Taxík - S holou na funus, s holou z funusu...

Nabral jsem ty dva staříky kousek od krematoria v Motole. Měli na sobě černá kvádra a bílé košile. Jeden z nich měl kravatu uzoučkou, jako by to byla sestra stuhy a ten druhý zase širokou, jako pádlo ke kánoi. Ani na mě vlastně pořádně nemávli, něco mě zkrátka donutilo přibrzdit a zastavit těsně u nich.

Když se usadili za moje záda, říkal jsem si -,,no potěš prdel, dědkové řvou jako doroty, to zas bude rito…“.

Jenže jsem se mýlil.

Staříkové sice řvali – ale ne pláčem, nýbrž smíchy. Nějak jsem nechápal o co jde a připadal jsem si, jako trouba, co vleze do kina v půli filmu a chytá slova a jejich význam, jako motýly.

,,Kam to bude pánové…?“ no nezeptejte se že jo…

,,Nádráááážííí Smíchóóóóv panáčkůůůů…“

Děda řval smíchy, až měl na krku naběhlé žíly a mě mimoděk napadlo, že dneska asi ti důchodci na tom nejsou tak zle, když si můžou dovolit jet taxíkem někam, kam by je dovezla tramvaj, v jejich věku už určitě zadarmo a ještě jsou u toho tak vysmátí.

,,Viděl jsi, jak sebou ta kráva flááákla…? Uááá, já to snad nevidržím! To bude moje smrt! Panebože já se počůrááám….“

No, tak to snad ne! Bál jsem se při pohledu do zrcátka, jestli to dědek nemyslí vážně a jestli opravdu jeho tělo nezapomnělo na orgán zvaný prostata, který by teoreticky vzato neměl pustit víc, než pár kapek v jednom zátahu…

,,Pánové, nezlobte se na mě, ale vy jdete z pohřbu?!“

,,No a to si pište mladej, ale takovej funus jste ještě neviděl!! Uááá, zas to na mě jde. Franto, já se asi doopravdy pochčiju. Zastavte mně prosím vás támhle u toho křoví, já už fakt musím!“

Zastavil jsem a děda ( jmenoval se Arnošt) se vypotácel a to, co předal jarní půdě u keře ,,Zlatého deště“, bych fakt na sedačkách mít nechtěl. Dědkovi se asi už fakt chtělo…

Obrátil jsem se na toho, co čekal se mnou v autě (ten se jmenoval, jak už bylo řečeno Franta).

,,Chlapi, nezlobte se na mě, já byl na pohřbu jen párkrát v životě, ale nikdy jsem pak nebyl takhle vychechtanej. Podle všeho nalitý nejste, to já uvnitř auta poznám po čuchu. To jste pochovali nějakýho svýho nepřítele nebo co…?“

Arnošt se právě dopral se svým (bývalým) největším přítelem a schoval ho zase do kalhot. Když nasedal zpátky do mého taxíku, řval na něj Franta smíchy.

,,On se ptá, jestli jsme pohřbívali nějakýho nepřítele… Uááá, no to je gól viď ?!“

,,Všiml sis, že měl Lojza tehdy na prdeli beďara? Jako puberťák! Uááá!!!“

No, přiznám se, že jsem vážně přemýšlel nad tím, že ty dva starý blby buď vykopnu, nebo odvezu do Bohnic do cvokárny.

,,Tak už mu to pověz proboha, já nemůžůůů. Já bych se zase uchechtal.“

A tak začal vyprávět nejdřív Franta a Arnošt se občas (když se nadechl ) přidal.

To bylo tak...

Měli starého kamaráda, jmenoval se Lojza Kotrč. Kdysi před válkou si vzal jednu dcerku od tatínka, co byl fabrikantem a tak byla dcerunka docela zazobaná. Když po válce přišli k moci komunisti, o fabriku přišli, ale prý se jim povedlo nějaké prachy ulít a schovat před bolševikem. Měli dvě děti – syna a dceru. Kotrčová zemřela někdy v sedmdesátých letech a vdovec Kotrč zůstal sám. Jeho děti na něj kašlaly a on, aby si je nějak naklonil a donutil je, aby se mu alespoň nějak věnovaly. Vyprávěl jim, že to rodinný jmění, co schovali před komunistama, má ulitý v bance ve Vídni a že se k těm prachům jednou určitě dostanou. Pak přišla ,,revoluce“ a dědek Kotrč v budování vzdušných zámků přitlačil. Dokonce odjel do Vídně, kam si jako jel zkontrolovat ty uložený úspory. To se ví, dětičky chtěly jet s ním, ale on trval na tom, že tam pojede sám – nebo tam nepojede vůbec. Říkal, že až umře, tak si těch jeho prachů mladý užijou až až, tak ať jsou trpělivý. Teď jsou ty prachy jeho, tak ať mu dají zatím pokoj. Pořád jim otloukal o hlavu, že v den jeho pohřbu se dozví, co a jak…

