Gymnastické básnění

Spolu se svou kamarádkou navštěvuji kroužek gymnastiky. A tak společně pilujeme kotouly, hvězdy, rondáty a zabíjíme se na různém náčiní, jako například na hrazdě, kladině či trampolíně. Jsou to chvíle velmi veselé, protože často se stane, že se někdo sesune s výkřikem „Jau, natáhla jsem si nohu!“ nebo „Moje ruka!“ či „Sakra, už zase jsem se kopla!“.

Je jasné, že něco takového nezůstane jen tak bez následků, takže paní učitelka už byla několikrát donucena vyhledat náplast nebo obvaz, v mém případě dokonce i skleničku, protože se mi podařilo vyrazit si zuby. Avšak přes tyto všechny nesnáze musím říci, že máme opravdu náročné sportovní chvilky rádi.

Já společně s už zmíněnou kamarádkou tvořím většinu tzv. „týmu loserů“, jehož třetí a poslední člen má momentálně zlomenou nohu (ne, za to nemůže gymnastika, ale romantické procházky hlubokým sněhem). My dvě jsme opravdu podařená dvojka, takže do našeho slovníku citátů přibyly gymnastické hlášky jako „Já žiju!“ „Pomoz mi dostat mé kejty tam nahoru!“ nebo „Nebuď socka a padej na ten přemet!“.

Samozřejmě, že se v průběhu cvičení chechtáme i jiným věcem. Nikdy byste nevěřili, jak obtížné je udělat výmyk, zvlášť když se dusíte smíchy tak, že nemůžete ani rovně stát.

Na poslední gymnastice jsme se už ke konci pokoušely jen narovnat si bolavá záda na kruhách, což mělo za následek, že nás bolely snad ještě více. A protože tělo už bylo oddělané, mozek začal bláznit. Přesněji řečeno, můj mozek se zase dostal, kam neměl, takže jsem položila své drahé přítelkyni, která visela na kruhách, otázku:
„Hele, Šmejky, co se rýmuje na slovo Šmejky?“
Kamarádka se lehce zarazila, ale protože u mě můžete čekat ještě blbější dotaz, nakonec odpověděla:
„Co třeba jejky?“
Slovíčko pomalu zapadlo do mého mozku jako nepozorný chodec do bažiny. Taky se chvilku zdráhalo, ale nakonec utonulo a dorazilo až někam mezi pár vylámaných ozubených koleček. Ta si to chvilku převalovala a přežvykovala mezi sebou, nakonec se začalo pomalu něco tvořit:
„Ó, božská Šmejky ….“ – pohled na bezvládně visící tělo - „… jak ty jsi dobrá….“ – a nyní vím, co přijde, dostala jsem nápovědu – „… neříkáš jejky….“ – a co teď? – „…říkáš ouha!“
Mě samotnou překvapila stupidita veršů, které jsem právě vypustila z úst, ale kamarádčin mozek asi fungoval rychleji, buď se chtěla předvést, nebo mi to oplatit, a tak také spustila:
„Ó, božská Palloo….“ – téměř žádné přemýšlení – „… jak ty jsi božská….“ – začíná se ukazovat druhá strana kámoščina smýšlení – „… je ti to málo?...“ – jen malá chvilka zaváhání – „…Jsi troska!“

Takovéhle verše vážně potěší. Pozitivní na tom alespoň je ten fakt, že jsme se tomu chechtaly ještě doma, takže je šance, že budeme mít život zase o deset minut delší.