutnající cigaretu. Tento týden již potřetí. Byla středa.
Žena, která stála přede dveřmi Medardova bytu, se mírně zarazila.
„Mami?“ ozvalo se zhruba v úrovni jejího pasu.
„Ploč táta kšičí?“ zaznělo z druhé strany, tentokráte o něco níže.
„Nemám nejmenší ponětí, berušky,“ odvětila žena.
„Půjdeme dál?“
„Samozřejmě.“
Žena pustila ruku staršího ze dvou tmavovlasých děvčátek a dlouze stiskla zvonek. Z bytu se ozval táhlý a neskonale protivný zvuk. Umlkl až ve chvíli, kdy se dveře otevřely a na chodbu vykoukla rozcuchaná Medardova hlava. Protože právě v ten okamžik brunetka pustila zvonek.
„Medíku!“ zajásala. „Nebudím tě?“
„O půl osmý ráno? Když v noci pracuju? Ale neblázni...“ zavrčel muž.
„To jsem ráda. Myslíš, že bys mohl pohlídat holky?“
„Jasmíno... Celou noc jsem pracoval,“ zopakoval trpělivě. „Docela rád bych šel spát, víš?“
„Ach,“ vzdychla. „A myslíš, že bys to nezvládl? Víš, já si nutně potřebuju nechat udělat manikúru, protože včera jsem si hrála s čivavou, co mi koupil mufínek, a nějak jsem si zlomila nehtík, takže teď jsem hrozně nervózní, a taky můj mufínek Jack potřebuje klid na svoji práci, víš, on pracuje doma, proto máme tolik penízek, protože penízky jsou dobrý pro naše dvě malý holčičky, tak jsem myslela-“
„Holky, jděte do bytu,“ zamumlal Medard. „Jasmi, pohlídám je. Ano?“
„Výborně, Medíku!“ zatleskala nadšeně. „Vyzvednu si je v osm večer, ano?“
„Dobře...“
„Jsi skvělej, Medíku!“
Otočil se k ní zády, načež zabouchl dveře. Zadíval se na dívky, které stály uprostřed předsíně a svýma velkýma očima na něj zíraly.
„Chtěly byste se koukat na televizi?“ nadhodil.
Obě děvčata svorně přikývla.
„Umíte ji zapnout, viďte?“
Další kývnutí.
„Fajn. Běžte si zapnout televizi.“
„Můžeme doštat nabumbat?“
„Ale samozřejmě...“
„A něco ke snídani? Máma říkala, že nám dáš!“
„Dám, jistě...“
Zase se ozval zvonek.
„Jděte k televizi, holky,“ vzdychl Medard. „Podívám se, co mi vaše maminka zapomněla říct, a jsem u vás.“
Otevřel. Za dveřmi nestála jeho půvabná téměř bývalá žena, nýbrž postarší majitel domu, z jehož vytahaných tepláků se ještě stále kouřilo.
„Vy!“ ujal se slova ještě dřív, než Medard stihl promluvit. „Tohle jsou už třetí kalhoty, co jsem si kvůli vám propálil!“
„To je mi nesmírně...“
„Vaše lítost je mi u pr... víte kde! A ano, vím, že jste v těžký životní situaci, řikal jste mi to už včera! Ale pište si, že teď budete v ještě těžší! Máte čtyřiadvacet hodin na to, abyste se vodstěhoval!“
„Jen kvůli...“
„Jen kvůli propálenejm teplákům, jo! Čtyřiadvacet hodin!“
Nakvašený majitel domu se otočil na podpatku a oddusal dolů po schodech.
Medard se, po překonání prvotního šoku (což mu zabralo zhruba dvacet minut) vrátil do bytu. Nakoukl do obývacího pokoje, kde jeho dvě dcery zbožně sledovaly nový díl argentinské telenovely. Tiše zaskučel. Během necelých pěti minut našel svůj mobilní telefon, v dlouhém seznamu kontaktů vyhledal číslo své drahé cizoložnice a stiskl tlačítko pro volání. Chvíli vyčkával.
„Medíku?“ ozvalo se nakonec.
„Musíš si dojet pro holky. Já jdu hledat novej byt.“
„Ale Medínku, já jsem u kadeřnice!“
„Ne na manikúře?“
„Tam jdu až odpoledne, ty blázínku! Ale počkej, zavolám chůvě. Ona pro ně dojede!“
„Máte chůvu?“ zahučel Medard zlověstně.
„No přirozeně! Mufínek Jack...“
„Pošli chůvu. Mimochodem, myslíš, že tvůj mufínek by měl zájem o novou hedvábnou kravatu?“
„Ale jistě! Mufínek Jack má vždycky zájem o novou...“
Medard zaklapl svůj růžový telefon.
„Skvěle,“ zašeptal. Pak se ďábelsky rozesmál. Pak jeho tvář zase zkameněla. Pak se zvedl a posadil se k počítači.

Když o půl hodiny později vycházel z koupelny, v ruce kravatu, kterou právě dosušil fénem, zvonek už zase drnčel.
Medard, v očích šílený pohled, otevřel.
„Vy jste chůva?“ zeptal se nepřirozeně vysokým hlasem.
