Atakara

Velký třesk
Ne, takhle nevznikl vesmír. Velkým třeskem je tu myšleno to, že se Atakara rozdělila. Opravdu se mohlo někomu podařit rozdělit něco tak mocného? A byl k tomu nějaký důvod? Otázek je vždycky moc a odpovědí málo. Nikdo neví kdo, a nikdo neví proč. Snaha Mocných tedy přišla vniveč.
Stručně řečeno, tato nedozírná moc bohů byla celé koloběhy terčem všech zlodějů a podvodníků. Postupem času se však z této bájné moci stala spíše legenda.
Bohové se snažili Atakaru chránit, a bylo tomu tak po dlouhé tisíce let, ale teď přišel někdo, kdo se rozhodl tuto sílu získat za každou cenu. Bohové však nemohli dopustit, aby padla do špatných rukou, a tak ve zbývajícím čase vyvolili 4 Osvícené.
Atakara se tedy rozdělila na 5 částí – 4 putovaly do duší Osvícených, a ta pátá, pro Vyvoleného, musela počkat v úkrytu nejdéle.
Volba Vyvoleného se nesměla uspěchat, musela být pečlivě zvážena a výběr byl těžký, šlo – li o smrtelníka. Měl být klíčem ke spojení této obrovské moci a také ji musí ochraňovat, a to není jen tak...

1. vzkaz

Odpoledne ve škole:

Třídu naplňovala skoro nostalgická nálada, kterou umocňovalo strašlivé vedro, jakým příroda počastovávala obyvatelstvo Kanady v posledních 5 dnech celkem často. Hodina biologie se nepředstavitelně pomalým tempem táhla, a do zazvonění zbývala víc jak půl hodina. Naprosto nesnesitelná informace pro někoho, jako byl zrovna Sam. Slovo NUDA by snad ani nedokázalo vystihnout situaci, v jaké se v tuhle chvíli ocitl. Potlačoval zazívání pouze v okamžicích, kdy kolem něj učitel prošel, vrhl na něj jeden ze svých káravých pohledů a dál se věnoval „...Aortě, a celéééému krevnímu oběhůůů, třííído...“.
V podstatě to byl jediný projev jakéhosi „zájmu“, který u něj Sam za celý rok zpozoroval. Bylo skoro komické ho sledovat vždy, když se snažil zrovna tohoto žáka nachytat kreslit si do sešitu srdíčka či posílat zamilovaná psaníčka dívkám ze třídy. Se škodolibou radostí by je totiž mínil přednést celé třídě a kochal by se nad tím, jak Sam tone v rozpacích a jeho ruměnec nabírá obrátek. Jenže Samovi už nebylo 12 let, aby se zabýval psaním „Liebebriefů“ svým výjimečně tupým spolužačkám, které u rovnice v hodině matematiky přemýšlejí, jestli to náhodou není „chyták“, protože „za tím rovnítkem je už přeci výsledek“. Z toho všeho, co se na takových „vysoce biologických“ hodinách blížilo výkladu, byly asi výpary, které občas kluci z poslední lavice vypouštěli do ovzduší, aby udělali to správné klima. A Sam tak mohl zabořit nevzrušeně obličej do rukávu mikiny a nerušeně usnout. Tedy, ne že by usínal na každé hodině, ale většinou se mu stalo, že snil s otevřenýma očima.
Jenže dneska asi kluci měli fazole, protože se mu podařilo nefalšovaně usnout...
Najednou stál před obrovským japonským chrámem, ostatně, byl podobný jako ve filmu, který zrovna včera zkouknul, a který byl z japonské produkce, takže odůvodnění pro tenhle druh snu tu byl. Dlouho se nerozmýšlel a rovnou vkročil dovnitř. Ostatně, kdo by nechtěl, alespoň ve snu, potkat Jackieho Chana? To byl sice Číňan, ale popravdě, Sam v asiatech moc rozdílů neviděl. Chvíli viděl velký kulový, dokud si jeho oči nezvykly na neobvyklé přítmí, které ho obklopovalo. Okamžik se rozhlížel po okolí, ze kterého vlastně viděl jen obrysy, a pak se mínil vydat hlouběji do chrámu. Jenže jakmile udělal první krok, prosvištěla mu kolem hlavy nefalšovaná dýka!
