Pětilitr na vodě

Radouz strnule pozoroval hromádku bankovek na kulatém stole. Byly naskládány do pyramidy, kterou ozařoval kužel zažloutlého světla. Nikdy by si byl nepomyslel, že 630 000 je taková pidihromádka. Do kapes by se mu to vlezlo.

Od chvíle, kdy za sebou včera večer celý zbrocený potem zabouchl dveře, serval si z tváře lyžařskou masku a s třesavkou vyprázdnil obsah tašky na stoleček, jen tupě zíral. Občas vstal, aby zkontroloval ulici, zda se tam neděje něco podezřelého, ale nikde ani noha, tak znovu ke stolečku a... a co vlastně? Měl před sebou 630 000 (částku mu s pytlem v napřažené ruce sdělila slečna za přepážkou, kterou o to požádal s revolverem v dlani) a za nic na světě by nedokázal říct, zda ho to těší. Celý večer jen nepřítomně skládal balíčky bankovek na sebe, až z nich vytvořil pyramidu.

Teď k ránu se začínal probouzet z jakéhosi tupého transu prázdnoty, dokonce si dal pár hltů vody, jenže v něm vzrůstal pocit hrozného neklidu, že už se ví, kdo včera vyloupil tu a tu sázkovou kancelář a každou chvílí si příjdou pro pachatele. A to byl on. Snad otisky, svědek, DNA, kdoví, někdo ho sledoval, cokoli, ježiši, dočista ztratil obezřetnost a utíkal jak čokl, jen aby už byl pryč, jak by to mohlo projít jen tak bez povšimnutí. Měl obrovský hlad, ale úzkost mu svírala žaludek. Celý se třásl zimnicí, zároveň mu však čelem putovaly stružky potu. Už nejednou ho napadlo zmizet okamžitě z města. Nebo ještě líp, přiznat se, schodit to ze sebe a vylíčit všechno do nejmenších detailů – prvotní nápad, pochybnosti, rozhodnutí, přípravy, kažou maličkost až do provedení samotného aktu. Svěřit se s tím, mluvit a... ano... ulevit si.

Nepatrně si srknul vody, pil by, ó jak by pil, ale žaludek má čímsi sevřený. Uvědomil si, jak je celý zalepený potem, šel se umýt do koupelny, ale cosi z větrání tam tak odporně páchlo, že tam nevydržel ani minutu. V jeho rozrušeném stavu mu to ještě přitížilo. Kristepane, co ty ty lidi dneska vařej za blafy?

Náhle uslyšel zvuk policejní sirény. Nebyl si hned jistý, zda je to siréna policejní nebo hasičská, a tak přiskočil k oknu, a opatrně, jako by to bylo to nejdůležitější na světě, rozhrnul dvěma prsty žaluzie. A dohajzlu, vážně tam jsou. Ve štěrbině mezi prsty je vidět několik policejních vozů ledabyle zaparkovaných přes trávníky a chodníky před domem.

Celý zmatený pobíhá po bytě, co dělat, co zatraceně může dělat? Vchody jsou už určitě zatarasený. Ven se nedostane. Tak co, tak co? Musím se zbavit důkazů, okamžitě to spláchnout do hajzlu. Přibíhá ke stolku, na němž stojí pyramida bankovek. Všecno háže do tašky a zase utíká, tentokrát rovnou k záchodu.

Na chodbě duní těžké dupání, přibližuje se, zásahová jednotka stoupá stále výš.

Radouzovi s každým dalším krokem naskakují žíly na čele a na krku. Po každém dupnutí následuje prudké bodnutí v hlavě. Všechno se motá, ale ne, ne, je potřeba spláchnout to do hajzlu, zbavit se důkazů, honem, rychle. V mátožném stavu úplně zbytečně zvedá prkýnko, a bezmyšlenkovitě cpe celou tašku do porcelánového otvoru. Je příliš velká, stoupá si na záchod a zběsile kope do tašky, aby zapadla co nehlouběji. Spláchuje.

Jednotka asi deseti mužů už doráží na jeho poschodí, ozvýá se hluboký hlas.
„Na tři,“ křičí.
„A´ raz, á dva,“ na třetí už padají dveře, a „vpravo čisto, čisto, na zem, na zem, k zemi, k zemi, čisto, zajištěný.“ Je slyšet z vedlejšího bytu.

Radouz má pravé oko namáčklé na kukátku ve dveřích, div mu nevyleze druhou stranou. Neodvažuje se ani pohnout. Nemá ani tušení, co se děje. Slyší, jak vedle řvou: „Tady je varna, právě při reakci, co, pánové. Tak dneska do nosu dostanete leda tak při výslechu. Prodávali jste tu bílou sračku nesprávným lidem.“

V tom Radouzovi cosi smáčí botu. Sakra! Hajzl furt teče! Ze záchodu se do předsíně až ke dveřím valí voda a vyplavuje bankovky. Radouz honem běží k záchodu něco udělat. Dělá při tom nesmírný randál.

Zakuklenec na chodbě to zaslechne a jde zkontrolovat situaci. Zastaví se před dveřmi a diveně pozoruje, jak se ze dveří klube pětitisícovka na vodě a někdo unitř hlučně kleje.
„Hele, chlapi, pojďte sem, tady se taky něco děje.“