FPIF- 1 kapitola- setkání

Ten den bylo slunečno. Tak slunečno, že i slunce, které bylo příčinou slunečna, zalezlo pod slunečník, aby nedostalo úpal, úžeh a kdoví co ještě. Na louce cvrlikali zmije a syčeli cvrčci, byli totiž zdegenerovaní z výše uvedeného slunečna. Ano mluvím o zemi, kde ani lišky dobrou noc nedávají, protože dřív než by to vyslovily, přišla by k nim nejbližší plíseň a snědla by je. Zkrátka bylo takřka zázrakem, že na tomto místě, na kterém se stala největší senzace v období prekambria a to když sem zabloudila tehdy 17. největší bakterie světa, protože si spletla cestu, když mířila na festival nadměrně velkých bakterií, se sešli 3 lidé. Ne nějak nadaní nebo nedej bože inteligentní, každopádně i tak toto místo slavilo největší senzaci od dob prekambriálních. Někde mezi stopětapadesátým kamenem a stopětasedesátým kamenem se shodou náhod srazili muž a žena. Náraz to byl slušný. Odhadem na sebe působili tlakem až sedmdesáti tisíc vek naskládaných na sobě, i přes tento nelibý fakt spolu navázali strohý rozhovor.
„Promiň, já nechtěl“ povídá muž.
„To je v pohodě, taky v tom nejsem úplně nevině.“ pokojně oznamuje žena.
„Je mi to moc líto, vážně promiň“ zpytoval své svědomí muž a začal si podivně lízat břicho, to však ženu nevyvedlo z míry a pokračovala v nadějně se rozvíjejícím rozhovoru:
„Spíše já bych se měla omluvit.“ vrátila mu tvrdě a nekompromisně. Muže to natolik popudilo, že si okamžitě přestal lízat břicho a napřímil se tak, aby se pokusil pomyslnou diskusní převahu dostat zpět na svoji stranu. Avšak v momentě, kdy otevřel pusu, aby začal argumentovat svou lítost nad srážkou, zažili muž se ženou zbrusu nový náraz. Byl to lehce shrbený muž vyšší postavy navlečený do volných hadrů prošité kostmi, bylinami a jinými serepetičkami. Když do dvoučlenné posádky lidí narazil, zapotácel se a udělal menší kolečko kolem nich, aby mohl znovu narazit do stejného místa jako předtím, poté vycouval několik kroků do zadu, zakopl o kořen a spadl do ostružiníku, které mu poškrábalo záda a zohavilo jeho již tak dost zohavený kostým.
„Šaman.“ Poznal muž a ihned informoval o svém poznatku ženu touto jednoduchou větou skládající se pouze z podstatného jména.
„Kdo jste?“ Otázal se ležící šaman.
„Lidé. Muž a Žena.“
Tento fakt zvedl šamana do sedu, protřel si oči které nikdo neviděl, protože měl hlavu schovanou v pytli z mravenčí kůže. A začal zjišťovat vážnost situace.
„A zatraceně. Já... vyrušil jsem vás!? Při... Vy víte co myslím.. viďte?“
„Co?“ zeptala se nechápavě žena.
„No... to... žena a muž... víte jak to chodí.“
„Ne“ odvětil pro změnu muž.
„Ale no ták. Vždyť víte. Nejprve ona: Miláčku! On na to: Jo! Pak ona: Ah! A on zase Krpfh!“ nepublikovatelnými posunky se jim snažil přiblížit onu zajímavou činnost, jenže dvoučlenná posádka lidí stále nechápavě zírala skrz šamana na ostružník.
„A když je po všem tak ona:Umyj nádobí! A piluje si dál své zelenomodré plesnivé nehty a on ani neodpoví a dál šlape do květináče v představě, že se prochází po lese a hledá houby.“
„Jo ahá! Jasně. Ty myslíš todleto.“ Když oba pochopili oč zde běží, začali se synchronizovaně červenat. Po chvilce je červenání přestalo bavit, a tak začali fosforeskovat a následně blednout do azurově laděné barvy.
„Nic takového se tu nedělo.“ ujistil šamana šokovaný muž a strčil ženě prst do nosní dírky.
„Tak co tu teda děláte?“ Tato věta vyvolala v přítomných pralidech potřebu diskutovat o svých trýznivých a sebeubíjejících problémech. Seskupili se do trojúhelníkového kruhu.