Sam měl jen chviličku na to se vzpamatovat a uvědomit si, že ho provázelo nesmírné štěstí, když se do něj ta věc nezabodla. Jenže když už se pro ni mínil sehnout, vykročil ze tmy nějaký muž. V ruce se mu cosi zalesklo a Sam s hrůzou poznal, že se ten blyštící předmět výrazně podobá tomu již dříve vrženému, a že to letí přímo na něj! Takže Jackie Chan nikde, Sam musel roli akrobata a mistra kung – fu převzít sám. Pokusil se o úhybný manévr, jenže na to, aby si mohl začít říkat Sammie Chan mu chybělo pár centimetrů, které by dělily ostří dýky a jeho rameno. Nestačil si ani tu palčivou bolest uvědomit, chrám i chlap zmizeli a vstříc mu zasvitlo prudké světlo. Světlo z oken ve třídě, které za chvilku zastínil učitel biologie, aby mu popřál dobré ráno. Sam nevěděl, o co se má starat jako první – o ruku, která ho bolela a krvácela přesně, jako v tomhle potrhlém snu, nebo o chlapa, který se k němu skláněl, aby se mu vysmál do obličeje.
„Williamsi? Mohu vám popřát dobré ráno?“ ušklíbl se profesor svým typickým „pobaveným“ způsobem vývoje situace v jeho třídě.
„Cože?“ dostal ze sebe Sam v šoku nad tolika zvraty v nejnudnější hodině na téhle škole najednou.
„Jak jste se nám prospal?“ objasnil mu to učitel ironicky. Alespoň si myslel, že to ironicky vyznělo.
Fajn, díky za optání, až na to, že mám v sobě díru...
„No...promiňte mi...“ mladík zvolil raději ústup než útok.
„Prominout ti fakt, že jsi usnul uprostřed výkladu látky?!“ profesor to chudák skoro ani nemohl pochopit.
„Jo... Byl jste prostě moc... nudnej, chápete... Trochu mi ten vááááš hlááás otuuupil smyslyyy...“ protáhl Sam obličej a snažil se tvářit suverénně i přes to, že se mu dělaly mžitky před očima při pomyšlení, že z něj teče krev.
„Zjevně toužíte navštívit ředitelnu,“ obličej profesora zbrunátněl, až vypadal jako obří ředkvička.
Hmm...hodina biologie konečně získala pravého biologického učitele... Pana Ředkvičku...
„Tak se běžte projít. A příště laskavě nerušte okolí svým chrápáním,“ tón učitelova hlasu se snížil do výhružné polohy.
Tak já ještě k tomu chrápu... Zřejmě na mě leze chřipka...
„Pokusím se to chrápání příště omezit,“ usmál se na něj Sam skoro dobrosrdečně a přesunul se nejistým krokem ke dveřím, které mu učitel s radostí otevřel.
„A připravte se na zítřek, míním vás vyzkoušet z dnešní látky!“ doporučil mu profesor sladce.
„Nechci vám dávat nepravdivé informace, ale mám takový neblahý dojem, že zítra je sobota... Nevadí, necháme to na jindy...“ odpálkoval ho Sam v sebeobraně a zavřel za sebou dveře, jak nejjemněji dokázal. Chvíli ještě stál na místě, aby v případě hovoru zaslechl, jak tam někdo něco pípne, ale nic se neozvalo. Všichni se toho chlapa báli jako čert kříže, což Sam prostě nedokázal pochopit. Nakonec se přeci jen vydal směrem k ředitelně a pomalu si zvykal na fakt, že při každém pohybu mu v rameni podivně škubne a zapíchá. Lavička před dveřmi ředitelny byl spásný bod jeho strastiplné cesty k potrestání. Posadil se, jak nejpomaleji dokázal a opřel se hlavou o zeď za ním. A přišlo to na něj zase – spánek, sen a pokračovaní včerejšího seriálu o japonském chrámu, šílenci s kudlou a několika nesrovnalostem ve scénáři.
Vypadalo to, že se do chrámu mezitím dostalo trochu víc světla, než tam bylo před tím, takže z chlápka s kudlou se vyklubal mladej skejťák bez kšiltu a ze Samova zranění povrchová krvácející rána. Takže nakonec ten Chanovskej únik nebyl zase tak moc špatný.
„Atakara je má! A bude jí navždy!“ prohlásil kluk dramaticky, až to Samovi připomnělo telenovely, na které s oblibou kouká jeho matka.
Si ji nech, když ti na ni tak záleží...
