Jak inženýr Žežulka vyháněl krtka

Byl zrovna hezký letní den. Slunce svítilo a nebe bez mráčků slibovalo příjemné počasí.

Ing. Karel Žežulka, odborník v oblasti jaderné energetiky toho času již v penzi, vyšel na svou zahradu před domem. A nedokázal uvěřit tomu, co na ní spatřil. Celý jeho těžce obhospodařovaný trávník byl samý krtinec.

Inženýr se rozzlobil. Tak dlouho se o něj a s takovou péčí stará a z nenadání si přijde odněkud krtek a udělá mu z trávníku paseku. Totiž do paseky měl jeho zelený trávník ještě daleko, ale určitá podobnost se tu dala najít už teď. Pan Žežulka popadl hrábě a jednu krtinu po druhé ručně udusal. Práce to byla na dopoledním horkém slunci namáhavá, a proto nezhrdl sklenicí piva, kterou mu nabídla jeho manželka Věra.

Příjemně se svlažil a byl by zbytek dne strávil v klidu, kdyby se po obědě neobjevily krtiny nové. A že jich tedy bylo! Nejmíň deset dalších. To už panu Žežulkovi došla trpělivost a vyhlásil neúprosný boj tomu odpornému hlodavci.

„Bude nutné to zvíře zapudit nějakým rafinovaným způsobem,“ řekl si.

Pan inženýr byl domácí kutil a tyto práce ho nesmírně bavily. Vystříhával si z novin články z rubrik pro techniky. Nejeden mu poskytl dost potřebných rad. Ale o krtcích toho moc nashromáždit nestačil. Vzpomněl si na jednu reportáž o škodlivosti mobilních telefonů. Psalo se v ní, že příliš časté používání mobilů může způsobit nádor na mozku.

„To je skvělý nápad,“ řekl si pan Žežulka. „U člověka vznik nádoru může trvat velice dlouho, ale u krtka, jehož mozek je podstatně menší, nádor vznikne určitě brzo. A pokud ne, tak krtka vypudí radiové či podobné vlny, které tento přístroj vyzařuje. A občas bych si mohl na telefon zavolat, aby hlodavce vyděsilo zvonění.“

Když vešel do domu pro telefon, zavadil zrakem o ručičkový budík po své matce. Budík hlasitě tikal. „Vezmu ho taky. Bude tikat v jiné krtině. Takovou kombinaci mobil – budík krtek nestrpí a uteče.“ S úsměvem na rtech nasadil pan inženýr do krtiny své „zbraně“ a čekal, co se stane.

Uběhl den a nestalo se vůbec nic. Uběhl den další a další a stále stejný výsledek. Spíše naopak. Krtin ještě přibylo. Jako by se to tomu malému hlodavci líbilo. Na jednom místě mu to tikalo, což mu připomínalo hudbu, kterou slýchával, když ještě bydlel u diskotéky ve vedlejší vesnici. V druhé krtině mu to občas zazvonilo Mozartovou Malou noční hudbou, kterou tam měl pan Žežulka nastavenou jako své oblíbené vyzvánění.

To už trpělivost inženýrova přetekla. Zlostně udusával jednu krtinu po druhé, když v tom si vzpomněl na mnohem lepší a osvědčené řešení. Do jedné z děr po hlodavci se vsune prázdná pivní lahev. Až bude do ní foukat vítr, bude vydávat nepříjemně dunivé zvuky, které krtci nesnášejí.

Doběhl do domu a přinesl si odtamtud lahev, kterou umístil do největší krtiny. Jakmile zavanul slabší vítr, rozezněla se a dodala tak panu Žežulkovi další naději, že se mu podaří vetřelce dostat pryč ze zahrady.

O dva dny později krtčích příbytků přibylo ještě víc, takže tolik opečovávaný a udržovaný trávník stále více připomínal lesní paseku. Po udusání všech hromádek seděl pan Žežulka bezradně na trávě, když v tom kolem prošel soused Mrkvička.

„Jak se máte, sousede,“ zeptal se přes plot.

„Ale, mám na zahradě krtka a nedaří se mi ho dostat pryč,“ odpověděl mu unaveným hlasem Žežulka.

„Tak ho zkuste vyhnat větrníkem z plastové lahve,“ dodal soused. A pustil se do vysvětlování: „To se uřízne dno ze tří plastových lahví od minerálky. Ty se přilepí kolmo k tělu jedné z těch lahví, ale tak, aby byly od sebe stejně vzdálené. Čili každá po třetině obvodu lahve. Ten větrník se nasadí na tyč a ta se zarazí do jedné z krtin. A jak vítr větrníkem otáčí, tyč vibruje v zemi. A to krtci ze všeho nejvíc nesnášejí.“

Soused Mrkvička po těch slovech odešel. Pan Žežulka chvíli přemýšlel nad těmi slovy a nakonec se rozhodl vyzkoušet metodu svého souseda. I kdyby mu nevyšla, jeho trávník by už hůře nemohl být poničen.

Mrkvičkova metoda zabrala. Ba co víc. Krtek během několika málo hodin opustil pozemek inženýra Žežulky a už se na něj nikdy nevrátil.

Pan inženýr seděl před domem a jeho žena Věra mu nalévala čaj.

„Prosím tě, jak se ti to nakonec podařilo,“ ptala se ho.

„To víš, Věro,“ napřímil se Žežulka, „na to musíš jít vědecky.“ A spokojeně usrkával čaj.