Spisovatel...

Jeden Spisovatel seděl jednou takhle ve svém pokoji, možná by se dalo říct i pracovně, v jednom sytě červeném domě. Pozoruhodný dům, který vlastně nebyl zase tak pozoruhodný, protože v tom nejmenovaném městě, byla spousta jiných, ještě prazvláštnějších domů. Tenhle byl vlastně vyjímečný svou nevyjímečností, případný návštěvník odkudkoli, by si zde připadal jistě jako doma.
Spisovatel, upřímně - byl to génius, právě řešil velké problémy, které nastaly v jeho životním díle. Jeho hlavní hrdina se zamiloval do něžné dívky, ale nemohli se vzít, protože dívka pocházela z obyčejného domu, který měl všední bílou barvu omítky a červenou střechu. Taky jediné co jí otec dal jako věno bylo stádo krav. Rodiče mládence nemohli souhlasit s takovým sňatkem, správná nevěsta by měla do nové rodiny přinést alespoň žlutou, koženou brašnu s marmeladou, kdyby byla dívka z chudší rodiny tak s červeným zelím, ale stádo krav? Nepřichází v úvahu! Sám Spisovatel nevěděl zatím jak tento problém lásky a sociálních rozdílů rozsekne, proto asi začínal být lehce hysterický. Vydavatel na něj tlačil. Ale byl to génius své doby.

Měl bych se jít projít, myslím, že se blíží hodina, kdy mám určeno myslet na Lauru, dívku, které jsem zasvětil celý svůj život už v šesti letech.

Spisovatel byl opravdový romantik. A to věrný romantik. Svoje celoživotní rozsáhlé dílo, všechny svoje sbírky básní, všechny eposy a všechny romány, včetně toho posledního věnoval dívce, kterou celý život miloval. Toužil po ní tak bláznivě a ona nikdy neprojevila ani špetku zájmu. Nakonec, chovala se jako správná, romantická dívka. Jako dáma. A neexistovala. To byla asi její největší přednost. Pro Spisovatele není nic krásnějšího, než když předmět jeho vášní je takříkajíc - virtuální.

Venku je dnes hořce krásně. Příjemná to chvíle pro složení lehké odpolední básně věnované Lauře. Ach Lauro, sladká Lauro. Jak srdce mi trhá, když vidím tě podávat spanilou ručku tvou jinému k polibku...

Spisovatel byl u veřejnosti ve všeobecné oblíbenosti. Lidé se na něj, při jeho procházce podél řeky, někdy však i v řece samotné, často usmívají, smekají před ním klobouku a uctivě ho zdraví "Dobrý den, Mistře..." přičemž kladou zvláštní důraz na velké písmeno M ve slově Mistře. Byl už čtyřikrát zatčen pro potulku a příživnictví. Ve stavu literární plodnosti, kterýžto se dostavuje po několika vypitých koňacích, často rozpráví s lidmi kolemjdoucími, tedy samozřejmě s pány, sličné dámy nesluší se obtěžovat. Je to zábavný společník, vždycky vytáhne z rukávu nějakou příhodu z jeho cesty kolem světa, kterou jaktěživ nepodnikl, historky pak většinou končívají šťastnou láskou s princeznou Orientu a nešťastným rozchodem, protože Spisovatel musel odjet zase o dům dál, aby mohl napsat další, v pořadí již stopadesáté čtvrté, dílo pojmenované symbolicky - "Lauře".
Nyní ale pracoval na něčem velkém, velký román, velké drama, velké dílo, popisující všechny mravy a nemravy společnosti, navážel se především do krále, který korunu ztratil již před mnoha a mnoha lety. S korunou pak ztratil i hlavu - zamilovaností samozřejmě. Měl to být dvacetidílný román, Spisovatel nedávno, pravděpodobně, dokončil první díl, ale tušil že konce druhého už se asi nedožije, cítil se těžce nemocný, pokašlával už asi hodinu a před pěti minutami si na teploměru přečetl to hrozivé číslo. Asi má dokonce horečku. To mu ale nezabrání jít ve své poslední chvilce ven. Podívat se na krásnou výpusť z chemické továrny naproti.

Ach, co jen ta dnešní společnost? Kam jen se dívají? Vždyť pro oči nevidí oči druhého. Ach Lauro, mrzí mě tak, že dívat se na to musíš...

Zpět ke géniovu dílu. Nikdo kdo chodil kolem jeho bytu a oknem vyříznutým do červeneho kartonu mohl nahlédnout do Spisovatelovy skromné pracovny, nemohl určit, co je část knihy, co jen obrázky podobné čmáranicím malých dětí a co jen ubohé žvatlání choré mysli. Všude po podlaze bohatého toho domu se váleli papíry v různých stupních rozkladu a žloutnutí. Utěšená to situace, hodná každého génia.

Ach, Lauro...!!

Jednou, jednou všechny tyto papiry spisovatel poskládá a vydá, každý vydavatel se mu bude chtít zavděčit protože jeho dílo bude určovat směr vývoje literatury v příštích milionech let. To se nedá nic dělat. Romantický rozervanec bude slavit velkolepý návrat po letech utiskování a útlaku ze strany nechápavců a hlupáků. Návrat k Bohu, návrat k přírodě.
Spisovatele často někdo zval na drink, nebo dva. Čas od času se stalo, že mu někdo koupil večeři. Jak již bylo řečeno, lidé ho ctili a vážili si ho, hlavně tedy se s ním nikdy nenudili a to je zboží, které je dnes málo k sehnání. Jednou tak si Spisovatel vzal svůj sváteční klobouk z nejlepšího papíru a vypravil se do ulic, tato móda pak, ujala se v celém jeho okolí a zachvátila snad celý svět, to jeden nemůže vědět, svět je tak veliký jako pro mravence činžák. Činžák, kdybyste nevěděli, je jeden z těch zvláštních domů, které obklopují Spisovatelův skromný příbytek.

Lauro, ty bys jistě nedopustila, aby ti otec dal jako věno jen stádo krav a žádnou tašku s marmeládou. Ty ne, dokonalá múzo.

"Nakonec, co se dá dělat s takovým stádem krav?" říkal jednou Spisovatel svému dobrému, nejmenovanému známému. "Krávy stále jen žerou, sežerou všechnu tu krásu přírody, všechny ty barevné květiny a co po nich zbude? Hromada něčeho páchnoucího co se ostýchám v této dobré společnosti pojmenovat. A když už vás ty krávy omrzí, nezbude vám nic jiného než je prodat, aby žrali boží krásu jinde. To taková žlutá kožená taška. Plná zavařeniny. To můžete za jedním přijít a říct - Chlapče, podívej se co dostala moje nevěsta jako věno. - zaručuji vám že dostanete to nejkrásnější, ten div přírody, kterým byl člověk kdy obdařen - smích. Ale za krávy? Za ty se můžete při nejlepším jen stydět. A vůbec, dal bych si ještě jeden koňak." Ten večer se v té slušné restauraci ve sklepě u sudu kvalitního, neředěného piva (s troškou vody ovšem) sešla celkem slušná společnost a tak všichni podnapile přikyvovali a pochechtávali se. Spisovatel byl nyní šťastný. Se svými přáteli tu seděl a smál se, jediné co ho přivádělo do deprese bylo prázdné dno sklenky, která stála vedle dalších dvou prázdných chuděrek před ním.

Lauro vidíš kam mě tvá nevšímavost prostá přivedla? Já, zatvrzelý romantik, hovořím tu o věcech důležitých a vznešených jako sňatek a věno, s těmito burany. Ach. Lauro, spanilá Lauro...!