Smuteční báseň

Napsat smutnou báseň – někomu zdá se to velmi jednoduché. Mě se ovšem povětšinou nedaří. Zcela jasnou ukázkou je právě poslední případ. Po jedné duševně vypjaté situaci (rozchod, ale to je fuk) jsem se rozhodla, že ulevím svým pocitům a napíšu báseň, po rozchodu samozřejmě smutnou, pesimistickou, a vložím do ní své pocity. Pominu-li kvalitu svých veršů, první strofa dopadla co se nálady týče celkem dobře:

Jak mají se rty usmívat,
když mysl je plna smutku,
jak můžu lidem radost dát?
Mám obavy, že to nejde, vskutku.

Myslela jsem, že budu pokračovat dále v podobném duchu, zakomponuji tam něco o plačících očích a podobně laděných věcech. Jenže moje vnitřní nezdolně optimistické Já se začalo hlásit do hry:

Vyplavte ten slzavý pocit,
vtip místo něj dejte.
Optimismus má se teď nosit,
už si nezoufejte.

Ach sakra, smutek se pomalu ztrácí! Jak z básně, tak ze mě. Možná by se veršování dalo používat jako antistresová terapie, alespoň v mém případě to zabírá. A tak jsem na konec básně umístila verš, který byste od smutné dívky očekávali ze všeho nejvíc:

Humor jako prd
přemůže i smrt!

Tak, a teď mi řekněte: Je někdo schopný tohoto normální? ;-)