Lupiči

Ivan, Petr a Jarda jsou takoví obyčejní mladí kluci. Byli to průšviháři každým coulem a normálně pracovat je moc nebavilo, protože měly docela značnou spotřebu peněz a navíc ještě kvůli tomu museli docela dřít.

Ivan a Petr jsou bratři. Ivan má 29 let, Petr 21, z rodičů už mají pouze matku, protože otec jim zemřel, když byli ještě malí. Jejich výchova byla velmi složitá a místy ji matka nezvládala. Oba se vyučili kuchařem, ale tahle práce je opravdu nebavila a tak si občas pomohli nějakou tou levotou ve stylu rozebrání měděných věcí na výkup nebo prodejem lehkých drog. Jarda byl spíš takový zamlklejší kluk, kterému bylo 24 let a spíš se tak s oběma bratry v kariéře nicnedělání a drobných krádeží vezl.

Jednoho dne se takhle kluci sešli jako vždycky v parku odpoledne na lavičce, bylo docela zima ale slunce svítilo.
Najednou Petr povídá. „Našel jsem doma plynovou pistol po dědovi, co kdyby jsme udělali banku“?
„Zbláznil ses ty vole“ reagoval Jarda. Ale Ivanovi se tahle myšlenka líbila, jen prohlásil, že by si to chtělo nejdřív vyzkoušet na něčem menším jako je například prodejna potravin. Petrovi se prodejna potravin nelíbila, protože co by tam asi tak mohli ukrást, jedině hromadu mražené zeleniny a masa.
„Počkej“, říká Jarada. „Vždyť já znám jeden obchod a tam mají trezor, vím to, říkal mi to bratránek, který tam pracoval. Vždycky tam ukládají celotýdenní tržby, než to dají do banky“

Najednou se rozpoutala urputná diskuze jejímž výsledkem bylo rozhodnutí, že přepadnou menší prodejnu potravin trochu dál od centra. Jarda sežene nějaké auto, řídit bude paradoxně Petr, který nemá řidičák a Ivan opatří kukly a ostatní nutné artefakty k přepadení.
Den D nadešel. Kluci sedí v šedém nenápadném a malém autě, které evidentně má už svá nejlepší léta za sebou, ale funguje, což je nejdůležitější.

„Jdeme na to“ zavelí Ivan a společně s Petrem vyrazí směr prodejna. Jarda zůstal v autě a bude připraven až poběží zpátky. Tahle akce neměla logiku už od začátku především v tom, že Jarda auto neřídí a přitom on jediný zůstal v autě. Bylo to způsobené tím, že Jarda na to prostě nemá, aby si navlekl kuklu a na někoho řval.

Cestou do prodejny v pozdních odpoledních hodinách chvíli před zavírací vstoupili kluci do prodejny a současně si navlékali kukly. Zavřeli za sebou dveře a Petr vytáhl pistol a začal z ničeho nic řvát: „Všichni okamžitě na zem, tohle je přepadení a máme zbraň. Jestli se někdo hne, tak mu to spočítám.“

Mezitím šel Ivan k pokladní a začal ji nutit do odchodu s ním, ovšem ona byla chudinka úplně roztřepaná, jak se polekala a nebyla schopná se normálně hýbat. Nevěděla jestli dřív začít plakat, anebo prostě se nervově zhroutit. Ivan ji postupně z pokladního pultu vytáhl a už ji tlačil směrem někam dozadu, kam lidi nesmějí, aby mu dala klíče od trezoru. Petr stál se zbraní v ruce, mírně se mu třepala ruka a zjistil, že si docela výrazně upustil do kalhot, protože z celé situace byl tak nervózní, že mu jemné unikání moči vůbec nedošlo a teď ho to docela nepříjemně svědilo. Nejradši by už byl pryč, ale to nešlo a tak musel dělat, jakože nic, i když by v tu chvíli vyměnil pistol za kus hadru nebo ručníku, kterým by se v klidu utřel. Úplně si představoval, že pod sprchou by mu teď bylo jak v ráji. Pak se ale vzpamatoval a zase začal hulákat do okolí, že jestli se někdo pohne, tak mu zmaluje ksicht, že bude škaredý jak parkoviště. Ivan mezitím šel s pokladní dozadu, ale do místnosti s trezorem se nemohli dostat, protože ona neměla ani od místnosti ani od trezoru klíče. Pokladní Ivanovi řekla, že je má paní vedoucí a že ta je vzadu na rampě a počítá bedýnky ovoce a zeleniny. Ivan se teda za ní vypravil. Cestou jde kolem pultu s lahůdkami a vidí takového malého prodavače, jak se krčí za pultem a když se k němu blíží prodavač prohlásí roztřepaným hlasem: „Dobrý den.“

Ivan na to: „Dobrý... dobrý.“ a pokračuje dál v chůzi směrem k rampě, která je schovaná v zadní části obchodu směrem do dvora. když tam přijde, nikdo tam není a tak se dá rychlým útěkem zpět za pokladní, ale ta už tam taky není, protože využila chvíle jeho hlouposti a utekla se někam schovat. Už byli v obchodě dlouho a tak bylo potřeba zmizet, jenomže se jim nechtělo utíkat s prázdnou a tak Petr zastrčil pistoli a vytrhl pokladnu i s kabelem z pokladního pultu. Ivan popadl celou hromadu lístků na MHD a taky si nacpal kapsy oblíbenými žvýkačkami a cigaretami a dali se hromadně na útěk. Před prodejnou potkali pána, který evidentně telefonoval policii, ale viděl ho pouze Petr a protože měl dost problému s těžkou pokladnou a nohama moc hýbat nemohl kvůli tuhnoucímu spodnímu prádlu z moči a potu nezmohl se na nic jiného než na pána plivnout, ale ani to se mu nepovedlo, protože zakopl o dlaždičku a div že nespadl i s celou pokladnou. Utíkali směrem k autu, kde už čekal Jarda a byl zpocený snad i na kotníkách. Mezitím lidé uvnitř prodejny nevěřícně kroutili hlavami co to bylo za přepadení a shodli se, že to pánové pravděpodobně dělali poprvé. Kdosi dokonce prohlásil, že snad nemá cenu na ně ani posílat policii, protože to asi byla nějaká skrytá kamera. Mezitím ale pánové nastartovali auto a už odjížděli co nejrychleji to šlo. Jenže řídil Petr a ten byl tak zmožený z nesení té pokladny, že prostě a jednoduše neutáhl volant, který samozřejmě posilovač neměl a v první zatáčce vyjel z cesty a naboural do kontejnerů s odpadem. Ivan leknutím vystřelil z plynové pistole sám sobě do obličeje, Jardovi těžká pokladna pohmoždila ruku a Petr se z toho stresu definitivně pomočil.

Než se vzpamatovali, přijela policie, všechny tři zatkla, i když Petra se značným odporem, protože zapáchal jak toulavý pes a všichni tři skončili na nějakou dobu ve vězení, kde oba bratři pracovali jako vězeňští kuchaři a Jarda jako uklízeč společných prostor a příště je snad už podobné nápady minou velkým obloukem.