„Jestli tě můžu přerušit... Ta Atraka, či co, to je nějaká holka, jo?“ pokusil se Sam navázat konverzaci na trochu jiné úrovni, než byl přednes Shakespeara.
„Nezastavíš mě, Vyvolený. A když nezastavíš mě, pak jsi ztracen!“
„Takže to asi není holka...“ usoudil Sam po chvilce nečinného pozorování šíleného psychopata. Kam se jen ty jeho sny ubírají... Možná se na ten film neměl koukat 5krát za sebou...
Pohled, který mu mladík věnoval, by se dal pokládat při troše fantasie za opovržený. Chvíli to vypadalo, že má v úmyslu Sama tím pohledem zavraždit, a když zjistil, že jeho oči bohužel nemají ničící účinky, chopil se další své dýky. Samovi to připadalo jako noční můra. Minulý zásah do ruky mu zůstal, i když se probudil, a jestli ho tenhle týpek míní třeba setnout, tak už se asi jen tak neprobudí. Než stačil vymyslet účinnou taktiku obrany, objevil se v Chrámu další maník, tentokrát ve vyzrálém věku. Postavil se proti vrhači dýk, jakoby mu jeho zbraně nemohly ublížit, což třeba nemohly, jelikož v tomhle praštěném snu je možné určitě i létat na koštěti a chodit po stropě. Sam udělal pár kroků zpět a připadal si, jakoby se dostal na natáčení nějakého akčního trháku, když se do sebe ti dva chlápci pustili stylem Jackieho Chana, Bruce Leeho nebo Jean - Claude Van Dammea. Lítaly pěsti, kopy, dokonce vzduchem prosvištělo i pár dýk, ale to toho nového hrdinu vůbec nevzrušovalo. Vypadalo to skoro jako v Matrixu, když se ostrému letícímu předmětu vyhnul a ještě na vrhače hodil posměšný pohled. To toho mladšího dost vytočilo, zcela jasně chytil rudý odstín jako krocan a hlava nehlava se proti staršímu soupeři rozeběhl. Sam měl na mále, aby nezačal fandit. Jenže ono v podstatě už nebylo proč – onen nově příchozí udělal nějaký peprný kung – fu chvat a jeho ubohý mladší protivník ležel jak dlouhý tak široký na chladné dlažbě. Nevypadal už, že by se mínil zvedat.
Sam obdivně hvízdl a vítěz se k němu otočil čelem.
Tak, a teď jsem na řadě já, spráská mě na hromadu úplně stejně...
„Chlapče,“ oslovil ho, jako by Sam patřil do 5. třídy základní školy a neuměl velkou násobilku, „Atakara je tvůj osud. Jsi Vyvolený ji chránit celým svým tělem a celou svou duší. Ta je klíčem ke spojení, a také ta Ho může porazit.“
Sam nechápavě zamrkal. Je Vyvolený pro Atakaru. O co v téhle hře vlastně jde? Jsou tu nějaká pravidla, nebo to je jenom tak, jak se jiným zamane?
Cizí muž se otočil k odchodu, ale než udělal alespoň 3 kroky od vyšokovaného puberťáka směrem do tmy tmoucí, ohlédl se a moudře řekl: „A Samueli, nejsi sám…“
Jen co dozněla poslední slabika, objevilo se prudké světlo zářivky na chodbě před ředitelnou a Sam div nespadl z lavičky. Sen skončil stejně zamotaně, jako začal a mladík měl dojem, že je chycený do sítě nějaké on – line hry a nad jeho zmatkem se právě smějí tisíce hráčů po celém světě.
Unaveně zabořil tvář do dlaní a snažil se pročistit si hlavu od všech nesmyslů, co mu ty dvě budoucí hollywoodské hvězdy nakukaly. Vyvolený pro Atakaru. Co to je, ta Atakara? Film bez hvězdného obsazení, kde se mihnou jen neznámé tváře? Hra na Playstationu? Komunita? Sekta?
„Williamsi, můžete jít dál?“ vyrušil jej z úvah hlas jejich ředitele. Sam zvedl hlavu a setkal se s jeho napřaženou rukou směrem do ředitelny. Nezbylo mu ostatně nic jiného, než se zvednout, zatvářit se provinile a vejít dovnitř. Je to celkem obvyklá procedura, kterou podstupuje tak nějak obden. Jenže dnes vejít až za práh místnosti bylo téměř nemožné. Sam se musel štípnout, aby se ujistil, že je vzhůru. Jinak to musel být nějaký druh mikrospánku nebo co. Žádný jiný důvod, proč by měl vidět toho samého chlapa, co po něm ve SNU vrhal dýky, tu prostě nebyl. Jenže vzezření 180 cm vysokého, dýchajícího a usmívajícího se muže dávalo Samovi ujištění, že tohle už není sen, jen holá realita. Pravdou bylo, že se mohlo jednat o nějaký druh hypnózy, který si teď se Samovou myslí jen tak zahrával. Jenže ředitel ho viděl také, dokonce si s ním podal ruku, prohodil pár slov a otočil se k Samovi s širokým úsměvem.
