Hodiny chemie

Letošní rok máme na chemii pana profesora pokřtěného „Hýí“. Je známý především třemi věcmi – je to typický kravaťák, jeho pokusy mu nikdy nevychází a při hodinách je nuda.
Vždycky přichází včas a já, když vidím ty jeho nažehlené kalhoty s košilí a perfektně srovnané poznámky, se neubráním lehkému povzdechu a upadám do hluboké apatie. Pokud s sebou ovšem nese svou růžovou bedýnku s laboratorním náčiním, děsím se, co zase bude za pokus.

Ale abych mu nekřivdila, občas se při hodinách i zasmějeme. Například jsme jednou probírali prvky a dostali se až k bromu.
“Brom.“ ohlásí pan profesor vítězoslavně. Vytáhnu barevnou pastelku a jdu si vykreslovat nadpis.
„Máme ho v chemické laboratoři.“ následuje nejdůležitější bod popisu. Pokračuji ve vybarvování rozhodnuta, že tuto informaci si zapisovat nebudu. Ani ještě bližší určení:
„Bojím se ho.“ pronese učitel vážně. Tomu už neodolám a zachechtám se. Moji spolutrpitelé jsou na tom podobně. Následuje ale delší výklad, a tak opět upadám do letargie. Ovšem jsem z ní brzy vytržena.
„Nepříznivě působí na potenci.“ oznámí učitel s kývnutím směrem ke klukům. To si má kamarádka nenechá ujít:
„Ahá, tak proto ten strach!“ zašeptá vítězoslavně a my se máme opět proč smát.

Jiné hodiny nám ale ten smích zmrzne na rtech. A to když pan učitel vytáhne své pokusy. Sedím v první lavici před katedrou, a tak se preventivně odsunuji co nejvíce dozadu a obličej si chráním sešitem. Ovšem jeho pokusy ne vždy vybuchují. Jednou se nám pokoušel dokázat přítomnost čehosi ve vodě.
„Tak, teď to tam nasypu a bude to bílé.“ oznámí a provede avizovanou činnost. Voda následně zmodrá.
„Nu, asi jsou v té vodě nějaké příměsi. Představujte si, že je to bílé.“ Studenti se pomalu probouzí, neboť pokus začíná být zajímavý.
„Tak, a teď provedu důkaz. Obsahuje-li to danou látku, voda zmodrá.“ Přisype do kádinky další prášek a voda dostane nefalšovaně černou barvu. Jak se zdá, učitel není s výsledkem pokusu zcela spokojen. Strčí kádinku před okno a s nadějí v hlase poznamená:
„No, ale když se na to podíváte proti světlu…“

Jindy nám zase řekl: „Holky, kdyby to začalo bouchat, schovejte se pod lavici. A tímto jste byli poučeni bezpečnosti.“ Proto když nedávno prohlásil, že nechá vybuchnout černý střelný prach, uhnízdila se nám na tváři hrůza, která se ještě zvýšila, když řekl, že k namíchání prachu musel použít živočišné uhlí, protože dřevené nesehnal. Zapálil hořák a nasypal jakýsi černý prášek do plechové mističky.
„Jo, to je nevýhoda prvních lavic.“ poznamenal, když si všimnul, jak jsme se odsunuly dozadu.
„Raději se něčím kryjte.“ dodal a chytil kleštičkami plechovku, držel jí nad kahanem a poodstoupil, co nejvíce to šlo. Dlouho se nic nedělo, a tak jsme došly k mylnému dojmu, že k ničemu ani nedojde. Chyba. Když prach začal doutnat, učitel si jen přeměřil vzdálenost mezi svou plechovkou živočišného uhlí a stropem.
„Doufám, že mi to nespálí ruku.“ řekl. Pak s neutrálním výrazem sledoval vysoký plamen, který vyšlehl z plechovky. Pokus provedl ještě jednou, takže třída už byla dosti zakouřená. Posléze nechal otevřít dveře na chodbu a kázal otevřít i všechna okna, a tak jsme v tom smradu ještě klepali kosu.

Nakonec jsme ale byli rádi. Pokus se vlastně povedl, my jsme to přežili ve zdraví, tak co si ještě přát?

Na závěr bych jen chtěla říci, že tahle minipovídka nemá pana učitele nijak urážet či poškozovat, jen jsem popsala své pocity a chvilky, které opravdu stály za to.