PATRNĚ UTAJENÉ CVIČENÍ

PATRNĚ UTAJENÉ CVIČENÍ
Sedím zcela sám ve voze spěšného vlaku. Jsem zabrán do četby. Najednou vlak zastavuje. U vlaku to není ale zase taková zvláštnost. Když ale vlak stojí deset minut, začínám se rozhlížet kolem. No jo, divné je, že vlak nestojí ve stanici, ale na zastávce! Asi neschopnost lokomotivy. Nechci se vměšovat do záležitostí kompetentních železničářů. Sám jsem už před pěti lety odevzdal neopravené předpisy a služební průkaz.
Najednou se v prázdném vagonu objeví rozčilená průvodčí. Je to patrně zároveň vlakvedoucí. Usuzuji tak z přítomnosti modrého pásku na čepici.Paní průvodčí sděluje:
,,Srazili jsme na přejezdu osobní automobil.“
Říkám si:,,To je nadělení. Tak to tady ztvrdneme asi pěkně dlouho.Ale žádná křeč, sousední kolej dvoukolejné trati je asi sjízdná, když si to kolem šupajdí osobní vlak opačného směru.“Otevírám okno. Nástupiště je plné lidí. Vystoupili z vlaku a vyhřívají se na sluníčku. Marně ovšem hledím dopředu na nějaké zničené silniční vozidlo. Akorát sto metrů námi zvoní přejezdové zařízení a červeně dává všem na srozuměnou, že bylo a zůstává v činnosti. Kousek od přejezdu stojí poněkud nabok stočené osobní auto s naťuknutým blatníkem. Šofér sedí na pangejtu a očekává příjezd policie. Přijeli dva. Jeden řídí dopravu přes přejezd a druhý sepisuje protokol. Není vůbec pochyb o tom, kdo střetnutí zavinil. Posléze se jeden policista odebírá za strojvedoucím, aby mu dal dejchnout.
Vše je dokonáno. Spěšný vlak stojí v pořádku na kolejích. Mohl by klidně odjet. Čeká se prý ale na drážní inspekci. Nehoda je nehoda. Jestli strojvedoucí nepil a je čistý, musí totéž zjistit po policistech i drážní inspekce. Vidím to nejméně na hodinové zdržení.Je tady ale jedna výhoda. Na téhle trati jezdí osobní vlaky každou hodinu. Za dvacet minut pojede zcela určitě po nesprávné koleji osobní vlak naším směrem. Stačí jenom přesunout asi dvě stovky lidí na nástupiště sousední koleje. Říkám si:,,Dědku, nepleť se do toho. Jseš v penzi. Ať se starají kompetentní zaměstnanci.“Stalo se něco nečekaného. Paní průvodčí sděluje všem přítomným radostnou zprávu:,,Přijedou autobusy!“Začínám se bavit. Ještě tady scházejí hasiči, nutný pomocný vlak, vozidlo rychlé lékařské pomoci a vrtulník s drážní inspekcí.
Najednou opravdu přijíždějí hasiči. Jsou v plné polní se ,,soptíky“ na hlavách. Pobíhají kolem vlaku, který nehoří. A už jsou tu dva autobusy. Jsou opatřeny tabulkou Náhradní doprava a vstřebávají zachráněné cestující spěšného vlaku. Vmístil jsem se také do jednoho autobusu. Lidé jsou namačkáni jako sardinky. Slunce pere do oken nevětraného vozidla. Začíná strastiplná cesta do města.Lidé nadávají a jsem rád, že železničářská uniforma neprozradí rozvášněnému davu mé inkognito. Proplétáme se lesem semaforů a ve štrůldlu ostatních uživatelů silničního provozu konečně přijíždíme do cílové stanic.V té době jistě už také dorazil i prázdný osobní vlak z naší trati.Měl nás odvézt, ale autobusy náhradní dopravy mu vytřely zrak.
Napadá mne strašná myšlenka.Když se stali ohroženým druhém lidstva výpravčí vlaků, nebyli zrušení také dispečeři?To si pak klidně mohla vše řešící paní vlakvedoucí mobilem povolat třeba jednotku rychlého nasazení!
Ne tuhle myšlenku zavrhuji. Došlo mi to.
Byl jsem patrně svědkem utajeného cvičení. No proč ne. Povídá se, že za první republiky funebraci v okresním městě při cvičení pohřbívali prázdnou rakev!
ROCHER