Hynek

Otevřela jsem dveře, bylo zbytečné svítit, tyhle prostory jsem se již naučila znát dokonale. Posadila jsem se na polstrovanou židli a známým pohybem zapnula počítač. Obrazovka se rozblikala a osvětlila potemnělou místnost.
„Ahoj“ ozvalo se za mnou. Byl to zase Hynek.
„Čau, tebe bych tu nečekala“ Řekla jsem ironicky.
„Máš čas?“
Jasně, že mám čas, ale zrovna na tebe…... „Proč, co chceš? A proč nespíš? Spíš ty vůbec?“
„Myslíš, že už bych měl spát?“ zeptal se s úšklebkem.
„Prosím tě, nech už toho, to je dohadování o ničem!“
… měla jsem ho už dávno vyhnat a byl by klid. I když Hynek patří mezi ty, co můžete vyhazovat oknem, dveřmi a stejně se vrátí, jako by se snad nikdy nechumelilo-to nechápu.
„..tak jsme kamarádi, ne?“ Otočil trochu na přívětivější notu.
Rozesmál mě-trocha cynického smíchu „ Cože? My? To bych netvrdila, vzpomeň si, co jsi všechno vyváděl a po tom chceš být kamarád?“.
„Tak jsme víc jak kamarádi?“ evidentně to zase zkoušel, klasická hra na city.
„Tak podívej se Hynečku, něco víc – my nikdy nebudeme, budeme jen to, co jsme a to je řekněme vztah na úrovni, že já tě tu trpím a nepřekrucuj, že ty trpíš mě! Vůbec se nesnaž vysvětlovat, že jsi tu bydlel dřív jak já, těžko bys to zdůvodňoval a nehledě na to, že ta tvoje dimenze je od počátku pro ostatní lidi nestravitelná“
„Chceš se hádat, nebo co!“ Poposedl v křesle. „Na to jediné já nejsem zvědavý.“
„Já ani nevím, mám blbou náladu a ty tu prudíš, to je celé“… že bych to přehnala. „Tak víš co jsme specielní téměř mimolidští přátelé, je to naprosto nová forma vztahu, který nemá pojmenování.“ – to by mu mohlo stačit, každý rád slyší, že je něco kolem něho výjimečné, jedinečné, poprvé, nebo neopakovatelné, tak mě napadlo to použít i teď, aspoň bude mít radost.
„Vážně….“, trochu se ošil, ale byl to ješita, jako všichni samci a evidentně to sedlo. Někdy si říkám, jak je to průhledné, ale zabírá to již celá staletí, díky babi.
„Ale ty dávno víš, že se nejmenuji Hynek.“
Asi by byl nejraděj kdybych se naučila jeho rodokmen modré krve až do pátého kolene.
„No a …… ne tohle nikam nevede, moc si vyskakuješ a stejně za všechno může ta moucha“
„Ovšem to byla tvoje a jen tvoje chyba, nikdo tě nenutil, mohlo to zůstat tak jak bylo,“ oponoval mi.
„Nikdy to už nemůže být tak jak to bylo!!!“…tyhle kecy miluju, jako by ti samci měli jinak složený mozek, nebo co, kus jako kus, muž nebo obyčejné zvíře.
Naštval mě. Otočila jsem se zpátky k monitoru a rozhodla se, že si jej nebudu všímat.
Za zády slyším „Typická ženská, kráva nebeská…“…..a ještě pár nadávek, které neprošly cenzurou.
„Nezapomeň, že já tě slyším a rozumím – sakra ovládej se! Nejsi na to zvyklý, ale tohle je daň za moje pochopení.
Monitor dál svítil, pivo v lahvi ubývalo ležérní rychlostí a všude bylo ticho, protentokrát ….

