Atakara - 2. kapitola

2. Japonsko a výcvik

Cesta proběhla podle očekávání velice špatně. Pokud někdo na palubě netrpěl mořskou nemocí, pak zvracel jen z vědomí, že všichni ostatní tu nemoc mají. Sam s Prudence se na záchodě střídali 24 hodin denně, a pokud potřebovali zvracet ve stejnou chvíli, musel jeden z nich využít zábradlí na palubě. Pokud to ovšem stihl. Na jídlo neměli ani pomyšlení, a za celou dobu plavby dohromady shodili 6 kilogramů. Což byl docela dobrý výkon.
Jakmile se vylodili, padla Prudence na zemi na kolena a začala děkovat bohu, že už nemusí obracet svůj žaludek naruby. Ovšem při každém pomyšlení na lodní dopravu chytala odstín zelené.
V Okinawě bylo doopravdy nelehké určit směr východního pobřeží, natož zjistit, jestli ještě vůbec Omikron existuje. Prudence se pokoušela domluvit s nějakým Japoncem, ale s její zásobou japonských znalostí se vlastně nehnuli z místa. Pod vyslovením názvu chrámu se každý Japonec sice horlivě rozpovídal, ale Sam s Prudence mu rozuměli jen „haťa“ a „paťa“.
Prvních pár dní tedy strávili nedobrovolnou prohlídkou města, naučili se, jak se japonsky řekne ‚děkuji‘ a ‚prosím‘, a dopracovali se tak k východnímu směru. Pak už jim tak dlouho netrvalo pobřeží najít, stejně jako půjčovnu lodí (kde Prudence zezelenala ještě víc, než předtím), a týpka, co je dovezl na pracně objevený ostrůvek s chrámem.
Cesta tam jim naštěstí zabrala jen dvě hodiny, takže ani jeden z nich nestačil poctít moře další várkou obsahu svého žaludku. Jakmile dorazili na místo, loďař se zase otočil a plul v pohodě zpět. Prudence se už statečně usmívala, a nakázala Samovi, aby začali hledat Omikron, protože jsou na místě.
Jenže její nadšení a krutá realita ostrovu byly dvě rozdílné věci. A Sam prostě nic, co by alespoň chrám vzdáleně připomínalo, neviděl.
Chvíli chodil kolem moře, než to vzdal a sednul si vedle Prudence do písku.
„Nic jsem nenašel.“
„Já taky ne.“
„Víš určitě, že to má být na východě?“ věnoval jí tázavý pohled. Učitelka bezradně rozhodila rukama. Sam se zahleděl do vody a uvažoval, jestli třeba jen špatně nezahnuli. Ačkoliv na ostrově, který má rozlohu asi, jako park v Americe jsou špatné odbočky docela pasé. Posunul pohled o několik stupňů doleva a zpozoroval podivně známou cestičku. Vypadala totiž úplně stejně, jako ta ve snu!
A taky, že to byla ona. Chrám byl hezky schovaný, ale přeci jen se jim podařilo jej najít.
První, s čím přišli do kontaktu, byly obrovské železné dveře s klepadlem větším, než byla Samova hlava. Nebylo tedy divu, že ho musel uchopit oběma rukama a při upuštění si zakrýt uši.
A pak se stejně do jednoho křídla museli opřít oba, aby ho vůbec otevřely. Jen co se tam vytvořila skulina, jakou se Sam protáhl, nechali toho a proklouzli dovnitř.
Byla tam tma a smrtelné ticho, které trochu děsilo.
„Vítejte v Omikronu,“ ozvalo se ze tmy hlubokým hlasem. Sam na první poslech nepoznal, komu patří. Ale Prudence byla v ptaní rychlejší:
„Kdo je to?!“
Postava získávala jasnější obrysy, čím víc se k nim blížila.
„Dneska mě nepřivítáš dýkou?“ zeptal se Sam na úvod, když poznal, o koho jde, „Richarde?“
„Zane,“ opravil jej muž s úsměvem, „Richard Wesker bylo jen na zmatení ředitele. A dneska už si na padoucha nehraju.“
„To je dobře,“ poznamenal Sam s oddychem, „ta ruka mě ještě docela bolí.“
Ze tmy se mezitím vynořil William.
„Jaká byla cesta?“ zeptal se na úvod.
„Fajn, zhubl jsem o 4 kila. Dík za optání,“ mávl Sam rukou, jako že to ani nestálo za řeč. Will se zatvářil lítostivě, ale nakonec se přeci jen rozhodl Vyvoleného zasvětit do historie jeho svatyně, místo toho, aby mu doporučil nějaký lepší přípraven na hubnutí, než je kolébavá plavba po oceánu.
„Dobrá, Same, teď pozorně poslouchej,“ začal opět jako moudrý profesor, „tento chrám – Omikron – je již-,“
„Osm staletí starý,“ skočila mu Prudence do řeči. Když na ni překvapeně prohlédl, skryla si štíhlou rukou ústa a kajícně sklopila hlavu.
„Omlouvám se…“
„V pořádku. Bylo to správně, slečno…“
„Prudence Valentine,“ představila se kvapně. Zane pohlédl tázavě na Sama, který pokrčil rameny se slovy:
„Moje dějepisářka.“
Jako by nebylo normální brát si s sebou svoje učitelky. No, na druhou stranu… to asi fakt nebylo.
„Zde většinou sídlili Osvícení,“ rozhodl se Will pokračovat, když se na Prudence vynadíval a spolykal všechny sliny, co se mu nahromadily v puse, „chránili Atakaru spolu s bohy.“
„A co je teda ta Atakara? Jak vypadá nebo nevypadá?“ napadlo Sama se zeptat.
„Atakara je nedozírná moc Bohů,“ chopil se slova Zane, „kvůli Čarodějovi ji Bohové museli rozdělit a vyvolit její strážce. Vyvoleného a 4 Osvícené. Ochránit Atakaru je tím nejdůležitějším v blízkých 50 letech.“
Sam z toho sice moc moudrý nebyl, ostatně dávalo to asi tak velký smysl, jako kdyby mu řekli, že David Copperfield je doopravdy černokněžník a bojí se ho i George Bush. Nicméně se přeci jen vzchopil a zeptal se na svou druhou nezodpovězenou otázku.
„Atakara nemá fyzickou podobu,“ vyšla ze tmy další postava, tentokrát cizí. Byla to drobná dívka s tmavě hnědými vlasy pod lopatky a půvabnou tvářičkou. Typická Asiatka.
„I když se povídá, že vypadá jako modrý drahokam.“
Sam ji sledoval, dokud se nezastavila u Zanea. Připadalo mu, že se čas tak nějak zastavil, když ji sledoval.
„Tohle je první osvícená,“ začal William s představením, „Ai Shirogawa.“
Ai přešla k Samovi a podala mu drobnou ručku.
„Ahoj. Jsem Ai,“ usmála se jemně. Mladík přikývl a stisknutí ruky opětoval.
„Tak začneme s výcvikem?“ řekl Will celý natěšený na nějakou akci, a odvedl Sama, omámeného z Ai, do jiné místnosti chrámu. Prudce osvícené a podobné zbrojnici.

