Pantheon

Na Olympu začínal další obvykle krásný den. Obloha vymetená, všechny mraky se motaly jako mlha u podlahy a v přilehlých zahradách zpívali ptáci. Deméter už seděla u snídaně a užívala si samoty. Ticho bylo na Olympu neobvyklým jevem a jí ta sebranka lezla na nervy mnohem častěji, než si mohla odpočinout. Stihla sníst jen pár nakládaných oliv, když uslyšela hlasy. Křičely na sebe. Obrátila oči v sloup. Už teď cítila tepavou bolest ve spáncích a to bylo teprve ráno.
Ze zamlženého schodiště sestupovaly dvě postavy, rozeznala Níké a Arése. Ti dva byli ti nejhádavější z nich všech a neshodli se téměř v ničem, natož v tom, kdo má pravdu.
„Kozle!“ Slunce vyšlo před chvílí, ale Níké se už stihla rozpálit, až jí doutnalo od sandálů.
„Naivko!“ kontroval Arés a oba se začali pošťuchovat. Deméter si netroufla odhadovat kvůli čemu se hádají. Pochybovala že oni v tom mají úplně jasno. Spor mohl začít třeba předevčírem a oni si od té doby jenom nadávali a jinak spolu nekomunikovali.
Posledním předmětem jejich sporu, o kterém věděla, byl Hádés. Při poslední návštěvě se rozbrečel Diovi na rameni, Arés tvrdil, že to bylo kvůli Persefoně, ale Níké se nedala, neboť dobře věděla, že Hádův mazlíček Kerberos se nachladil, vyklašlával chlupy a vládce podsvětí (který se bojí tmy) měl strach, aby byl pejsek v pořádku. Deméter oba své příbuzné dobře znala, takže věděla, že jsou schopni si s kauzou Kerberos vystačit ještě aspoň týden. Onoho dobráckého trojhlavého psa poměrně dobře znala a věděla, že když Persefona od svého manžela něco chce a on jí to odmítá dát, často používá různé donucující metody, jako posledně, kdy zavřela Háda ve spižírně a tvrdila, že nemůže najít klíč. Potom se ale projevila jeho fobie z uzavřených prostor a po nehrané srdeční arytmii byl svou ženou propuštěn z komory ven.
Hlasy se přiblížily a přidalo se k nim šoupání židlí. Deméter, která se mírně zasnila, zamrkala a pozorovala Área, dusícího se olivou. S Níké si vyměnily pozdrav dobrého rána a klidně sledovaly tuto nanejvíš zajímavou podívanou.
Podařilo se mu polknout asi tak po půldruhé minutě a okamžitě jim oznámil, že až se budou dusit ony, tak jim nepomůže ani omylem.
Deméter zatajila dech. Nakrátko se zdálo, že ti dva zapomněli na svou hádku a čeká je klidná a tichá snídaně. Nestalo se tak, proto si nabrala jídlo na talíř a odešla si sednout do zahrady. Po chvíli dorazila Héra, v obličeji celá rudá.
„Proč jsou dnes ráno všichni už tak nakrknutí?“ Deméter se děsila toho, jak to bude vypadat večer.
„Ten starý idiot už zase zmizel! Určitě je zas někde na zemi. Co to bude tentokrát? Další dítě s princeznou? Anebo s nějakou bohyní?“ vykřikovala první dáma Olympu a přecházela do hysterie. Deméter se rozhodla zastydět, protože i ona měla s Diem dítě a považovala to za největší chybu svého života. Možná byla patronkou mateřství, ale ji bolavá záda a neustálé močení během onoho „šťastného období očekávání“ nijak neoslovovalo. A zodpovědného starého idiota nechtěla v životě už ani vidět, nenabídl jí nejmenší pomoc, naopak se k ní choval jakoby měla být vděčná ona jemu. A divil se, jak to, že není. Nicméně, pořád se našlo dost těch, které obdivovaly jeho sošnou postavu (díky dietě z ambrosie) i řečičky typu „umím ovládat blesky“.
„Uklidni se, Héro,“ doporučila své přítelkyni. „Třeba to má nějaké rozumné vysvětlení. Možná... hmm... někdo zas zneuctívá nějaký oltář? Nebo... posvátné místo?“
„Pokud někdo, tak on,“ procedila Héra mezi zuby.