„Same, tohle je pan Richard Wesker,“ představil vrhače, „přišel sem za tebou. Jistě si máte co říci.“
Wesker? Richard Wesker? To jméno Samovi něco hodně připomínalo, jen si nemohl vzpomenout, v jaké souvislosti ho už slyšel. Ale hlavní faktem zůstávalo, že se mu tohle jméno na chlapa jako byl tenhle cvok, nehodilo.
Richard nastavil ruku, že si se Samem také jak se patří přivítá, jenže mladík vážně neměl chuť podávat si ruku s někým, kdo se ho pokusil zabít, byť jen ve snu.
„Moc mě těší,“ svěsil tedy Richard ruku podél těla a z jeho tónu zaznělo zklamání.
„Tak to jste sám,“ odvětil Sam klidným hlasem, v čemž se však dala vyčíst drzá narážka. Ředitel Sama sjel káravým pohledem, který se ale mladík rozhodl ignorovat. Jediné, co si teď vážně nepřál, bylo zůstat s Richardem o samotě. Jenže Richard měl úplně opačný názor, a hned starého muže požádal o „trochu soukromí“. Ředitel mu samozřejmě hned vyhověl. Sam znejistěl asi nejvíc ve svém dosavadním životě. Snad to bylo kvůli přesvědčení, že se právě chýlí ke konci. A ono to tak skutečně vypadalo, protože jakmile se za říďou zavřely dveře, chňapl vrhač Sama za paži a přitáhl si ho k sobě, jako by mínil použít ty své dýky pěkně zblízka. Sam neudržel bolestné zasténání, když se Richardovy nehty zaryly hluboko do zraněné paže. To Weskera ponouklo mu vyhrnout rukáv a podívat se na výsledek své „snové“ práce. Zjevně ho to velice pobavilo, neboť se začal šíleně smát, až Sama zamrazilo. Připomnělo mu to ten šílený chechták Briana Furyho z Tekken… A Richard ho sevřel pevněji.
„Pusťte mě!“ vykřikl Sam zoufale a snažil se mu vytrhnout, což se mu tedy příliš nedařilo, „nechte mě, zatraceně, být!“ Ani to s ním nehnulo, jen se mu smál. Bolest začínala být k nevydržení. Vlastně to bolelo natolik urputně, že před Richardem klesl na kolena a do očí mu vhrkly slzy.
Najednou tam vtrhla další osoba. Sam pomalu zvedl hlavu v naději, že je to ředitel, který slyšel jeho křik, jenže místo starého chlapa tam stál vítěz „snového souboje“!
Richard Sama okamžitě pustil a měřil si druhého příchozího vážným pohledem.
„Řekl jsem ti, Williame, nepleť se do mých věcí!“ pohrozil mu Richard skoro pateticky.
„Tvých věci?“ pozvedl „William“ obočí, „tím myslíš ohrožování mladého kluka?“ Ironie v jeho hlase donutila Sama se i přes bolest usmál. I když mu takové prohlášení taky trochu připomnělo „obtěžuješ mladého kluka“ a taky pár kapitol o homosexualitě v občanské výchově.
„Chtěl jsi snad říct Vyvoleného?“ opravil ho Richard a založil ruce na hruď.
„Kdo řekl, že zrovna on je Vyvolený?“ Will ho s rukama napodobil.
„Ty?“ opáčili svorně Sam s Richardem a Will zase ruce rychle svěsil podél těla.
„Hmm…“ zahloubal se ‚vítěz‘, „asi to bylo předčasné odhalení…“
„Kazíš scénář, Wille,“ povzdechl si Richard naprosto realisticky, „co kdyby ses pro jednou naučil text tak, jak máš, a neležel celé dny v těch tvých knihách?“
Samovi spadla dolní čelist překvapením.
