Poctivý nálezce

„Dobrý den, našel jsem tady na náměstí peněženku, mohu vám ji tu nechat“?, zeptal se pan Kropáček na služebně městské policie v Hradci.
„Dobrý den, to samozřejmě můžete, jen to není tak jednoduché. Musíte nejprve vyplnit tento formulář, abychom o vás jako o nálezci měli potřebné údaje. To je pro případ, že by vám osoba, která se přihlásí jako majitel, chtěla vyplatit nálezné“, podal informaci službu konající policista.
„To snad není nutné, já po nikom nic nechci“, řekl skromě pan Kropáček
„Ne, nezlobte se, ale předpis je předpis, vyplnit ten papír musíte! Ale nebojte se, je to otázka chvíle“, podal městský strážník panu Kropáčkovi tiskopis.
„No dobře, jenže já tu nemám brýle, pomůžete mně s tím trochu“?
„To je samozřejmé. První je kolonka „poctivý nálezce“, takže potřebuji vaše jméno, dále pak datum a místo narození?“
„Jmenuji se Josef Kropáček, narozen 22 června 1974 v Berouně“.
„Tak a předmět nálezu“, pokračoval policista ve vyplňování.
„Je to tady ta peněženka hnědé barvy“, odpověděl pan Kropáček.
„Dobře, tak teď jaká částka je v peněžence“?,
„No právě že žádná“ se smíchem řekl pan Kropáček.
„Hmm, a můžeme to vyplňovat znova“, zmačkal strážník papír.
„Proč znova, co je na tom špatně“, divil se nálezce.
„ Jde o to, že musím použít formulář s jiným oslovením. Tady na tom bylo „poctivý nálezce“ a na tom správném je jen „nálezce“. Nebojte se, jen to přepíšu, bude to co by dup“, začal policista rychle vyplňovat nový dotazník.
„Nemyslíte, že mě takové narážky trochu uráží?,“ rozlobil se pan Kropáček.
„To je předpis, já to nevymyslel, jak tam nejsou peníze, používáme prostě tento papír“.
„Tak dobře, ale prosím vás rychle, manželka s dětma čeká venku a už bude asi nervozní, kde jsem tak dlouho. Jsme tady u vás na dovolené a ještě máme dnes v plánu navštívit hrad Točník. Tak abysme to vůbec stihli“.
„Klídek, už to půjde rychle, ještě potřebuji vědět, jak a kde k nálezu došlo“
„Našel ji vlastně můj mladší syn hozenou pod nějakým autem, chcete to místo ukázat“?, zeptal se pan Kropáček doufaje, že tím by to mohlo celé skončit.
„To snad ani nebude potřeba“, začal najednou policista úřednějším tónem. „Musím vás informovat, že jste se svým chováním dostal do jistého podezření. To, že odevzdáváte prázdnou peněženku je velmi zvláštní. Na tyto situace, ale pamatuje předpis. Ten praví, že v takovém případě jste povinen složit kauci 5000 kč. To je pro případ, že se o tu peněženku přihlásí někdo, kdo v ní třeba bude postrádat určitý finanční obnos. Samozřejmě pokud byla částka v peněžence nižší, bude vám rozdíl poté co z něj budou zaplaceny všechny poplatky vrácen. Bohužel u vás jsem nucen tuto částku ještě násobit koeficientem 2, protože nálezcem bylo dítě a je tu realný předpoklad, svést případné trestní stíhaní za zatajení nálezu na nezletilce a tím se vyhnout postihu“, důležitě pravil muž zákona.
„Co, co to má znamenat?, koktal pan Kropáček, „ já z vlastní vůle vrátím nález a mám z toho mít problémy? Já si budu stěžovat, zavolejte mně okamžitě vašeho velitele, okamžitě!“, křičel už.
„To bohužel nebude možné, protože velitel má dovolenou a asi by vám stejně nijak nepomohl. To co dělám je přesně podle předpisu! Ještě bych vás chtěl upozornit, že pokud u sebe nemáte dostatečnou hotovost, můžete dát do zástavy auto. Později je buďto vyplatíte nebo bude prodáno v aukci a vaše pohledávka bude hrazena z toho prodeje. Pokud ale váš automobil nedosahuje potřebné ceny, může být na vás uvalena i exekuce“.
„Vodu, vodu“, prosil úplně zelený pan Kropáček a pomalu se loučil se svým Žigulíkem, který loni koupil v bazaru. „Dobře vemte si to auto, peníze žádný nemám, jen mi neberte dům, to by mě zničilo“, už víceméně plakal.
„Vidím, že jste rozumný člověk, já věděl, že se domluvíme. Budu tedy potřebovat doklady od vašeho vozu a klíčky“, oznámil panu Kropáčkovi už smířlivěji policista.
„Hned vám to donesu, mám to všechno v tom autě“, řekl smutně zoufalý nálezce a šel oznámit rodině, že domů pojedou vlakem, ale na druhou stranu můžou být rádi, že z toho vyjdou tak lacino.