„Ten kdo bude držet tuto květinu bude mluvit.“ rozhodl autoritativně šaman a spěšně vytrhl nejbližší plevel a to s notnou dávkou hlíny obsahující žížaly a něco co kdysi býval ježek. Takto připravenou rostlinu podal muži, jež velmi dychtil po tom dostat ji do ruky. Když ji dostal tak se zhluboka nadechl, zasekl se a zhluboka vydechnul. Po zjištění, že jeho schopnost mluvit ve skupině zjevně selhala, předal plevel, představující květinu ženě.
„Myslím, že by si měla začít ty.“ nařídil ji
„Tak, tak jo“ spustila rozpačitě „Ahoj všem tady. Abych teda začala. Jmenuji se nějak. Jméno jsem totiž doposud nedostala.“
„Tak to si děláš...“ přerušil ji šaman, který byl teď sám přerušen ostatními, jež ho smrtelně probodly tupým pohledem. „Sorry já vím, nemám kytku.“ všechna přerušení byla opět přerušena a žena tak mohla pokračovat ve svém výkladu:
„Moje zájmy jsou chování šneků a jízda na ničem. Teď ale k mému problému... Před 7 lety mě mí vlastní lidé, má krev, vyhostili z kmene.“ Nevěřícně zakroutila hlavou nad stupněm smutnosti své věty. „Táhne se to se mnou celou dobu. Musela jsem jíst šišky a pít seno, abych vůbec přežila. Trpím od té doby maniodepresivními stavy. Nemohu spát. Nemohu jíst nemohu pít. Nemůžu dokonce ani dýchat, když jím nebo piju. A navíc, nesehnala jsem si za těch 7 let žádný nový kmen. Zemře jako stará nekmenka.“ stupeň smutnosti vět se vyšplhal do takové míry, že to jemný ženský organismus nevydržel a musel vypustit své emoce do prostoru. Slyšet se dal pláč, řev, jekot, vzdychání, vzlykání, smrkání ba dokonce i polykání. „Na!“ promluvila naposled a předala květinu s hlínou měnící se na hlínu s květinou zpět mužovi. Z něho po výstupu ženy tréma mírně opadla a byl schopen mluvit o sobě, o tom co jeho pravěká, zatuchle páchnoucí duše skrývá.
„Tak jo, já to tedy řeknu. Teď už se za to nestydím! Stejně jako ta jejíž jméno nemůžeme vyslovit, protože ho nemá. Takžeeee. Ahoj. Taky nemám jméno.“ Šaman chtěl opět narážet do bezejmenného faktu, ale muž svou kvalitní argumentací šamanovi zavřel pusu, bylo to naposledy kdy muž dokázal zavřít šamanovi pusu.“ No a co? Někdo nemá vlasy, jiný nemá ocas nebo oči nebo palce u nohou nebo játra které si vychlastal likérem z bizona, tak já a ona nemáme jméno. To je toho. Ale zpátky k oné věci. Z mého kmenu jsem odešel dobrovolně před 3 lety. Nechci vám říct proč, vážně ne, ale i tak vám to řeknu. Byli tam všichni nějací divní. Každý den si vzali malý klacík. Byl asi takto velký!“ řekl a gestem předvedl velikost klacíku odpovídající zhruba poloviční velikosti klacku, který právě donesl velbloud, který se po přinesení klacku začal cítit znuděně a tak začal dělat biopsii hlavy veverky sedící na genitáliích ohořelého jezevce. „TAKHLE!“ zaječel muž, aby odvedl pozornost od velblouda zpět na sebe. „Na ten klacík si dávali bílou hmotu, připomínající kaši. A strkali si to do pusy. Nikdy na tu hrůzu nezapomenu!“ zavzlykal a na menší než malou chvíli se odmlčel, poté pokračoval pronikavým šeptem směrem na ženu: „Říkali tomu čistění zubů.“ to však neměl dělat, žena proud pronikavého šepotu neunesla a nadstandardní zápach z mužových úst ji zaplavil natolik silně, že se musela postavit, aby se pak mohla dramaticky skácet k zemi a omdlít. Nebýt duchapřítomného velblouda, pravděpodobně by se z toho nedostala. Začal nelítostný boj s časem. Velbloud vytáhl ženě zapadlý jazyk a pustil se do oživování, veverka po prodělané biopsii svědomitě přinášela jeden studený obklad za druhým, dokonce i mrtvý a ohořelý ježek se snažil pomoct jak to šlo, každopádně největší kus práce odvedli šaman s mužem. Fandili, jako by šlo o život! Skákali a kreslili transparenty. Povzbuzovali velblouda co to šlo. Byli dalším hráčem na hřišti, byli ti co rozhodují. Snad díky nim se podařilo ženu zachránit. Jakmile žena byla živá, mohlo se pokračovat. Muž předal hlínu šamanovi který ještě nemluvil.