„Ano, pane,“ kývla vnadná blondýnka.
„Moje děvčátka mají štěstí...“ konstatoval poté, co si ji prohlédl. „Holčičky! Máte tu odvoz!“
„Jé, Anna!“ zavýsklo starší z děvčat, když vešlo do předsíně. „Ahoj, Anno!“
„Holčičky...“ sklonil se k dcerám Medard. „Teď půjdete s chůvičkou, ano? A tadytu krásnou růžovou kravatu dáte náhradnímu tatínkovi. A že mu přeju hodně štěstí s vaší maminkou a ať tu kravatu pěkně nosí. Přinese mu štěstí!“
„Ehm... Jasně, tati,“ kývla starší dívka.
„Anno, pustíš nám ten klvák co včela?“ dotázala se ta mladší.
„Ale jistě. Jdeme, holčičky...“
Když za nimi dveře zaklaply, Medard se o ně zády opřel. Mnul si ruce radostí. Pomsta bude sladká. Neměl jsi mi brát tu moji... jednodušší ženušku. A už vůbec ne moje závěsy.

Upřímně ho zajímalo, jak se do téhle situace zase dostal. Nicméně teď, sotva hodinu poté, co jeho dcery odjely, tu byly zase!
Přivezla je ta chůva. Prý pan Jack a jeho matka nemají děti rádi.
Takže Medard se o ty dva caparty musí postarat. K čertu. Co nevidět by ale měl dostat zprávu, že jeho plán se podařil, a pak...
Hovor přijal po jediné vteřině vyzvánění svého telefonu.
„Anno?“ vyhrkl okamžitě.
„Takže si vzpomínáte na to, jak jste mě žádal, abych vám zavolala v případě, že by se snad pan Jack stal neschopným postarat se děti, že?“
„Napjatě poslouchám, Anno!“ prohlásil vyšinutě Medard.
„Pan Jack si vzal vaši kravatu, mimochodem, náramně se mu líbila, a šel se projít do zahrady. Po chvíli se ozval šílený jekot. Bohužel se ukázalo, že vaše kravata nějak záhadně přitahuje včely. A bohužel, pan Jack byl alergický na včelí bodnutí. Když se o jeho smrti dozvěděla jeho matinka, okamžitě se vrhla do zahradního jezírka a utopila se. Nikdo ze služebnictva se pro ni totiž nerozhodl vrhnout. Ehm... pane Medarde? Vy se smějete?“
Neodpověděl. Báječně. Prostě báječně. Na internetu tedy tohle nepsali, ale... No nic. Aspoň, že to zabralo.
„Ale co teď, hergot?!“ zaječel. „Holky! Proboha, holčičky moje! Tatínek teď půjde do vězení, ano? Půjde do vězení, protože zabil vašeho nevlastního papá Jacka. Proboha! Holčičky, ale to znamená, že vy zůstanete... Ne, tak to ne! To nedovolím! Počkejte tady! Ani se nehněte! Tatínek je hned zpátky. Nebojte, tatínek vás mamince nenechá!“
Pomalu vycouval z obývacího pokoje.
Mladší z děvčat se otočilo na starší.
„Tatínkovi pšeskočilo?“ zeptala se nevinně.
„Možná,“ pokrčila starší rameny.
Ale to už se Medard vracel. Nacouval až před televizi a na obě děvčata namířil zbraní, kterou v kuchyni popadl.
„Tak, holčičky moje. Nechtěly byste přeci být do konce životů s maminkou, že ne? Nechtěly, já to vím! Postarám se o to, abyste nemusely trpět. I když to znamená, že vás musím zabít!“
„Ceš nás zapíchnout?“ dotázala se mladší dívka.
„Ano, beruško. Bohužel není zbytí!“
„Ale tati,“ naklonila ta starší hlavu. „Tohle je lžička. Zapíchává se nožem. Ukazovali to včera v televizi...“
Medard vrhl letmý pohled na svou ruku.
„Ehm... jo. Jasně. Já vás jen tak zkoušel!“ informoval je. Zase začal couvat z pokoje. „Jen vteřinku vydržte. Tatínek je hned zpátky! Tatínek přinese nůž!“
Právě v okamžiku, kdy zjistil, že jeho žena si krom závěsů odnesla i všechny ostré nože, se opět rozdrnčel zvonek. Medard nadskočil, zaječel, a příbory se rozsypaly po celé kuchyni.
Doběhl ke dveřím a trhl za kliku. Z očí mu šlehaly blesky.
„Ano?!“ zeptal se vyšinutě.
„Nevěřil bys tomu, Medíku!“ zapištěla za dveřmi stojící brunetka. „Ale můj mufínek Jack mi umřel! Ale právník říkal, že zrovna dneska upravil svoji závěť! A víš co, Medíku? Já všechno zdědím! No není to úžasné? Tak jsem si říkala... Nechtěl by ses ke mně nastěhovat?“
Medard tiše polkl. Přesně vteřinu uvažoval.
„Ale nakonec... proč ne?“ usmál se nakonec.
Když už nic jiného, je tam ta vnadná chůvička.
A taky závěsy.
Ach ano, ty závěsy...
Teď k nim jen sehnat vhodný odstín růžové.