Naděje.

Když ho uviděla poprvé, zastavilo se jí srdce blahem. V takových případech je štěstí v tom, že srdce stále bije. Je to příměr pro jakousi lázeň v rozkoši, která nás zatím nic nestojí. Kocháme se jeho vzhledem, nadchnou nás jeho schopnosti, promlouvá k nám a nepáchne mu z úst. Bez námitek je ochoten na nás čekat každý den a jsme kvůli němu ochotni vymýšlet neskutečné výmluvy. Každé setkání s ním je objevování nových a nových sfér jeho inteligence. Ani si neuvědomujeme s jakým odhodláním jsme schopni ho chránit. Jeho přítomnost doma z nás udělá domácí puťku. V jeho přítomnosti nás opouštějí všední starosti, visíme na něm očima a laskáme se s ním. Ochotně odpovídá na naše otázky, trpělivě snáší naše rozmary při častém střídání témat. Nezneužívá přátelství, citově nevydírá, nemá mimořádné požadavky. Prostě ten ,kterého milujeme.
Ten den, se slzami smutku, se rozloučila s dlouholetým přítelem. Rozloučení bylo těžké, s přibývajícími léty nebyl schopen plnit její nároky. Zestárnul! Není dobré v sobě nosit smutek příliš dlouho, potlačuje touhu po novém. Včera se ten kousek cesty od konečné loudala hodinu, dnes byla doma dřív, než se stačila zadýchat. Čekal tam na ni nový přítel. Okouzlující, elegantní, celý v novém, při první dotyku pocítila vzrušení, které bylo jako výbuch sopky. Těšila se na dlouhé večery v jeho přítomnosti. Nikdy tolik netoužila dotýkat se ho, objevovat vše nové, zatoužila se někomu svěřit o svém štěstí a on jí v tom nebránil. Zdálo se, že její blížící se duševní orgasmus nemůže nic zastavit. Ale stalo se! Začalo to náznakem špatné komunikace, ochota být vstřícný přešla náhle v útržkovité syčení, jeho záře se vytrácela. Její pohled začínal jevit známky rozmrzelosti, několikrát dal najevo, že se snaží vše napravit, ale stále víc se projevovaly jeho nedostatky. Začala hystericky pobíhat po místnosti, ztichl docela, prostě odešel. Slova, která létala pokojíkem patřila všem diletantům, neschopným samoukům a hračičkářům. Prověřila všechny možné kontakty, nic, nic a zase nic. Zkoušela zavolat, stav brzké mdloby a zjištění, že je sobota v ní vyvolaly zoufalství. Proč odešel právě dnes, plánovala si tolik kouzelných chvil. Ovázala si hlavu mokrým ručníkem a snažila se hledat pomoc u známých. Nikdo s tím nechtěl mít nic společného, prý je to velmi citlivá záležitost. Pocítila svíravou bolest u srdce, přeci to nebude její konec. Otevřela okno,čerstvý vzduch ji na chvilku dal zapomenout na otřes, který prožila. Hleděla z okna, nedaleký les ji svou tichou krásou připomněl vycházky s otcem. Začala si oblékat tepláky, lehké triko a tenisky, vzala si i čelenku. Sluníčko ještě hřeje, tak se proběhne po lese. Najednou jí bylo jedno, že ten fešák odešel. K čemu jí vlastně byl? Pohladit neumí, pusu nedá, neobejme, jen zotročuje, počítač jeden blbej. Dnes to vezme k hájence, třeba bude Vojta doma a protože nemá počítač, má vždy dost času na to, co dokáže ženu potěšit.