První, co Sam dostal do ruky ze všech těch skvostných zbraní, vystavených kolem dokola, byla dřevěná tyč. Jak originální a mocná věc. Chvíli ji zkoumal upřeným pohledem, jestli z ní třeba po zmáčknutí nějakého čudlíku nebude laserový meč, nebo alespoň přenosný vařič, ale vypadala vcelku obyčejně.
„Braň se!“ přikázal mu Will ostře a sám uchopil do ruky podobný kus klacku. Sam na něj vykuleně koukal asi tak minutu, než mu přišel na mysl fakt, že William jen potřebuje dříví na topení a nemá sekryrku, tudíž to chce zpřerážet o něj. Nic jiného ani z téhle situace vzejít nemohlo, neboť něco podobného v ruce držel v 13 letech, a bylo to koště, kterým smetával pavučiny z rohů na chalupě. Jenže Will to myslel vážněji než vážně a zaujal bojovný postoj a lá Neo v Matrixu. Sam tedy usoudil, že chce-li si zachovat kosti v celku a chrup nepoškozený, měl by se alespoň zkusit bránit.
A tak Willa napodobil a čekal, až jeho „učitel“ zaútočí. Akce na sebe nenechala dlouho čekat, William s jasným „Uuuááá“ vyskočil do vzduchu a mocným švihem namířil na Sama. Jen tak tak do té rány stačil Sam vložit svou tyč. Jinak by byl zcela jistě na 2 poloviny, nebo by alespoň jeho mozek poznal pravý význam spojení ‚pravá a levá hemisféra‘. Tyč pod takovým náporem nespokojeně zapraskala a naloupla se asi do poloviny, což bylo pro Sama první hřebíček do rakve. A Will nepřestával útočit, takže to křupalo dost často, dokud mladík nedržel 2 kusy – v každé ruce jeden – a nepomýšlel na nunčaky.
A Williama to nezastavilo. Koncem tyče Sama udeřil do břicha, až se jeho tělo zastavilo teprve o zeď pod náporem takové síly.
„Ach jo,“ povzdychl si Will zklamaně a opřel se o tyč jako 50letý, „měl bys aspoň umět základy, když už jsi Vyvolený.“
Sam se svezl podél zdi na zem a pokusil se zase najít vyražený dech. Základy čeho? Leda tak vytírání podlah.
„Dyť jsem to dřív nevěděl?“ pokusil se o protest, ale vyšlo to z něj spíš jako slabý vzdech, „tak jak jsem se mohl učit bojovat násadou na mop?“
William to uznal jako odpovídající obhajobu a napřímil se.
„Naučíme tě vše, co bude potřeba. Ale bude to trvat trochu déle, než jsem předpokládal,“ konstatoval nakonec a sebral ze země oba rozlomené kusy tyče.
„Zkus si aspoň trochu procvičit to držení,“ podal Samovi svou tyč, která zůstala v celku. Mladík se ani nezmohl na to, aby se postavil, a tak zbraň převzal vsedě a ještě mu z ruky vypadla. Zdálo se, že Williama chytají nervy, čemuž se ani nebylo proč divit, a zjevně se rozhodl zanechat Vyvoleného v tichém rozjímání nad životem, který by mohl lehce ztratit, kdyby tam Will zůstal.
Sam tedy osaměl. Opřel si hlavu o zeď a zavřel unaveně oči. Proč se jeho život musel změnit zrovna teď? A zrovna takhle? Začal bouchat tyčí o zem a pokoušel se uklidnit. Klep, klep, klep, klep, křup,…
Mladík tázavě pohlédl na Williamovu tyč a zrudl rozpaky. Byla na dva kusy stejně, jako ta předešlá.
„Sakra…“

