Šampíčko...

Málo co v ní fungovalo podle platných zákonů a pravidel. Snad za to mohl pocit pana šéfa, že když vlastník firmy sídlí kdesi daleko, může si dovolit všechno a nemusí si lámat hlavu s ničím.

Faktury se zásadně proplácely podle toho, jak se pan šéf vyhajal. Zákazník byl sice na oko ,,na prvním místě“, ale to platilo jen jaksi do té doby, než se zamotal do osidel a pravidel souvisejících s nutností kupovat další a další služby související s původně zakoupeným produktem. Jiná firma se prodejem podobného zboží zabývala až kdesi v Německu a tento fakt nutil chudáky zákazníky bloudit v bludném kruhu nástrah firmy, na jejíž libozvučně znějící název bylo ,,nalétnuto“.

Zaměstnanci a hlavně zaměstnankyně se ve společnosti střídaly častěji, než krásky po boku filmové hvězdy. Některé (někteří) byli ,,odejiti“ za obzvláště zvláštních okolností.

Pan šéf měl svérázný smysl pro humor a vždycky, když se firma musela s někým ,,rozloučit“, pozval si nešťastníka (nebo šťastníka…?) pan šéf do své kanceláře a tam už čekalo připravené a vychlazené ,,šampíčko“ na rozloučenou. No, ,,šampíčko“… prostě sekt od ,,Bohemky“ to byl. Bylo velkým zázrakem, že mu zatím nikdo tu tlustostěnnou láhev nerozbil o hlavu. Jedna slečna účetní co jí byla nabídnuta číše s bublinkami však měla za ušima a nehodlala nechat být svůj ,,odchod“jen tak. A tak to tak nenechala a ,,postarala se“…

Ne nadarmo se říká, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě…

Do účtárny nedlouho po jejím odchodu nastoupil mladý (celkem), perspektivní a co bylo důležité – hubu držící kádr. Byl to šikula a zakrátko pronikl do všech zákoutí firemního účetního labyrintu. A našel tam úžasně uleželé ,,kostlivce“. Pan šéf jel v takové zpronevěře a korupci zahrnující uplácení úředníků zodpovědných za ,,přiklepnutí“ určitých zakázek, že bylo s podivem, že mohl znát pojem – spánek…

Netrvalo však dlouho a k panu šéfovi se donesla zvěst o nebývalé schopnosti a šikovnosti nového pana účetního. Netušil však, jak hluboko už stačil mladý muž proniknout do tajů jeho machinací. Přesto se však (z preventivních důvodů) rozhodl – vychladit pro něho ,,šampíčko“.

Nu, člověk míní, Pán Bůh mění…

,,Podívejte se, mladý příteli. Jistě jste si všiml, že práce u nás není pro vás to pravé, vždyť vy máte určitě vyšší ambice, než být zavřený v naší účtárně…“

Ani si pan šéf nevšiml, jak se mladý pan účetní usmál při slově -,,zavřený“…

,,Myslím, že bude pro vaše dobro, když se rozejdeme. A to jako přátelé, co říkáte?! Dovolil jsem si na znamení spokojenosti s vaší prací a na vaši počest nechat vychladit lahvinku sektu. Zuzanka nám ji hned donese…“

Pan účetní se usmál a přehodil si s gestem anglického lorda, hovícího si v křesle svého klubu, nohu přes nohu.

,,Ano pane šéf, šampíčko na rozloučenou. To je skvělý nápad. Měl byste si ho opravdu vychutnat, obávám se totiž, že hned tak nějaké další pít nebudete. Odhadem tak suma sumárum dobrých pět až osm let…“


,,Cóóžéé?!“ vyvalil na pana účetního pan šéf oči.

,,Asi vám nerozumím…?“


,,Ale to je snadné, pane šéf. Dovolte, abych se představil. Jsem Václav Machůt – to konec konců víte. Nevíte ale, že mám hodnost kapitána a jsem sice také účetní, ale hlavně jsem zaměstnancem policie. Á Zuzanka nám nese šampíčko…!“

Ve dveřích se opravdu objevila sekretářka Zuzanka s lahví sektu a dvěma sklenkami na podnose. Nechápala situaci, do které vstoupila. Proč pan šéf seděl tak mrtvolně bledý ve svém skvělém křesle značky ,,BOSS“ a proč od ní přebírá tác s pitím ta účetnická ,,nula“ Machůt?! Do toho všeho se ozval zvonek od vchodových dveří…

,,Á to budou moji kolegové z kriminálky pane ,,šéf“. Zuzanko, běžte jim prosím otevřít a umožněte jim přístup všude, kam budou chtít. No tak děvče, šup, šup!“

Zuzanka byla vystrčena na chodbu a pan ,,účetní“ se obrátil k panu ,,šéfovi“.

,,No a já otevřu to šampíčko, aby nám to nezteplalo viďte pane ,,šéf“. Vždyť by to byla škoda, když je to na rozloučenou, že ano.


Tak na zdraví pane ,,šéf“…