Blázen a banán

Posedával jsem tam už celý den. Celý ten proklatý, děsně horký, suchý, sluncem prožehlý den. Naštěstí jsem byl dost inteligentní a těch 24 hodin. 24 HODIN? CELÝ DEN? Tedy, ehm… dost inteligentní, abych tam nestál, tak jsem si donesl z jedné pobřežní chatky lehátko. Jsou už spousty let prázdné, nic se v nich neděje, protože na tomto ostrově krom mě a papouška Pennyho, který je mimochodem hrozný cynik ( někdy se s ním nedá ani povídat ), tak tedy krom mě a papouška Pennyho tu nikdo není. Včera jsem měl s Pennym takový dobrý nápad, jednou si dáme místo ryb k jídlu nějaké ovoce. Jelikož jsme na ostrově v tropech, tak jediné ovoce co se tu dá snadno sehnat jsou kokosy a banány. Kokosové mlíko pijeme s Pennym každý den, takže jich máme plné zuby. Tedy nechápejte mě špatně, plné zuby mlíka mít nemůžete, to přeci nejde, jednou jsem to zkoušel, když penny tuto frázi prohodil, ale prostě to mléko do těch zubů nedostanete, ale vy samozřejmě chápete jak to myslím. Abych tedy neuskakoval od tématu, prostě kokosy už ne, takže banány.
Na pláži, kousek mimo ostatní porosty, blíž k moři stojí jedna vysoká palma, na níž se pohupují v rytmu větrů, které sem zahání příliv, nazelenalé banány. Už před pár lety nahodil ten můj papouch, že bychom udělali žebřík, ale ani jeden jsme se k tomu zatím neměli a jak by se teď hodil. To víte, kokosy jsou těžké a mohutné, stačí zalomcovat stromem a popadají, ale takový banán to je jiná. Penny řekl, že i banány musí někdy spadnout a já s ním souhlasím, tak tu teď celý den čekám, až nějaký spadne. Pennyho jsem měl pověšeného na lehátku vedle sebe a jeho knoflíková očka se leskla rudou září zapadajícího slunce. Peří ušité z bavlny měl už chudák celé potrhané a špinavé, nerad se totiž koupe.
Ostřížím zrakem jsem sledoval pohupující se banán, který vypadal nejnadějněji, že už už spadne. Vysel na malinkém kousíčku, ale pořád se statečně držel.
„Hoď je no tak, hoď je‘‘ začal jsem na něj hulákat zespoda a Penny vypadal, že kdyby měl prsty, tak si poklepe na čelo.
„Tak hodíš už ty záda, bastarde líná?‘‘ popadl jsem kámen a mrštil ho po banánu. Kámen opsal křivku vzduchem a tiše dopadl v dálce do moře, vzápětí zafoukal prudký poryv větru a banán se rozhoupal a udělal na mě pošklebující se U.
„Tak ty se mi budeš smát?“ Zařval jsem na něj a naštvaně odkráčel k chatce. Penny si možná myslel, že jsem to vzdal, ale já jsem uvnitř věděl, že já se nevzdám. Ne, teď už nemůžu. Pořádně se vyzbrojím a ukážu mu, že kdo se směje naposled…
Slunce už dávno vyšlo nad horizont a dlouhé stíny se s každou hodinou zkracovaly. Když bylo poledne, vyšel jsem na pláž vyzbrojen arzenálem z malé kuchyňky té pobřežní chatky. Na hlavě mi seděl železný cedník, kdyby na mě banán poslal kamarády, v levé ruce jako štít jsem držel izolepou oblepené, aby drželo na ruce, prkénko na krájení. Mou hlavní zbraní v pravé ruce byla hluboká naběračka na polévku. Že jsem na banán táhl v poledne, není náhoda, protože za ta léta zde jsem poznal, že v poledne jsou stíny věcí nejmenší, takže banán nebude tak velký a já budu v přesile. Hrdě jsem se nad sebou pousmál a s bojovým křikem se vrhl na banánovník. Tloukl jsem do stromu hlava nehlava, občas na mě něco spadlo, ale statečně jsem se bránil. Banán zbaběle pořád vysel na jedné z větví a házel po mne své shnilé kamarády, kteří mi jsou k jídlu na nic. V konečném záblesku svých posledních sil jsem se rozeběhl a do stromu udeřil ramenem. Poslední co jsem zahlédl, byl žlutý úšklebek, který mi padá na tvář a pod palmou sedícího Pennyho.
Vzbudilo mě ostré světlo, zamrkal jsem a první co jsem spatřil, byla námořnická uniforma. To není možné, na našem ostrově nikdo není. Takže nás někdo musel najít. Zajásal jsem a začal hledat Pennyho, to mu musím říct. Nakonec jsem ho našel pod nějakou zavřenou těžkou krabicí. Začal jsem mu to všechno vysvětlovat a Penny byl nadšený stejně jako já. Po chvilce nám zvědavost nedala a šli jsme otevřít tu těžkou krabici. Nebylo stejně co dělat, byli jsme zavření v lodním skladu a jediné dveře ven byly zamčené. Otevřeli jsme krabici a… zázrak. Byla plná banánů.
„Penny? Tohleto, to je prosím nebe víš?“ Usmál jsem se na něj a rozbalil mu jeden banán a poté další sobě.
***
Skleněným okénkem se díval lodní kapitán s kormidelníkem do lodního podpalubního skladu a oba nechápavě vrtěli hlavou.
„Kolem třiceti let a takovej blbec, to snad není možný‘‘ šeptal kapitán a kormidelník souhlasně přikyvoval.
„On tam snad žvýká náš dovoz těsnění nebo co?“ křikl kapitánovi přes rameno navigátor, který právě sešel ze schodů. Pak tam všichni tři dlouhou dobu postávali a sledovali, jak si postarší muž povídá s plyšovou hračkou a žvýká těsnění do trubek.

Všichni čtyři skončili v blázinci. Jediný Penny prodal zbylé těsnění a nyní má prosperující klub v Las Vegas.