„Vy dva… nejste nepřátelé?“
„Pšt, teď neruš. Will se zase dostává do role,“ ušklíbal se Richard nad tím, jak jeho společník přechází po pokoji sem a tam a hledá správná slova.
„To je nějaká reality show, co?“ zas se Sam postavil a znechuceně se podíval na krvavou ránu na paži, „nebo konkurz na film.“
„Už to mám!“ vzpomněl si William konečně a hned se zase tvářil vážně a moudře, když pronášel svá slova: „Atakara byla rozdělena teprve nedávno. Její část a síla v něm ještě nemusí být.“
Richard na Sama vrhl pobavený pohled, vrazil jednu ruku v bok a zaujal naprosto unuděný postoj.
„Síla v něm ještě zřejmě není, ale její část už ano. Jinak by mě neznal,“ odříkal to jako básničku. Sam se nestačil divit. O co těm cvokům jde? Dostat ho do blázince? Jestli jo, pak jsou na nejlepší cestě toho dosáhnout.
„Jeho sny ještě nic neznamenají, Zane. Ještě nic, než to, že se Vyvoleným může stát,“ Will pokračoval, jako pravý herec. Nedal na sobě nic znát.
„Už jím je, Wille,“ tentokrát Richard vypadal zainteresovaněji, „má ránu od mé dýky.“
„Cože?“ i Will byl najednou vyvedený z míry, „on ji vážně má?!“
„Yup! To tedy má. A pekelně ho bolí.“ Sam by si byl myslel, že Richard z toho má zvrhlou radost, ale ono mu vlastně v téhle divné situaci moc myslet nešlo.
„Ukaž mi ji, Samueli,“ vybídl ho Will nedočkavě. Teď Samovi připomněl potrhlého vědce. A tak se rozhodl mu neodporovat, vyhrnout si rukáv a čekat na diagnózu jako u doktora. William zranění chvíli zkoumal, pak pohlédl na Richarda a kývl.
„Myslím, že jsme Ho konečně našli!“
„To je dost,“ odfrkl si Richard, „už mě vážně nebavilo hrát si na padoucha, který vždycky prohraje.“
Sam se při jejich rozhovoru díval z jednoho na druhého jako při tenisovém utkání, dokud se Will neotočil směrem k němu, jako to udělal v tom chrámu:
„Samueli, ty si ještě neuvědomuješ svou sílu-,“
„Můžete mi laskavě přestat říkat Samueli? Tak mi říká moje matka. Jsem Sam,“ přerušil jej Sam otráveně. Richard se tlumeně zasmál a Will si odkašlal.
„Dobrá – SAME. Chceme tě připravit na setkání s Čarodějem,“ dokončil své sdělení William a vrhl na Sama pohled, kterým by se dalo říct i „Otázky?“.
„Vy dva?“ změřil si Sam každého zvlášť a kriticky zakroutil hlavou, „s Čarodějem? A to je jako ňákej David Copperfield?“
„Něco podobného,“ připustil Richard hraným tónem vážnosti, že do něj musel Will drcnout, aby moc nekecal.
„Čaroděj je mocný protivník. Chce spojit Atakaru pro Zlo, což by taky mohlo znamenat konec světa,“ objasnil mu to William učeně.
„Originální,“ okomentoval to Sam. Richard se s úsměvem opřel ředitelův stůl a náramně ho zaujala vystavená fotka třídy, kde byly takřka samé dívky. William se mezitím věnoval svému kabátu, v jehož kapsách cosi hledal. A tak měl Sam konečně šanci se posadit a vydechnout si.
„Á! Mám ho!“ zvolal Will vítězně a vytáhl z náprsní kapsy nějaký svitek, „na. Vezmi si ho.“
Sam se pro něj z křesla natáhl a upřel na něj zkoumavý pohled.
„Um… a to je pozvánka na party?“
„Ne, to je svitek Vyvoleného. Otevři ho, až budeme pryč,“ řekl Will lehkým tónem učence a zmizel. Zmizel?! Sam prudce vydechl. Když se na to chtěl zeptat Richarda, zjistil, že už je taky fuč. A tak mu nezbylo nic jiného, než se postavit, vydýchat a pokusit se odejít, jako by se tu před chvílí nic nestalo. Jen co zabral za kliku, dveře mu otevřel ředitel s úsměvem na rtech. Ale jen co zjistil, že v místnosti nezbyl nikdo jiný, než Sam, úsměv zmizel.
„Kde je pan Wesker?“ podivil se upřímně, čemuž se Sam ani nedivil.
