Bowlingové boty aneb nemám rád trapasy

Nikdy jsem neměl rád sport. Když už k tomu došlo, tak jsem často čelil trapným a nepříjemným situacím.
Jednou mě bývalí kolegové z práce "vytáhli" na bowling. Když jsme dorazili na ono obětní místo a šli se přezout do šaten, byly zde boty na bowling seřazené dle velikostí. Zeptal jsem se kolegů, jaká jsou pravidla pro výběr bot. Řekli, že žádná a tudíž jsem "čapnul" ty, které se mi nejvíc líbily. Přesně moje velikost. Hra může začít!

Ten večer byl skvělý. Hra mě začala bavit a zrovna, když jsem stál na dráze a chystal se k dalšímu hodu, objevila se na obzoru skupinka lidí, která zoufale spolu s barmanem obcházela bar a šatny. Zaslechl jsem jejich rozhovor, jak nemohou najít nějaké boty a tak jsem v žertu nahodil: "Nemyslíte náhodou tyhle bílé Niky?" a zapózoval jsem jim v nich na té dráze jako modelka při přehlídce fotografům. Jeden chlapík z té skupinky kysele vyhrkl: "Jo, ty jsou moje!". "Zatraceně", problesklo mi hlavou, když se do mých zad začal opíral hlasitý smích kolegů, kteří se sotva udrželi na svých místech.
Vrátil jsem se do šaten, zul ty zatracený boty a vzal si ty správné na bowling. Mimo jiné všechny boty v šatně byly zelené barvy a měli logo hvězdy, tyto Niky byly jediné bílé. Na první pohled tedy téměř k nerozeznání, že?

Týden poté jsme se dohodli na dalším utkání. Tentokrát jsem sám sobě slíbil, že si dám v šatně pozor. Všechno v pořádku. Vybral jsem si ty správný. Večer nabral obrátky a my hráli, pili, vyprávěli a bavili se ve skvělé náladě až do pozdní noci. Čas utíkal rychle a vyrazili jsme autem domů skrz zimní krajinu do našich teplých domovů. Loučím se s kolegy a vystupuji z auta. Málem jsem políbil zamrzlý chodník, když se mi nohy rozjely od sebe jak Jean-Claude Van Dammovi v Krvavém sportu. "Sakra, ty boty jsou snad noční můra! Proč jsem ty svý zimní kožený musel nechat v té šatně! ", pošeptával jsem s pivním přízvukem.

"Doslajdoval" jsem pomalu domů a druhý den jsem vyrazil opět na bowling, abych provedl směnný obchod s barmanem. Při vší smůle tam byl barman jako z toho prvního večera. Začínalo to připomínat nekonečný sitcom. Takže když jsem vytáhnul boty z tašky a chtěl vyjednávat jako na Vietnamské tržnici, nasadil na mě podezřelé oko Sherlocka Holmese. Nakonec jsme si oba boty vrátili a já zůstal při svém starém názoru - nikdy jsem neměl rád sport.