S hračkami si sice už dávno nehraju, ale...

Před téměř sedmnácti lety jsem se v dubnu narodila a bylo mi tudíž přiděleno hvězdné znamení Berana. O nich je známo, že jsou tvrdohlaví, výřeční a mají dobrou paměť. Ať už na mne beraní charakteristika pasuje či ne, paměť mám, řekla bych, poměrně slušnou. Dokážu se naučit i několikastránkový text, který obsahuje slavná jména a letopočty zpaměti a pak ho při zkoušení u tabule bez rozpaků odříkat. Také si dobře pamatuji položky v nákupním seznamu, který v obchodě ani nemusím dolovat z kapes. A díky této vlastnosti si jasně vybavuji většinu hraček, které jsem ve svých prckovitých letech vlastnila.
Jako holčičku mě oslňovaly hlavně panenky, kočárky a věci s nimi spojené. Před každými Vánoci jsem na babičce loudila pletené kabátky, sukýnky a čepice pro své plastové kamarádky.
Jednou k narozeninám jsem dostala panenku, která mi na posteli sedí dodnes. Jejímu obličejíku dominují velké modré oči a nosí brýle. Zvláštností, která mne tehdy uchvátila bylo, že v sobě měla zabudovaný nahrávací přístroj, který po stisknutí panenčina bříška zopakoval, co kdo řekl. "Úžasné!", myslela jsem si.
Prvních pár dní jsem panence svěřovala vše, co mě napadlo. Samé milé a holčičkovské věci. Jelikož jsem ale byla docela raubířka a dárek, opakující jen to krásné přešel po pár týdnech v nudu, začala jsem panence říkat sprostá slova, která jsem zaslechla třeba v televizi a s nadšením poslouchala, jak ty hanlivé výrazy něžným hlasem papouškuje. Těšila jsem se, až to předvedu kamarádkám ve školce. Bohužel se ale nedostavila příležitost.
Jednou jsem si zrovna vyměňovala sprosťárny se svou modrookou kamarádkou, když nás zaslechl děda, naštval se a zařízení, díky kterému panna vše opakovala, z ní vyndal.
Myslím, že dnes by už nefungovalo, přesto se mi po jejím hlase občas zasteskne. S hračkami si sice už dávno nehraju, ale jsem ráda, že mě svým modrým spikleneckým pohledem z postele pozoruje.