„Tak já jméno mám. Petr.“ Všichni tři vybuchli smíchy, jelikož takovýto fór neměl dosud obdoby.
„Péťa, to se ti teda povedlo.“ konstatoval chlap. Chlap bylo nové stádium muže.
„To víte, takový šamanský fórek.... vtípek... joke... Ale k věci jsem šaman.“
„Petr.“ neodpustil si chlap. A spolu se ženou se pustili opět do smíchu. Což šamana pobouřilo:
„Sklapni!“ zařval „Nepochopíš, kdy už to není vtipné?!“ poučil z dvou třetin chlapa a z jedné třetiny ženu.
„ Tak tedy ještě raz. Kvůli vám! Jsem šaman. A to prozatím stačí! Chci být totiž tajemný a to je konec! Milé že? Skončil jsem a jdu spát, tečka a vykřičník.!“ pokusil se o ukončení pravěké terapie a odhodil květinu 2 míle daleko. Chlap však obětoval své hrdinská já a šel ji hledat. Bohužel úspěšně. Po jedenáctidenním pátrání se vrátil a ačkoliv vypadal jako smíšenina anorektického vlkodlaka a Indického jetele, tvářil se nadmíru nadšeně jelikož mohl s hrstkou kompostu řečnit k lidu.
„Milí lidé, dostal jsem nápad. Založíme si svůj vlastní kmen nebo spíš kmeník, kmínek, kmíniček, kmíničečeček, kmíničočečoč...“ s vážnou a zarputilou tváří si odkašlal do kompostu „Bude to prostě... malý kmen. Šamana máme! Muže i ženu máme! A proto zakládám náš kmen. A vůdcem stanovuji borce šamana prvního“
„Jdi s tím do pr..“ snažil se ho zastavit šaman.
„Nepřerušuj mě prosím ó velký vůdče šamane. Držím totiž květinu. Tak tedy zde bude náš hlavní základní tábor, sídlo, gril a když budete hodní tak i zoo. Pro začátek nás ó velký vůdce šaman pojmenuje.“
„Na to ti tu teda... říkal si ó velký vůdče?“
„Ano.“
„ Zopakuj mi to.“
„Ó velký vůdče?“
„Ještě!“
„Ó velký vůdče?“
„Znovu!“
„Ó velký vůdče?“
„A ještě raz!“
„Ó velký vůdče?“
„Stačí. Fajn tak já vám ty jména dám. Ale dáte mi pak pokoj jasný?“ Oba dychtivě přikývli, chlap však o hodně dychtivěji.
„Ty budeš Glazurovaná ještěrka.“ ukázal na ženu. Poté si musel na chvíli odpočinout, jelikož potencionál jeho mozkové činnosti byl zcela naplněn a dvě rychlé přemýšlení za sebou by mu mohli způsobit přehřátí, kolaps, smrt a kremaci.
„A ty budeš Modrý ananas.“ pokynul rychle na muže. Takto intelektuálně vyčerpán se odkulil několik miliard nanometrů od nich.
„Takhle 3 jedineční a úžasní lidé založi...“ Modrý ananas se snažil pokračovat ve svém proslovu, avšak bohužel pro něho spící šaman z posledních sil vstal, bleskurychle sestrojil stroj v němž se mohl pohybovat v čase, posunul se do současnosti, ukradl z velkoobchodu zapalovač, stčil si ho do kapsy, vrátil se v čase zpět, rozložil stroj čas a zapálil kompost v rukou řečníka. Ten se obratem rozplakal. Brečel jako malý kluk, kterému medvěd utrhl prsteníček. Plakal tak moc, že se šaman rozhodl zahrabat hlavu do země, aby mohl vůbec usnout. Modrý ananas pak ještě zaječel pár brečících akordů a usnul také. Kupodivu, po sedmi letech poprvé usnula i žena, ztratila totiž své depresivní stavy po založení nového kmene a rozhostila se v ní fanatická dětská radost která ji tančil v srdci a nejen tam, přesunula si i do plic, žaludku a slinivky, nakonec skončila ve střevech kde se vstřebala do buněčných stěn. Takto končí první den nového prozatím nepojmenovaného kmenu.