„Teď odešel. Asi jste se minuli,“ nasadil nevinný kukuč a prosmýkl se kolem něj.
Poprvé v životě se těšil, až si sedne do lavice a bude se věnovat učení. Dokonce by byl i ochotný začít se učit doma, jen kdyby události z dnešního dne prostě zmizely. Jenže svitek v jeho ruce mu neustále připomínal tragikomičnost těch dvou chlapíků v ředitelně.
Biologie naštěstí už skončila, a dle mladé hezké učitelky Valentineové Sam usoudil, že zjevně bude dějepis. Naštěstí se nedalo říct, že by se ubíral „dějinným“ tempem, spíš to byly svižné a humorné hodiny. Konečně něco, co ho přivede na jiné myšlenky. Alespoň v to doufal.
„Sednout a nerušit, Williamsi!“ ukázala na volnou lavici učitelka, když vpadl neomaleně do třídy i se svitkem v ruce. Její pohled na tu věcičku padl asi několikrát, ale o hodině se o ničem nezmínila. A tak 40 minut přečkal v očekávání na konec vyučování a otevření svitku. Vzhledem k Willově roztržitosti v něm bude určitě seznam nákupu, nebo kus komiksu s Asterixem a Obelixem.
Zvonek bylo seslání bohů. Už – už chtěl Sam vyběhnout z místnosti ven, kdyby ho ovšem pár holek ze třídy neposlalo za Valentineovou do kabinetu. S ní v kabinetě? Sám samotinký? Ho ho hó…
Loudavě k místu určenému došel, zaťukal a vstoupil. Učitelka seděla za stolem a opravovala písemky nižších ročníků. Jen co Sama zblýskla, všeho nechala a postavila se.
„To je dobře, že jsi přišel, Same,“ s úsměvem kývla.
„Bez problémů,“ pokrčil rameny.
„Chtěla bych se tě jen na něco zeptat,“ řekla mírně a nabídla mu, aby se posadil. Nenechal se 2x pobízet a zabral křeslo před stolem.
„Ptejte se,“ vybídl ji. Žena chvilku mlčela, a tak se zkoumavě rozhlížel po kabinetě. Popravdě, v jejím školním království je vlastně poprvé. Na jejím stole stála malá cedulka se zlatavým nápisem Mgr. Prudence Valentine, pod sklem byla fotka její kmenové třídy, pár čísel. Nějaké kalendáře, nedoopravené písemky, dějepisné desky, učebnice, …
„Když jsi přišel do třídy, měl jsi v ruce nějaký svitek. Můžeš mi ho ukázat?“ konečně zase promluvila.
„Svi – tek?“ vypadlo z něj vykuleně. Sakra, ta má teda postřehy. Jestli pak i z jediného pohledu ví, jaký má číslo bot a jakou značku trenek nosí?
„Ano. Mám dojem, že ho znám,“ odpověděla s naprostou jistotou, takže tam nějaký „dojem“ nehrál vůbec žádnou roli.
Sam se chvíli ani nepohnul, jak usilovně přemýšlel nad tím, jak se vymluvit, ale trvalo to příliš dlouho nad míru trpělivosti jeho dějepisářky. Za tu chvilku ho totiž stačil napadnout jen nákup napsaný na kus papyrusu z muzea. A to by asi neprošlo.
„Same?“
„Nemám žádný svitek,“ vyhrkl kvapně.
„Ale já ho viděla,“ opáčila.
„Oči se můžou občas mýlit,“ odsekl. Začínalo ho to dneska už unavovat. Co tak mohla vědět? Z té dálky, co ho viděla, tedy od tabule k jeho lavici, přeci jen tak nemohla poznat, jestli je to svitek, kus srolovaného toaleťáku nebo sešit z dějepisu, který, popravdě, vypadá docela podobně – alespoň ten Samův. Salát až do posledního listu.
„Takže ta rána na tvé paži je také jen klam?“ dala ruce v bok. Sam by na to Richardovo „pohlazení“ málem zapomněl.
„Ne, to je skutečnost,“ odpověděl klidněji.
„Viděla jsem ten svitek stejně jasně, jako vidím teď tvé zranění,“ nedala se odradit, „Same, prosím…“
Copak ji teď může odmítnout?! Když z otevřeného okna směrem k ní zavanul vítr a prohrábl jí dlouhé vlasy, až to vypadalo jako scéna z Pobřežní hlídky? S dlouhým povzdechem, zavrčením a pár peprnými slovíčky, nad nimiž se slečna učitelka poněkud zarazila, se sehnul ke své tašce, odkud pečlivě srolovaný pergamen vytáhl.