***

Další den se boj s tyčí měl opakovat. Jenže tyče byly na maděru, z toho měl Sam asi největší hrůzu. Co mu na to Will řekne? Nervózně přecházel po cvičírně sem a tam a čekal, než ‚učitel‘ přijde. Nemusel otálet dlouho, Will už stál ve dveřích a v ruce držel – dvě tyče!
Sam si viditelně oddychl.
„Byl bych rád, kdybys s nimi zacházel trochu jemněji,“ sdělil mu Will svou prosbu na rovinu, „vím, že je těžké svou sílu držet na uzdě, ale můžeš se o to alespoň pokusit.“
Snaha by byla. Ale o jaké síle to vlastně mluvil? Samovi prolétlo hlavou, že se asi moc díval na Star Wars, ale nahlas raději nic neřekl a převzal svou zbraň.
Dnešní souboj byl úplně jiný, což překvapilo nejen Willa, ale i Sama, který v sobě objevil netušený potenciál. A lepšilo se to den co den, kdy po 2 týdnech Will chodil jako stařec s houserem. Ale alespoň to byl znak Samova rapidního zlepšení.
A tak přišel na řadu Zane.
„To se budu učit házet nože?“ pozvedl Sam obočí, když stanuli proti sobě. Zane s úsměvem zakroutil hlavou:
„Popravdě, v boji nejsem dobrý. Mou silnou stránkou je magie.“
„Magie? Budu se učit tahat králíky z klobouku, ano?“ založil mladík ruce na hruď.
„Zkusit to můžeš,“ pokrčil Zane rameny, „ale nejdřív si zkus útočnou a obranou magii, ok?“
„Ty jsi tu šéf,“ odvětil Sam prostě.
„Zkusíme nějaký lehký, začátečnický kouzlo…“ Zane se zamyslel, a pak luskl prsty, „zkus zavřít a otevřít dveře. Kinesis fores.“
Dveře vedoucí z haly se zavřely a po zopakování otevřely. Sam to po něm horko těžko zopakoval, protože mu nikdy cizí jazyky nešly, natož latina, a dveře vylétly z pantů, přičemž jetě začaly hořet. Sam odvrátil zděšeně pohled a Zane si povzdychl.:
„Máš větší moc, než jsem si myslel…“
„Omlouvám se…“ hryzl se Sam do rtu, „nechtěl jsem…“
„V pořádku, aspoň znám tvůj rozsah,“ mávl rukou, „Correctura.“
Dveře se daly do pořádku, i když ještě pořád trochu doutnaly.
„Zkus to říct mírněji. Nedávej do toho tak výrazné koncovky,“ uložil mu mág vážně. Sam se zhluboka nadechl a text zopakoval podruhé. Dokonce by se i dalo říci, že celkem slušně.
Dveře se párkrát zatřásly a pak se váhavě začaly otevírat.