Dědictví

Naši jsou mrtví...

Tak jsem zdědila dům. Zdědila jsem částečně i firmu - jelikož je součásti domu. Taky jsem zdědila sousedku - taky je součástí domu. A taky jsem zdědila babičku...

Ráda bych ještě spala. Ale ten otravný budík co pět minut zvoní. Vždy si ho dávám na druhou stranu místnosti, abych se donutila vstát, jít ho vypnout a většinou mě chuť na spánek přejde. Jenomže mnohem častějí mě přejde chuť vstát. Raději ležím, přetrpím minutu brblání budíku a během pěti minut rozkošného ticha stačím zatuhnout. A potom... Je to tu znova! Crrrrrrrr... Crrrrrrrrrrrrrrrrr... Dneska si říkám, že nade mnou nezvítězí, nechám ho zvonit, dokud se mu nevybijí baterky. Ale jak dlouho to může trvat? Trvanlivost těch úžasných baterek odhadují "vědci" až na tři tisíce hodin. Přičemž takové otravné zvonění musí baterku vybíjet mnohem rychleji. Přemýšlím, kdy nastane kýžený pocit ticha. V hlavě mi probíhá spousta matematických vzorců a ne a ne se dobrat výsledku. Někdo mi zaklepe na dveře a já v návalu zlosti a lenosti vstát z postele, zjistím při pohledu na budík, že vlastně ani na baterky není, ale ten podivný ocásek, co vede ke zdi, jej napájí elektřinou... Už se chystám chytnout za hlavu, ale vyruší mě zvonek, střídající se s akutním bušením na dveře. "No jooo, už letíííím, vždyť nehoří!" syknu. Sousedka však na nějaké zdvořilostní čekání není. Rozrazí dveře bytu. "Ten váš pes mi zase prohání slepice! Nechceš si ho třeba zavřít? Pracovníci už deset minut parkují před branou, protože nikdo není toho vašeho čokla schopný zavřít do kotce! Včera mi rozkousal boty, čekám jenom, co to bude dneska? Kabát? Košile? Nebo všechny slepice?" Nejraději bych všechno vypla. Hlavně tuhle uječenou sousedku. V županu odcházím na dvůr a letmo stačím pohledem zavadit o hodiny, 6:49. Šichta jim začíná v 7, tak co tu kruci dělají tak brzo! To si mám nastavovat budík na 5? Za velkého smíchu stačím od našeho roztomilého mazlíčka schytat pár ozdob na růžovou froté látku svého županu, ale podaří se mi ho zavřít do kotce - jak župan, tak i psa.

"Miláčku, taky jsi se tak dobře vyspala?" přijde v 10hodin Lukáš za mnou do kuchyně, kde se snažím z hrnce sedřít zbytky oběda. Jeho by nevzbudilo ani kdyby mu stříleli u hlavy. Podívám se na něho pohledem a je mi jasné, že pochopil, když se odtáhl obléct do pokoje. Svůj boj s hrncem nakonec vzdávám. Naleju do něj vodu a nechám ho odmočit. Mezitím si pročítám, co je potřeba ještě během dne udělat. Nakrmit šneky, chameleona, myši, kočky, psa... Kleju, když si představuju, kolik času nad tím zamrhám. Máma mi říkala: "Nepořizuj si to, víš kolik s tím budeme mít starostí?" Vždycky jsem nad tím mávla rukou. O tyto svá zvířata jsem se starala jen přes víkendy, v týdnu jsem byla na internátě a rodiče mi mezitím pečovali o moje ratolesti. Jenomže už tu ani jeden z rodičů nebyl. Popadla jsem pytel hoblin, seno a kbelík krmení a vrhla se do čištění klecí. Zalila jsem kytky, nachytala jsem mouchy a kobylky pro chameleona, nalila jsem mlíko kočkám, psovi dala granule, zalila jsem zahrádku. A chtěla jsem si konečně lehnout...