„Tady. Spokojená?“ ukázal jí ho. Chvíli jej hypnotizovala pohledem, než se její tvář roztáhla do širokého úsměvu, až se jí Sam na chvíli začal bát.
„Atakara! Svitek Vyvoleného! Pozvání!“ zvolala nadšeně a čapla ho do ruky dřív, než Sam stačil ucuknout. Byl totiž strnulý hned z dvou věcí – za prvé: nebyl si jistý, jestli je to všechno, co řekla, jedna a tatáž věc, anebo jestli mu dává tři možnosti jako v nějaké chytré soutěži; a za druhé: že i jeho učitelka ví o něčem, co naprosto nedává smysl – alespoň z podání těch dvou „herců“.
„Jak to víte?“ vykulil na ni oči, zatímco ona zkoumala svitek ze všech stran, „vy v tom jedete s nima, co?“
Absolutně ignorovala jeho narážku na Willa a Richarda, a místo toho se zaměřila na odpověď pro první část otázky: „Znám legendu o Atakaře. Studu ji již 3 roky! A teď, když se rozdělila, se snažím najít Vyvoleného!“
„Vyvoleného…“ vydechl Sam téměř smutně, „…aha.“
„Odkud ten svitek máš?“ zeptala se ho po chvíli ticha a tázavě na Sama pohlédla. Seděl zabořený v křesle a vypadal zaskočeně.
„Asi… asi jsem ho našel…“ chabá výmluva v chabém podání. Přesně vystihovala jeho situaci. Všechno pro něj bylo tak nějak ASI.
„Asi? Přestala zkoumat svitek a zaměřila se na svého žáka. Nic jí na to neřekl. Chvíli ho ještě pozorovala, a pak se rozhodla svitek otevřít. Sam to zaregistroval příliš pozdě na to, aby jí v tom mohl zabránit, a tak místnost osvítilo jasné bílé světlo, až si Sam musel zaclonit oči. Prudence však ani nemrkla. Jakmile záře pohasla, natěšeně se do pergamenu zahleděla a hledala něco – cokoliv, co by ji zavedlo na stopu Vyvolenému. Jenže nic neviděla. Ani čárku napsanou pro Vyvoleného nedokázala přečíst. Pro ni to byl čistý kus papíru, nic víc, nic míň.
„No, bylo to jasné. Nejsem Vyvolená, tudíž nemohu číst vzkaz pro Něj,“ konstatovala zklamaně a svitek opět srolovala do úhledné ruličky, až by člověk řekl, že v tom musí mít letitou praxi. Podala ho tichému Samovi, který ho váhavě převzal a otočila se k oknu, nejspíš aby to vypadalo dost zklamaně, a mohly ve filmu hrát housle. Sam svitek chvíli držel v ruce, než se rozhodl tu věc otevřít. Pár vteřin do něj němě hleděl, než zvedl zrak k dějepisářce a zeptal se: „Vy víte, kde je Omikron?“
Housle umlkly a ona se otočila zpět:
„Omikron?“ její pohled padl na rozevřený svitek v jeho ruce, „ty… v tom dokážeš číst?“
„A kdo by to nedokázal?“ pozvedl nechápavě obočí, „vypadá to, jako by to psal nějaký šprt. Takhle úhledný písmo neměla ani naše učitelka v první třídě, když psala abecedu na tabuli.“
Byla to snad sekunda, co stála u okna a najednou se dívala Samovi přes rameno.
„Co tam vidíš?!“ ptala se naléhavěji, než hrdinka telenovely dožadující se svého Josého (který nepřijel).
„No co, takový ty kecy o rozdělení Atakary, že jsem povolán na její ochranu. Duše je klíčem… nepřítel je mocný… bla bla bla…“
Prudence na něj hleděla s ústy tak široko rozevřenými, že kdyby chtěl, tak vidí její oběd v žaludku. Jeho „bla bla bla“ pro ni bylo mnohem důležitější, než si myslel, navíc Vyvoleného konečně našla, takže i takové „bla“ z jeho úst znělo jako poselství.
„Ty jsi Vyvolený?“ vydechla ohromeně, jako by si to ještě potřebovala ověřit. Sam Williams? Tenhle kluk, co na její hodiny dochází tak často, jako na roční preventivní prohlídku u doktora?
