Večeře pro princeznu

Zrovna poslouchám jednu ze svých oblíbených kapel (Rage Against The Machine), pecky v uších na plný pecky, když mi něco začne masírovat vnější stranu levého stehna. Zvolním sice na chvíli svoji imperátorskou chůzi městem, ale jen na chvíli, než si rozmyslím, jestli mi náhodou nevolá samotný prezident zeměkoule, což je asi jediná osoba, která by mě možná mohla rušit v poslechu z pecek se linoucí pecky.

Tak ne, tenhle si bude muset chvilku počkat, protože když už jednou za uherák volá on mě, tak nejspíš něco potřebuje. A to těch zbývajících pět minut a sedmadvacet vteřin počká. Tenhle můj kamarád většinou potřebuje jedinou věc – vytáhnout z toho typu průšvihu, který způsobují jen tři věci - nedostatek improvizace, ani zdaleka ne perfektní sebeovládání a především sice pochopitelná, ale poněkud bezuzdná posedlost krásami ženského těla. Jednou mi volal, že potřebuje vymyslet něco, co by mu pomohlo vyžehlit jeden takový průšvih, až jsem mu nakonec pomáhal připravit velmi stylovou usmiřovací večeři, včetně muziky a pokud možno romantického osvětlení. Asi tak před dvěma měsíci mi volal znova a to už alespoň zhruba tušil, jak by ta večeře měla vypadat. No písnička už skončila, tak ho prozvoním, abych věděl, co asi chtěl tentokrát. Hmmm, nepletu se ani trochu. Tentokrát by to mělo být něco speciálního a ostrého. Když se ho ptám jak moc, říká, že tahle kráska má nejspíš plechovější ústa než my oba dohromady. Hned jak jsem konečně dorazil k němu domů s nezbytnými ingrediencemi, řekl mi, že k tomuhle účelu dostal od svého strýčka, příležitostného nimroda, bažanta, naštěstí už vykuchaného a odraného. Takže hlavní chod byl jasný a na nákup zbyla jen zelenina na oblohu a salát, nějaké to dobré víno a samozřejmě čokoláda na dezert. Bažanta jsem si vzal na starost sám, naložil jsem ho do medu smíchaného s trochou sojové omáčky a pekelnou dávkou chilli-kari. Když jsem mu dal ochutnat, poněkud mě překvapil, když řekl, že by to ještě „sneslo nějaký volume“. Pokrčil jsem rameny a přidal několik kapek tabasca, aby dal pokoj. Když jsem sledoval tu porci feferonek, co dával do toho salátu, napadlo mě, jestli snad nesbalil dceru samotného Lucifera. Nakonec jsem uvařil horkou čokoládu, kterou hodlal podávat jak jinak než po způsobu starých Mayů (ani jsem nechtěl vidět, kolik chilli do ní narve) uklidili jsme a načančali jídelnu. Pro podtržení atmosféry vybral náš snaživec dvojalbum Best Ballades of Metal Music. Řekl jsem si, že jsem udělal téměř maximum a zanechal další vývoj událostí na něm.

Pak se asi týden vůbec neozval, což mi začalo vrtat hlavou. Nakonec jsem ho potkal v jednom mém oblíbeném rock-pubu. Na tváři měl velmi nešťastný výraz. Ani mě nepozdravil. Tak jsem mu koupil pivko a zeptal se ho, jak s tou večeří dopadl.
„Člověče, přímo na zobák a to dost tvrdě.“
„Takže jsi to neukecal a rozešli jste se.“
„Ale ne, to zas ne, jenže…“
„Jenže?“ Nic, žádná odpověď. Jen po-ma-li-čku ucucává pivo a hází na mě rybí pohled. Nějakou dobu ho nechám dýchat, ale když už je i při tom líném tempu pod půlkou sklenice, přestane mě to bavit.
„Hele jestli to dopiješ dřív, než mi odpovíš, tak mě asi naštveš.“ Chvilku ještě váhá, ale pak to z něj jak z chlupaté deky vyleze.
„Víš, já… ani jsem nemusel nic moc vysvětlovat, prostě to skvěle zabralo…“
„Hm? Tak v čem je sakra problém?!“
„…jenže pak jsme se na sebe vrhli tak rychle, že jsme si ani nestihli po tom zatraceným jídle pořádně umejt ruce, natož vypláchnout pusu.“

Při té představě jsem jenom zalapal po dechu a došel si výjimečně pro panáka. Na druhou stranu, oba jsou dodnes spolu, což svědčí o tom, že jejich vztah dokázal přežít i takovouhle zkoušku. Láska prochází nejen žaludkem, ale čas od času i peklem. Zvlášť když máte to štěstí zamilovat se do pekelné princezny.