"Kruci, kam jsem jen dala ten mobil?!" Prohledávám všechna místa, odkud může jít zvonění. Nakonec můj pohled padne na poličku. Kde jinde by mohl být než ve stojánku... B a b i c k a . Čtu. "Halo?" Nic. "Babi?" Nic. "Jsi tam???" téměř ječím. "To je mi tam nějaký kravál v tom telefonu, ty jsi na poli?" Táže se babička flegmatickým tónem. "Potřebovala bych..." Bla bla bla bla bla bla... Píšu si na papír. "Na co ti bude tolik sýra?" "No víš, ten pán, co bydlí u náměstí, on ho má tak rád. A představ si jeho vnučka se minulý rok vdávala a včera..." - "Babi, za chvíli za tebou dojedu, povíme si to osobně." Přeruším ji. "No dobře. Jo a nezapomeň ten sýr koupit. Jo, ale ta jeho vnučka je fakt šikovná, před rokem se vdávala za takového švarného mládence a včera tu byla, je fakt moc šikovná a ..." - "Babi, jdu se obléct, musím do toho obchodu, zatím ahoj!" Umlčím ji až típnutím telefonu, zatímco Lukáš už ví a čeká u dveří s klíčky od auta.

Marně bloudím po supermarketu a hledám všechny ty nesmysly, co si babička naporoučela. Kuřecí konzerva za 25,90. Mají tady jen za 27... I přes přesvědčování Lukáše to nevezmu, u babičky by bylo peklo. Nakonec se s poloplným, dle mě, poloprázdným, určitě dle babičky, vozíkem odebírám k pokladnám a poté k babičce.

"Máš všechno?" Odpoví mi na pozdrav a už se prohrabuje v taškách. "Nevidím tu kuřecí konzervu." konstatuje po pár vteřinách. "Tu co jsi chtěla tam neměli, byla tam jiná, ale o korunu dražší." vysvětluju. "Jo, tak to si počkám na další akci, nevadí, přece nebudu utrácet za drahé zboží." řekne babička smířlivě. Lukáš se však konečně dostal ke slovu. "No jo, ta konzerva stála 27korun, ale aspoň máte ten sýr, museli jsme zvonit do skladu, jestli tam ještě mají!" řekne jízlivě. Babička však jízlivost ve slově nepozná a zamračeně se ke mně otočí. "To jste tu kuřecí konzervu nemohli vzít, když byla za tak levno?" "No jo no, maminka by ti nakoupila líp, ale ona tu není, musím se o tebe starat já, tak se s tím smiř!" rozzlobím se. Na to mi babička vrazí do ruky seznam věcí, které je potřeba koupit na pátek, podá mi prupisku, abych nezapomněla připsat tu konzervu.

..."Naši jsou mrtví!" křičím. "Cože?" volá na mě Lukáš ze sprchy. "No, naši píšou, že jsou naposled na pláži a z toho slunka jsou už úplně mrtví! Ale prý za dvě hodiny vyráží na letiště a večer jsou tady!" vkradu se za ním do koupelny a oddychnu si, že končí to moje "týdenní zdědění majetku a života mých rodičů." "V 18ti máš holt ještě brzo dědit, vidíš, že toho máš plné kecky!" utáhne si ze mě Lukáš a oba se tomu zasmějem.


...

Konečně jsme si řekli své "ANO" a a ze mě spadl ten velký kámen nervozity. Teď si konečně připadám opravdu dospěle, mám manžela a brzy budeme mít i miminko. Teď sedíme s Lukáškem a popíjíme "manželské šampaňské", dar od rodičů. Konečně k nám přichází poslední gratulant, Lukášův strejda Zbyněk. Předá nám porcelánový set talířků a nějaký papír. "Lukáši, ustanovil jsem tě mým jediným dědicem!" potřese mu rukou. A mě poleje pot, protože Zbyněk je sběratel kaktusů, kterých má asi pět skleníků. Jak se o ty potvory kruci stará?!