Zpráva o vítání jara v osadě Kulevod

Z Drvišovy kroniky, v jelení kůži vázané, z roku 738 a.d.

I tančili pohané kolem menhirů svých a převelice medoviny pili a strdí pojídali (páč někteří taky nevěděli co je to strdí, tak to mohli jíst, ne?) Někteří Slunce vzývali a jiní se v brzký východ Měsíce modlili neboť věděli, že křoviska ta jejich konání (v té době ještě né hříšná, páč křesťani přišli až pak, to dá rozum) slušně zakryjí. I promluvil stařešina rodu (apropó… mohl být stařešina mladý?) k lidu svému:
„Mužové, mí udatní bojovníci… a taky děcka usnoplená, dobytek a ženské. Když společně ruce své k nebi vzepneme a podřízneme nějakého toho kohouta, Slunci se pokloníme a v rámci obětního rituálu znásilníme pannu přepoctivou… tam Anča od Kosmaty nevypadá špatně… tak jaro bude plodné a letošní úroda přebohatá a sucho se nám vyhne. Tak chutě k dílu… a podejte mi ten pazourkový nůž, co paprapředek Mamutík zakopal tu na paměť činů svých udatných… (jak podříz toho rosomáka, když mu mamut utek.)“
Tak moudře pravil stařešina rodu a Anča se jala dekovat za dubisko třísetleté, páč věděla dobře, že panenství jedné vilné noci ztratila s nebohatým, leč sošným Krasavem na kůži medvědí a ne, že by byla apriori proti tomu trošku si dnes s muži udatnými zašpásovat, ale ono by se to profláklo. Ti, pro které byl pohled na obětování kohouta nezajímavým čajíčkem, byť stařešina trefil tepnu a krve bylo kol, no hotové drámo, se vydali stíhat nebohou Anču. Byla to děvčica jak laň, nožek hbitých a orientačního smyslu bystrého a tak za ní kličkovali mezi stromy, přeskakovali stružky a výmoly, co po jarním tání byly hluboké převelice, někteří kotníky své kloubili a kolena drásali, ale útrapy běhu jejich chtíč jen posilovaly. Anča již zemdlévati počala, ale pak v hlavě její bystré se myšlenka urodila. Z posledních sil se vzepjala ke sprintu a nabrala směr k řece Stonavě, po zimě rozvodněné zprudka, sem tam i kra s ledním medvídkem kol plula. V poslední vteřině zabrzdila v chvatu a mužové, nic zradu netuše, napadali do té řeky jako hrušky zralé. Nejenom, že je chuť na obětní znásilňovací rituály přešla, ale jelikož se jednalo o vodu zimní, dvoucentimetrovou, neměli ani čím by akt vykonali i kdyby stokrát chtěli. A na paměť tohoto fiaska byl jarní vítací rituál propříště pozměněn, páč každý musel uznat, že venku je v tu dobu ještě dost kosa a Měsíc tomu rozhodně tepla nepřidá a tak od těch dob za tu potupu převelikou alespoň ty baby pruty lískovými seřežou a ledovou vodou polijí, ať si to taky zkusí jaké to je. Ony v oplátku je vejci obdarují, páč o ty své v té vodě ledové tehdy skoro přišli. Jakože symbol, ne? Ostatní rituály musí počkat do dalšího úplňku, až meze vyschnou.

Tak zapsal Drviš, kronikář a písmák osady, poté, co kožešiny usušil a chlad medovinou rozehnal.