„Co ti na to mám říct?! Neměla sis ho brát! Muselo ti být jasné že nikdy nebude mít oči jen pro tebe.“
„Ale... byli jsme si souzeni. A on... mi slíbil a...“
„A tys byla naivní,“ skončila jí Deméter neúprosně do řeči.
„Nesnáším to slovo! Musíme ho najít. Než něco provede.“
„Héro! Mně se nikam nechce! Přála jsem si mít dneska mít klidný, odpočinkový den.“
V Héřiných očích se zablesklo něco nepěkného. „Tak to můžeš brát jako aktivní odpočinek.“
„A opravdu ho chceš najít?“ zkusila Deméter jinou strategii. „Možná by bylo lepší, kdybys ani nevěděla co se děje.“
„Dobrý pokus,“ ocenila její úsilí. „Ale opravdu se nechci dozvědět o dalším nemanželském dítěti, až se zas na slavnostech léta opije! Jdeme!“
Obě bohyně, jedna soptící vzteky, druhá se zkaženou náladou, se vydaly na okraj Olympu a pomalu plachtily dolů do údolí. Nějací rolníci dole si na ně ukazovali a mávali jim. Deméter proto musela Heru znovu pracně uklidňovat, neboť zhrzená manželka měla v úmyslu troufalé smrtelníky okamžitě proklít.
Nutno dodat, že Diovy aférky nebyly ničím neobvyklým. Jeho manželka, kterou (ovšem jako množství jiných) bezmezně miloval zpravidla přecházela ze stavu „rozzuřená“ do „tiché domácnosti“ až skončila ve „smíření“. Tento proces se opakoval několikrát ročně. V jeho první fázi Hera s oblibou brala některou ze svých přítelkyň dolů, kde trávily celý den hledáním jejího drahého chotě, nadávkami a rozhovory typu „všichni chlapi jsou hajzli“.
O Diovi to platilo na dvě stě procent. Vybíral si mladé naivní princezničky, ty ohromoval hloupými triky jako přeměna ve zlatý déšť (zlatý déšť, chápete to? Vždyť je to keř!)
a s těmi potom plodil nejrůznější hrdiny a polobohy, kteří pochopitelně dělali jen všude zmatek. A navíc si vymohl, že některé přijmou na Olymp. Hera tak mohla jen s nelibostí sledovat, jak primitivní (po tatínkovi) a hrubý Herakles kráčí životem a zabíjí nejrůznější nepochopená vzácná stvoření, přičemž dobře věděla, že spěje k nevyhnutelnému konci – čímž přijde to nejhorší. Už ho viděla, jak si tyká s Níké a vyměňuje lichotky s Afroditou.
Při tom pomyšlení se rozčílila ještě mnohem víc.
Na jižním obzoru se zablesklo. Obě si toho všimly. A obě věděly, co to znamená.
„Tak jdeme,“ Deméter pocítila radost nad tím, že objevily stopu tak brzo a ona tím pádem mohla být doma před obědem. Její společnice se ale rozhodla pro momentální psychický kolaps.
„Proč to vlastně dělám? Pronásledovat ho jak žárlivá fúrie! K čemu to je? Stejně se nezmění.“ V jejím hlase se mísil vztek a smutek.
„Ale no tak. Chceš snad sedět doma a jak se vrátí tak se usmívat a tvářit se že se nic nestalo? Zamysli se. Máš přece na vybranou.“
„Ale co mám dělat?“ Konec věty se ztratil ve vzlycích.
„Jsi bohyně! Zapomněla jsi snad co to znamená? Jsi věčně mladá a krásná a tak dál... víš co chci říct.“
Znovu se zablesklo. Mnohem výrazněji.
„Dostala jsem nápad.“
Hera se na ni s nadějí podívala skrz slzy.
„Seženeme ti milence.“
Vyletěla jak čertík ze škatulky (čertík v té době sice neexistoval, ale jako přirovnání je to více než výstižné. Vlastně se dá říct, že touto chvílí mohl být pojem „vyletět jako čertík“ poměrně přesně nadefinován). „To nemyslíš vážně! Jsem přece patronka manželství!“
„Nemusíš ho přece podvést. Stačí aby si to myslel.“
Chvíli trvalo, než se první dáma uklidnila, ale poté se na její tváři usadil pobavený úsměv.