Představovala si někoho s tajemnou aurou neznáma, asi jako Angela z Buffy, nebo podobného individua, o kterém tajně sníte, že si vás jednou vezme za ženu nebo vás pokouše jako bulteriér se vzteklinou.
„Jo, už to tak vypadá. Byli za mnou nějací maníci, co si nemohli zapamatovat svůj text při hře na padoucha a hrdinu, a všechno mi nějak vylíčili. A strčili mi tohle.“ Jeho zrak padl na svitek.
„Stojí tu, že mám vyhledat Omikron v Japonsku, že tam budou čekat,“ dodal a pergament sroloval, „jak jinak, že. Divný věci se dějí v Japonsku, přírodní katastrofy a konce světa v Americe. Vy víte, kde je?“
„Někde na východním pobřeží souostroví Rjúkjú, myslím…“ zahloubala se a přešla ke stolu, z něhož vytáhla malou mapičku detailně zobrazující všechny japonské ostrovy. Pak ukázala na jednu z mnoha červených teček.
„Mohla bych jet s tebou a ukázat ti ho osobně,“ navrhla po minutě zkoumání východní části státu. Znělo to ledabyle, ale chtěla to víc než nymfomanka svou denní dávku sexu.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ zakroutil Sam hlavou a sebral ze země svou tašku, „ale dík za pomoc.“
„A co omluvenka?“ zarazila ho před odchodem s rukou v bok, „jak si seženeš omluvenku na dobu, co budeš pryč?“
„Proč?“ zastavil se těsně před dveřmi. Její tón se mu moc nelíbil.
„Protože máš dost neomluvených hodin. Pár čísel navíc a vyloučí tě,“ nadhodila nepříliš optimisticky.
„Aha.“
„No tak?“ pozvedla hlavu.
„No tak…jo. Můžete jet se mnou,“ podvolil se nakonec jejímu psychickému vydírání a zachmuřeně opustil její kabinet. Rozmlouvání by v tomto případě nehrálo žádnou roli. Tahle ženská byla neodbytnější než pojišťovací agent… Navíc je to učitelka, co mu tu omluvenku obstará – co na tom, že když on, jako Vyvolený, neobstojí, tak skončí svět. On to bude mít černé na bílém, že se ho snažil zachránit a ze školy ho za to nevyhodí. Tedy, ne že by na tom po výbuchu zeměkoule ještě záleželo.

***

„První problém,“ hlásil Sam s pohledem upřeným na mapu světa, „jak se dostat do Japonska?“
„Lodí přeci,“ odpověděla mu žena s jistotou, „anebo letadlem. Ale letělo by se 17 hodin a já letadla nesnáším.“
Sam zklamaně vydechl. On letadla miloval. Za to s lodí zas takový kamarád nebyl. Ale mít za spolusedící hysterickou ženskou taky není nic extra, a pochyboval, že by ji uklidnilo balení buráků. A tak s povzdechem zvedl telefon a v seznamu vyhledal pár čísel.
„Kam voláš?“ zeptala se Prudence s pozvednutým obočím a pohledem odvráceným od mapy.
„Rezervuju loď,“ houkl Sam přes rameno a vyčkávavě se opřel o zeď. Doufal, že se mu neozve něco jako ‚Titanic jdeme-ke-dnu-co-by-dup s.r.o‘.
„Rezervace letenek a palubních lístků, dobré odpoledne,“ ozvalo se ze sluchátka jasným dívčím hlasem.
„Dobrej, chtěl bych rezervovat 2 palubní lístky do Japan, na ty maličkatý ostrůvky, co mají tak divný jméno… na R, myslím. Co nejdřív to půjde,“ sdělil jí Sam svůj požadavek a v duchu si povzdechl. Jak se zdá, bude muset rozbít své prasátko. Hm. Kdyby ovšem nějaké měl… Takže to asi nakonec odnese tátovo konto.
Prudence se s úsměvem obrátila zpět k mapě a studovala cestu od východního pobřeží Okinawy, kde je určitě loď vyplivne, na jeden z neobydlených ostrůvků dál od ní, kde se Omikron skrývá. Doufala, že tam někde najdou nějakou malou lodičku, která by je tam dovezla, jinak budou muset plavat. A ona dost pochybovala, že by se jim chtělo. Mohla jen doufat, že chrám najdou, a že se tam ze Sama Williamse stane právoplatný Vyvolený pro Atakaru. Ať už to znamenalo cokoliv.