SVATBA k pohledání

Odhadem to je to šest let. Strejda si našel po vejšce(no on jí dělal do 28 a neúspěšně) našel holku z Prahy. Byli spolu rok a o Vánocích jen tak poznamenali, že se v červnu vezmou. Plni elánu ukázali na čtyři neteře....vy budete družičky....a kolotoč se roztočil....
Problémy nastaly už při vybírání místa obřadu, nakonec to padlo na zámek Dobříš, jelikož polovina rodiny je z Prahy a půlka z okolí Příbrami. Dohoda byla jest taková, že Dobříš dělá Praha a přesun a další oslavy babi....

Jak se sešel den za dnem, najednou byl konec června a datum svatby. Přijelo se na Dobříš, nastalo první úskalí, nevěsta si půjčila od kamarádky džíp a ženich ostrouhal a jel autobusem. Ve výsledku bylo před sálem lidí až dost ale stále chyběla nevěsta, všichni si čtvrt hodiny poklepávali na hodinky. Najednou se do dvora vřítil monstrozní džíp a zaparkoval smykem uprostřed nádvoří. Ostatní v poslední chvíli uskočili, aby nezůstali pod koly.

Procesí se sešlo k síni, kde nás prudce zabrzdili, svatba před námi se protáhla. V pozoru jsme podupávali čtvrt hodiny na místě. Pustili nás do sálu, oklepaná místnost(v tu chvíli jsem pochopila název Konírna)kde byly ledabyle narovnáne dřevěné padesát let staré židle. Hosti se usadili, starší generace dostala notný šok, když začali hrát Ave Maria, chorál, který si vybrali na vlastní pohřeb. Obřad se nějak odehrál,i když svědci měli džíny, jeden nemohl ze začátku najít občanku a hledali se snubní prstýnky.

Přešlo se do nedaleké restaurace. Tam čekalo překvápko, rodina tety, aplatila číšníkům, ty si sehnali brnění apod. Sehráli, že se o tetu perou. Strýček to nechtěl tak nechat a šek ke stojanu se zbraněmi, když nešikovně chytil halapartnu stojan se začal hroutit. Začal kolem sebe máchat rukama a jedna zbraň mu rozsekla kořen nosu. Pomohli mu a tak, že se udělá fotka a strýček požádal aspoň o středověkou rukavici, fotka z nevěstou se cvakla, další uskálí bylo v tom,že se mu v rukavici ruka šprajcla. Nakonec jí vyndal , ale zůstal tam snubák. Za pomoci ostatních vyletěl. Je zajímavé, že kamerový záznam z tohohle se záhadně ztratil. místnosti byly poskládné stoly, potažené papírové zelené ubrusy s potiskem piva(už si nepamatuju značku). A u každehé místa stála zelená skleněná flaška matonky, ke které nádherně ladila sklenka na víno. Stejně nikdo nemohl pít protože se řídilo a byl další přesun. Sezení bylo uděláno hekticky takže rodina byla rozházená mezi šéfy, kadeřnice apod. Jídlo byl ten největší blivajs, co jsem jedla a obsluha zmizela. Strýček si utíral krvavý nos. Prarodiče přeli, jestli bude přípitek. Máma nadávala, že jediný kafe, který dělaj je intnstantní.

Přesun byl do 50 km vzdálené vesnice, babi vymyslela skvělou věc, že svatba bude v garáži nasunula tam stůl. Třicet lidí se ani nemohlo hnout v garáži tři metry na dva metry a nálada začala uvadat. Babi začala krájet dort,co ho nechala venku od desíti, taky na to vypadal. Na stole byly deset dní staré koláče....dobře by se s nimi házelo o stěnu, jediný pití minerálka. Odpoledne sme začali mrznout, začalo pršet, nějak se to přecvakalo, nuda. Babi začala v sedm nalejvat na papírový tácky s umělým příborem hnusnou porkovou kejdu, co tomu řekla čína. Dostali sme upozornění, že když to nebudem chtít, už nic nedostanem A tak se i stalo. Svatebčani se zbalil v deset a jeli na chalupu. Mamka mastila venku pexeso o panáky. My seděli vevnitř a měli neskonalý hlad. Ostatní jen tak postávali. Když zjistila, že máme hlad, začala vytahovat guláš, hlady sme šilhali, ale matka nás včas zastavila. Guláš byl zkažene(už asi dýl)nevěsty otec se ním přiotrávil dva dny před tím, když se dělali vejslužky, cestou do Prahy museli stavět desetkát....Vejslužky stáli taky za to, ještě doteď slyšíme, jak se všem nejvíc líbili dvaceticentimetrový růžový prasata a stejně tak velký zelený stromky....



Poučení toho je takové:nenechávejte za sebe všechno dělt rodoče,jinak dopadnete blbě...:D




Psáno před čtyřmi roky,což hovoří o kvalitě,alespoň nechybí detaily:)