Když jsem ho prvně uviděla seděl na modrém závěsu a tvářil se naštvaně mile. Naštvaně, proto, že jsem s tím závěsem třásla a mile, protože se zdálo, že se ani jinak tvářit neumí. Byl to pavouk, ale nebyl ledajaký, s jeho zoologickým zařazením jsem si nebyla jistá. Podle nálady a okolí měnil barvy od bílé po různé odstíny žluté, oranžové a zelené. Nevypadal jako žádný z pavouků žijících na našich lokalitách. Napadlo mně, že možná jej sem přivezl kamion s exotickým ovocem.
Nebyla jsem sama kdo ho viděl, jen tak tak jsem zarazila ruku průvodkyně, která se jala jej smést. „Ne ne! Toho mě tu nechte. Budu ho ještě chvíli pozorovat. A ten dům beru, do začátku se tu žít dá.“ Tak jsme si plácli a já se nastěhovala. Pavouk se měl čile k světu a tu a tam ukázal i hrozivější barvu než byly ty původní pastelové tony, ovšem pořád se tvářil mírumilovně a možná i trochu netečně. Tu a tam přibyla pavučina, žádný velký problém, zvykla jsem si na něj a protože říkat pavouk bylo moc jednoduché a vypadal přesně jako Hynek – byl to prostě Hynek. Hynek nejčastěji sedával poblíž okna a koukal na lidi, nebo dělal bordel u sebe v pavučině, kde byl nepostradatelným a srdnatým lovcem much. Vypadalo, že se přestal bát, že ho bacím a já se přestala bát, že mě kousne. Dodnes nevím zda tento druh- tedy Hynek spadá do kategorie pavouků jedovatých a jestli ano tak jak moc. Správnější je ta úvaha jak moc…, protože všichni pavouci jsou jedovatí, jinak by neuchvátily svou kořist v podobě hmyzu. Časem se ukázalo, že Hynek se svým jménem Hynek moc spokojen není, ale alespoň jsem se trefila do pohlaví, mohl být klidně Agens, o čemž jsem také zvažovala. Jak čas plynul pavučin nebývale přibývalo, asi se tam sám chudák nudil a začal si rozšiřovat své teritorium. S větším teritoriem nebo možná s jeho pohlavní dospělostí došlo k další změně jeho chování začal vyluzovat nějaké nesrozumitelné zvuky, pískání vrzání, zda to způsoboval dutinou ústní nebo třením nohou nebo křídel podobně jako kobylka-těžko říct, dnes bych to viděla na kombinaci obého. Každopádně mě s tím lezl na nervy a několikrát jsem uvažovala o „pěkném“ teráriu umístěném na chodbě, kde by měl klid a hlavně v tom případě bych měla klid hlavně já. Musím přiznat, že i drastičtější alternativa v podobě rány bačkorou a následného smetení na lopatku mě napadla, ale nikdy se to nestalo. Teráriu se umně dokázal vyhnout a v inkriminovaný okamžik přeci jen zalezl, takže nešlo nic dělat. A tu bestiální alternativu jsem zavrhla nějak sama od sebe. Zabijte někoho komu dáte jméno, i když je to jen pavouk, ale to prostě nejde. Totální zvrat nastalo po návratu z jednoho výletu.
Byla jsem pěkně zmakaná, byl to výlet kolmo a v terénu, který byl nad moje síly. Kámoška funěla celou cestu a já jí nadávala co to měla za debilní nápad, vyjet až sem a proč jsme nejely autem a proč musím spát pod širákem a …. A když jsem byla v nejlepším tak jsem se nadechla a hup jelo se zrovna z kopce a moucha přímo mě do pusy. Hned jsem zastavila a snažila se jí vykuckat, ale marně. No jo proteiny, napadlo mě.
Po návratu domů, to byl šok! Místo obvyklého šustění a bzučení TO promluvilo. „ Už je tady, to je dost, co si na ní vymyslím tentokrát (?). Bože ta je tak pitomá! Napřed se jí schovám a pak až mě bude dlouho hledat, tak se přijdu lísat, aby mě dala nějakou tu mouchu do pavučiny…. Miluju když skáče jak pískám.“ … a za tím následoval skoro dábelský smích. „Jak jsou ti lidé blbí“.
Myslela jsem, že nevěřím vlastním uším, že jsem přebrala v místním baru, nebo začala být paranoidní. Co to je? Byl to on Hyneček v celé své kráse a dnes se zdál ještě větší, jako by se v poslední době i prostorově měnil. Někdy byl větší jindy menší. Pavouk a mluví, to není možné! Málem jsem přes údiv zapomněla na obsah. Má pocit, že si mě pěkně omotal těmi svými pavučinami a že já mu tu budu dělat poskoka na písknutí – tak to se pleteš! Toho chlastu bylo dnes o něco víc než je zdrávo a myslela jsem si, že mám halucinace, ale i tak pojala jsem vůči němu nelibost a v dalších pár dnech se stala značně podezíravou. Jak se ukázalo Hynek skutečně mluvil, ne že by z něho padala nějaká moudra, ale vcelku jednoduchá srozumitelná slovíčka zvládal a musím přiznat, že jeho slovník obsahoval i řadu vulgárních pojmů, kterými častoval nic netušící návštěvy i mě o které si myslel, že je stejně tak hluchá jako ostatní a slyší jen šustění a pískání. Hajzl, ale už měl to jméno, tak jsem se rozhodla jej trpět. Nakonec jsem se neudržela, a prozradila mu, že mu rozumím s doporučením, ať se krotí. Asi ho to dost překvapilo, ale je to pavouk, zachoval chladnou tvář a suchých všech 8 očí. „Že ty jsi snědla mluvící mouchu? Ale to jsi v žádném případě neměla dělat! Copak si teď až do smrti budu muset dávat pozor na kusadla co a kde z nich vypustím!!!“ – byl zřejmě rozhořčen.
Mluvící moucha- tak to by mě nenapadlo! Byla taková kyselá…

Troch jsem se zasnila, libé hučení větráčku bylo přerušeno zvonkem u dveří.
Koho to sem čerti nesou, napadá mě, ale slyším sama sebe jak s úsměvem říkám „moment“. Rozhlédnu se, Hugo zmizel, to je dobře, nechci, aby ho tu někdo viděl, zřejmě je na svých nočních lovech – konečně je to pořád v první řadě pavouk ač mluvící.
Za dveřmi stál soused. „Ahoj, jsi v pořádku? Slyšel jsem odtud podivné pískání a šustění tak se jdu raděj podívat“.
„Všechno je v pořádku to byla televize, koukám na DVD o zvířatech“. Nechápu, ale připadá mě nejrozumnější se ho zbavit co nejrychleji a zahrát to do autu.
„Ale to znělo jako ženský hlas…“ namítal, zatím co jsem se ho snažila vystrnadit. „Kdepak tady bylo ticho“. Zavírám dveře, zasouvám západku a zamykám klíčem.
Co to povídal? Vždyť jsem tu sama …. Z rohu se ozval smích…. Cože já…..néé to tedy néé!!! Já nemluvím jako člověk, ale jako pavouk … tak tohle jsi chtěl!!! Celou dobu jsi to věděl a nic jsi neřekl. …
„Buď ráda, že mluvíš i jako člověk a neskuhrej! Nevíš kde by se dal sehnat mluvící pes? ….“
„Na co ho prokrista potřebuješ…….“