Netypický závod na kolech-2

Že závod bude opravdu napínavý, nás přesvědčila už první zatáčka. Pan Bláha se pojednou za táhlého výkřiku s roztočeným řetězem kolem krku ocitl na špici pelotonu.
„Něco máte s řetězem,“ sdělil jsem mu.
„Já víííím!“ zařval on, načež stiskl zuby jednu část řetězu a s vytřeštěnýma očima nabral z kopce na rychlosti.
„Hodláte vyhrát závod stylem start a cíl?“ vykřikl na něho tázavě pan Štaflík, který pohotově vytáhl z nosiče deštník a jeho rukojetí se zachytil pod sedačkou kola pana Bláhy. Vzápětí se silnicí rozlehl dvojitý výkřik, při němž nám oba cyklisté zmizeli z dohledu.
„Kolik se vlastně jede kol?“ zeptal se pan Jekota.
„No jo. To nám nikdo neřekl. Halóóó, pane Bělasek! Kolikrát pojedeme kolem sídliště?“ zněl můj dotaz.
„O to se nestarejte! Včas vám oznámím poslední kolo! Šlapejte pořádně do pedálů a usmívejte se! Chci, abyste vypadali jako ten cyklista, co má v zubech mušky!“ zahulákal přes amplion pan Bělásek, který jel na korbě dodávky.
Nikomu však moc do smíchu moc nebylo, protože se před námi objevilo stoupání. Na jeho začátku se nacházel ve zvláštní poloze pan Bláha a pan Štaflík, přičemž jejich kola byla zapletená do sebe. Pan Bláha na kolech klečel na všech čtyřech a pan Štaflík mu seděl na zádech s roztaženým deštníkem nad hlavou.
„Okamžitě uvolněte trasu! Uděluji vám oběma žlutou kartu za vzájemné faulování!“ vykřikl do megafonu pan Bělásek, přičemž vytáhl velkou žlutou kartu ve tvaru cyklisty.
Stoupání se pro mnohé stalo utrpením a nikomu nepřidalo na náladě oznámení pana Běláska, který nám přes amplion sdělil, že nás tenhle kopec čeká ještě mnohokráte. Tahle představa mne k smrti vyděsila a zároveň jsem pocítil ve svých ústech přítomnost mouchy. Nenapadlo mě nic lepšího, než si prostě odplivnout. Sliny ve vzduchu opsaly půlkruh a zasáhly obličej pana Bezouška. Ten vykřikl a začal také plivat a vzápětí nastala řetězová reakce plivání. Brzo se tohle změnilo v nesportovní chování, což nejvíce kupodivu odnesl pan Bělásek.
„Plivání trpět nebudu!“ vykřikl on naštvaně, přičemž si stíral plivance.
„Nadešel čas prvního osvěžení!“ sdělil nám přes amplion, když jsme s vyplazenými jazyky vystoupali na konec kopce. Tam u silnice stálo hasičské vozidlo, z něhož náhle začala prudce stříkat voda. To se dalo přirovnat k deštivé smršti. V přívalu vody se jako ryba ve vodě cítil pan Potápník, vášnivý to potápěč ve všem tekutém. Zahlédl jsem ho, jak se mihl za radostného výkřiku v potápěčském obleku i s kolem do prudce stříkající vody. Ostatní takové nadšení nesdíleli, protože smetení vodou ze silnice nebylo nic příjemného.
„Tak pánové závodníci! Žádný odpočinek! To tuhnou svaly! Rychle do sedel a nohy na šlapky!“ vykřikl do megafonu pan Bělásek, zatímco všichni cyklisté se nacházeli promočení s vyděšenými výrazy rozplácnutí mimo silnici. Já jsem měl pocit, že se nalézám na stromě i s kolem. Přitom mé pozornosti neunikla ptačí budka, z níž vylezl jakýsi pták, který se na mne užasle zadíval.
„Ahoj. Já tady závodím, ale zrovna odpočívám,“ sdělil jsem mu. On však zlověstně roztáhl křídly a začal mi bušit zobákem do cyklistické helmy. Vzápětí se ozvalo křupnutí a větev se pode mnou ulomila. To mělo za následek můj dopad na zem pod strom.
„Hola héééj!! Na kolo nasedéééj!“ prošla mi ušima tlaková vlna slov pana Běláska z amplionu. Otřesený a nahluchlý jsem nasedl na kolo a vrávoravě jsem se rozjel za pelotonem. Cyklisti vněm vypadali dost zplihle a vyděšeně. A to mělo být ještě hůře.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI