Pozdní odpoledne v nemocničním pokoji

Pozdní podzimní odpoledne v nemocničním pokoji číslo 19

Petr se protáhl na posteli jak jen mu to levá noha zavěšená na kladce dovolila.
Kamil, který ležel u okna řekl: ,,Tak co vyspáno ?“
Petr jen přikývl a Kamil dodal: : ,,Nechtěl bys nám povědět jak se ti to stalo? Včera jsi říkal, že to byla docela sranda.“
Petr přikývl a začal vyprávět.
Všechno to začalo v pátek odpoledne Jistě si pamatujete,že minulý pátek byl den jako vystřižený.Slunce svítilo a na konec listopadu bylo nádherný teplo. Navíc sobota a neděle před námi a do zlouškového období zbývalo přes měsíc. No prostě totální pohoda.
Poslední přednáška končila po půl druhý a vlak jel za pár minut.
V Teplicích přistoupila holka jako obrázek. Sedla si proti mně a já nevěděl kam koukat dřív.
Po chvíli řekla: ,,Ahoj, já jsem Jarmila.“
Než jsme dojeli do Mostu, věděli jsme o sobě vše. A když vlak zastavil v Chomutově nic nás nemohlo zastavit.
Na rozloučenou mi kladla na srdce: ,,Až budeš před naším barákem, tak mě prozvoň. Vemu Tě přes zahradu. Táta je šílenej rap a dost velký pruďasl“.
Kopec na Ruland jsem vyběhl jako srneček. Po prvním cinknutí mobilu přišla. Rychle jsme vyšli do patra, kde měla pokojíček.
Vše bylo jako v krásném snu, který ukončilo brutální bušení na dveře a vzteklý hlas: ,,Jarmilo otevři! Ty tam někoho máš?“
Vyskočila z pelíšku a šeptla: ,,On Tě asi zabije, posledního kluka prohodil dubovejma dveřma. To víš, táta je řezník.“
Boty nebyly k nalezení a slipy taky ne. Popadl jsem rifle a kdo to nezažil, tak neuvěří jak bolí, když si ho skřípnete do zipu u kalhot.Vyskočil jsem z okna a spadl do plechovek s barvama. Jedna se vylila a já byl po kolena červený. Bolem mě celej člověk, ale na lítost nebyl čas.
Z baráku bylo slyšet, že kdosi s vahou a energií rozzuřenýho býka pádí ze schodů.On rozrazil vchodové dveře a já začal utíkat. O chlup mne minul létící květník. Bylo štěstí, že ten taťka neměl po ruce svoji zamilovanou řeznickou sekyru. S tou by se určitě trefil.
Domů jsem se dostal v pohodě.
Kamil se neudržel a řekl:,,Ale co ta noha?“
Petr pokračoval: ,,Klíče od bytu při útěku zmizely a tak jsem musel zazvonit. Máma otevřela a padla jako podťatá. Chudák si myslela, že ta barva je krev. Běžel jsem o patro níž, kde bydlí doktorka Pávková a na posledním schodě mi ujela noha.“
Celý pokoj duněl smíchem, když ustal Petr dodal: ,,A přitom to začalo tak pěkně.“