Bečvanské pověsti - Jak sme zabíjali capa

Pretože muj tata ai mama vyrustali na dědině, mama kusek za kopcem a tata tudyk, co teď byvame, mivali sme odjakživa velků hospodárku. Jako děcko si pamatuju všecku tu zvěřinu len z fotek.

Bylo to na podzim, už nebylo zrovna teplo, pamatuju si to dodneška. Mama sa přihnala z prace, jak vichr, byla nasrana, tož sem ji rači nelezla na oči, ale muj starši brašin musel. Tata byl v praci a mama si usmyslela, že zabije capa. Řikali sme mu Michal. Nechcu nikeho uraziť, to meno vybiral ocko. Že vraj už smrdi a kdo že ho bude cez zimu živiť, tož si nechala mama nastupiť bratra dopozoru a šli. Ja sem sa takych akcijí neučastnila, sem taka gramlava a když uvidim krv, tak sebu plaštim o zem. Tož si mileho Michala odvedli do stodoly, bylo už tam všecko nachystane. Mama mu podřezala krk, jako spravna dcera řeznika to ma odčumněne, a už chytala krv do kybla! Ale to naša mama nevěděla, že brašin je stejně gramlavy, jak ja! Respektive já sem stejně gramalava, jak on, neb uznavam staršiho.

Bratrovi sa zatočila hlava a už už sebu chcel plaštit, ale Michal sa vzchopil a išel sa napasť. Tož ti dva glamravi chodili po zahradě, jakby išli z hospody. Z jedneho crčela krv, druhy byl jak stěna. Za nimi naša mama s poloprázdným kýblem na krv a řvala, ať ho kurva drži.

Tak naša mama s brašinem zabijali capa, od tej doby dycky sedime obadva v baraku a čekame, kým nebude krv preč. Aspoň už v takých situácijách nemusime pomáhať!