Mirek Sušín

Poznámka autorky:
V žádném případě nemám nic proti Rychlým šípům od Foglara a v dětství patřily mezi moje nejoblíbenější knihy. Jen jsou až příliš dokonalým materiálem na parodii. Tomu pokušení nelze vzdorovat. ?))))))))

Toho dne vládlo v klubovně Pomalých šípů téměř elektrické napětí, které znemožňovalo jakoukoli činnost kromě čumění do blba a na blba, jelikož ten kapucatej Bohouš byl už zase nalepenéj na okně, snažíc se vyzvědět nějaké nově drby. Jezdil nosem po skle zanechávaje mastné, černé šmouhy. Jarka Křepelka a Zelenáček znuděně čmárali do klubové kroniky. Jindra Hujer s Rychlokvaškou seděli u stolu a soustředěně zírali na žluté špendlíky intenzitou téměř meditativní. Vtom zničehonic okovaná bota, na které ještě nestihla zaschnout vontská krev rozrazila dveře a do klubovny se vřítil jejich čestný a dokonalý vůdce: nikdo jiný než záhadný, charismatický a po všech směrech fascinující Mirek Sušín. Zavládlo hrobové ticho.

Bohoušek vyvřískl, počůral se a okamžitě odskočil od okna. Členové klubu nyvě zírali do očí svého vůdce a čekali na perly moudrosti z jeho rtů. A Sušín vskutku promluvil:
„Co čumíte vy volové! Deme do Stínadel, už zase se objevil ten zk****** Ježek v kleci!“
To naprosto změnilo situaci. Všichni si připnuli na klopu žlutý špendlík a v čele se strašlivým Sušínem vyrazili na křížovou výpravu k záchraně artefaktu, který pro ně měl ještě větší cenu než pro templáře svatý grál. Po cestě zmlátili několik osamělých vontů, kteří si troufli na Druhou stranu. O pár vyražených zubů a zlámaných rukou později už byli ve Stínadlech. Začínalo citelně přituhovat.

Vypadalo to, že vontové chystají něco velkého. Davy žluťásků směřovaly k jakési budce, do které byly vpouštěni pouze po jednom. Zelenáček nakrčil nosánek: „Teda Mirku, já nevím. To vypadá jako nějaká líbací budka. Přece fakt nechceš, aby tě ocucával sám Velkej vont???“
Sušín se naštval: „V tý budce je ježek, ty debile! Vybíraj tam vstupný a až pak ti ho ukážou.“
„Žjůůůůůůů“divil se Hujer. „A může se tam zkoušet vyndat ho z té klece? Já bych to stopro svedl.“ A už se pantomimicky pokoušel vyndat pomyslného ježka z imaginární klece. Suším tuto exhibici nijak neocenil. Mezitím se fronta posunula a naši hrdinové se konečně dostali až ke kýžené budce. „Já jdu první.“prohlásil Sušín a hrdě vkročil do neznáma.

V budce byla tma, těsno a jakési zakuklené individuum sedící na stoličce. Na klíně mělo velkou krabici. Kapucák natáhl ruku v černé rukavici a požadoval přesně stanovený obnos: „Naval stovku!!!“
Sušín se neochotně natáhl a podal zelenou bankovku té podivné postavě. Jak ale přiblížil svou počestně vyhlížející tvář s čistě řezanými rysy k černé kapuci, postava zděšeně vyjekla: „A do pr****!!!! Ty seš ten Mirek Sušín!!!!“
Potom šlo všechno strašně rychle: Postava popadla krabici, vyběhla z budky, vyskočila na blízkou zídku a takto promluvila k davům nadržených vontů a zbytku šípáckého klubu: „Moji milí vontové!“postava si jedním rozmáchlým gestem ztrhla kápi z hlavy. Davy zalapaly po dech čirým údivem, protože ho všichni poznali. Div se z toho skandálního odhalení nepodělali. Proslov pokračoval: „Já, samotný Široko, jsem se ocitl ve finanční tísni a tak jsem se rozhodl za nepatrný obnos vystavovat Ježka v kleci. Ale tady náš Mirek Sušín (Široko ukázal na zkoprnělého Mirka, který mezitím vylezl z budky) se rozhodl výstavu překazit. Naložte s ním jak uznáte za vhodné.“ A s ďábelským smíchem Široko zmizel za zídkou. Vontové stáli chvíli jako solné sloupy. Potom se ozval krvelačný řev z tisícovek hrdel a vontové s vražednými výrazy ve svých zklamaných tvářích se nemilosrdně vrhli na naše Pomalé šípy.

Rychlokvaška dělal čest svému jménu. Hned po první ráně zdrhal tak rychle, jako by mu hořel za zadkem hadr napuštěný benzínem.
„Zrádče!!!“pištěl Sušín, když po dezertérovy házel šutry, čímž ho nevědomky motivoval k ještě lepším běžeckým výkonům. „Utíkat z boje je nečestné!!!“
Leč Rychlokvaška udělal dobře, neboť Pomalé šípy čelily citelné přesile. Neměli šanci. Brutální vontové je zmlátili do komínku a ještě mohli být rádi, že nepřišli o všechny končetiny. Čtyři hromádky neštěstí ležely téměř v bezvědomí u nohou vítězných obránců. Vontové je ještě naposledy nakopli, přidali pár peprných nadávek a bitva skončila.

Nikoli ovšem pro Mirka Sušína. Jako první se zvedl ze země a jeho oči obroubené temně fialovými monokly planuly spravedlivým hněvem. Vyplivl dva přední zuby a přestože následkem toho huhlal, jeho slova nebyla o nic méně působivá: „Fšak my tocho ješta jednou taky tostaneme.“v jeho tónu zazněla naprosto zřetelná pýcha, odsuzující jakékoli námitky. „A mimochodem, pít Pomalé šípy je štejně pšíšelně nešeštné!!!“