To se ví, mladí se předháněli v pozornosti a tatíka si konečně hleděli. Byli tak pitomí, že je ani nenapadlo, že dědkovi nechodí žádné výpisy z vídeňské banky a věřili jeho pohádkám. Jenže bylo jasný, že jejich ,,pozornost“ měla své meze a dědek Kotrč byl takovej prevít a né a né umřít. Tak mu ten život začali tak nějak ,,oslazovat“. No chudák dědek si od nich asi vytrpěl svý. Když už toho měl až až, vždycky nadhodil něco o cifře se šesti nulama, ale pozor – ne v korunách, ale v dolarech. Mladí byli nepříčetní, ale dědek nepovolil. Jen ať se o něho hezky starají a potom, na jeho pohřbu se jim konečně dostane, čeho si zaslouží.

Dcera měla dluhy jako Islandská banka a protože se pokusila podnikat a věděla o kšeftě houby, měla na krku věřitele, kam se podívala. Syn byl zase vemeno, co neudržel svůj ocásek pod kontrolou a platil alimenty na tři děcka (každé mělo vlastní maminku) a ještě živil dvě děti, co měl se svou současnou ženou. Ta jeho žena měla spotřebu jako milenka Onasise a chlapec se taky modlil, aby už konečně dědek Kotrč natáhl brka a z Vídně se přikutálely dolárky. Největší strach měl, aby bylo všechno dobře ,,ošetřené“, zapsané a aby se ty ulité prachy opravdu dostaly, kam mají… Děda ho uklidňoval, že se nemusí bát, že má všechno notářsky podchycené a sepsané a že se vše dozvědí právě po jeho pohřbu. A že má (dědek Kotrč) jedinou podmínku.

Pohřeb prý ať je ,,královský“, na ničem se nesmí šetřit, jinak má jeho notář jasný písemný pokyn k tomu, aby jeho majetek nešel cestou dědiců podle zákona, ale podle toho písemného pokynu a ten by všechny peníze dokutálel do zoologické zahrady jako dar, neb Lojzík Kotrčů měl strašně rád zvířátka…

No to se ví, to by dětičky pana Kotrče nedopustily, aby jejich dědictví prožrali žirafy a nějaká jiná cizokrajná chlupatá či pernatá pakáž…

A tak se stalo, že pan Alojz Kotrč umřel. Syn a dcera mu vystrojili (za zbytky svých vlastních úspor) královský pohřeb, neb doufali, že tento bohulibý skutek bude po zásluze odměněn…

Kamarádi Lojzy – Arnošt s Františkem se dostavili, aby se rozloučili se svým kamarádem z mládí a tak se stali svědky závěrečného dějství celé šaškárny s ,,dědictvím“.

Když bylo po obřadu, přišel k ,,truchlícím“ pozůstalým tichý pán v nepadnoucím obleku a po té, když se ujistil, že jde opravdu o děti nebožtíka, vydal jim tento obálku s notářským ověřovacím razítkem.

,,Truchlící“ děti ještě ani neopustily obřadní síň a už už nedočkavě obálku rozbalily…

Byl v ní jeden list papíru a jedna fotka. Na papíře stálo něco v tom smyslu, že právě zdědily to, co je k vidění na fotce a vysvětlení, že nikdy nikde, natož pak ve Vídni na ně žádné dolárky nečekaly a to proto, že před komunisty se nepovedlo schovat vůbec nic.

Dcera pana Kotrče to neunesla a jak řekl jeden z dědků v mém taxíku, sebou flákla v mdlobách na podlahu. Syn začal konečně opravdu brečet a jejich děti, které byly ještě opravdu dětmi, nevěděly, jestli se mají smát, nebo taky brečet.

Na fotce se skvěla, krásně a detailně vyfocená holá a vystrčená, s jasně viditelným beďarem, prdel páně Kotrčova.

Co dodat?

Smál jsem se nakonec s oběma dědky – Frantou a Arnoštem jako blázen a vydrželo nám to až na Smíchovské nádraží. Dědkové mě tak pobavili, že jsem si zahrál na městskou hromadnou dopravu a oba důchodci měli tehdy odvoz zadarmo.

No vidíte a pak že nemůže být na pohřbu k vidění s odpuštěním - prdel…