Já a můj muž, jedna z mnoha epizod

Těžko bych si před pěti lety představila, že jednou v osmnácti budu nadávat na politiky, vymýšlet hodiny recepty na padesákrát jiné kuře, nemluvě o nítích, které se mi nehodí k výbavě a které se trhají při sebemenším dotyku jehly.
Je mi osmnáct let a fakt mě to baví.
Je mi osmnáct let a vím, že takové to bude vždycky.
Rodinný život.
Zatím tedy jen na půl úvazku, za dva roky na celý. Leč za stejný prachy.

Nikdy jsem nepatřila mezi lidi, kteří nenazývají věci pravými jmény. Já jsem byla vždycky přímočará asi až přehnaně. Jak se to říká? Mluviti stříbro…
Ach, kde jsou ty časy, kdy jsem hlásala do světa, že jsem feministická koza a nestydím se za to. Kdeže loňské sněhy jsou. Vklouzla jsem do rodiny jako do teplých bačkůrek.
Při nakupování potravin jsem začala koukat na ceny, při cestování na koruny, ale i na boty, na které jsem si potrpěla, už koukám jinak. Například včera jsem si koupila krásné. Nové. Tenisky Seems… Moje boty už jsou nadranc, tak proč ne? Jenomže já je koupila jen proto, že byly o 50% slevněné. I takový je život, že.

Leč teď bych chtěla popsat čtyřdenní službu, co jsem omylem vyfasovala. Upozorňuji, že jsem ji teda nechtěla a měla jsem plán a…

No, poslouchejte.

Ze Slovenska jsme se do Brna dostali snadno. Já, Jura a krosna mravenců, se kerými jsme si už tykali a hráli na schovku. Jako žena jsem totiž pocítila potřebu se o svého muže postarat. Jeho rodiče, tedy hlavně maminka, odjeli do Francie a zanechali kručící žaludek.
Och, přece nenechám miláčka trpět.
Moje vize byla asi taková: On bude chodit do práce, já budu chodit nakupovat, kuchtit něco dobrého a věrně čekat až se objeví, padne mi do náručí a s láskou mě… pochválí, jaká jsem dobrá kuchařka. V sobotu a v neděli se budeme válet, možná půjdeme do kina. Pak pofrčím domů.

Prd.

První den to šlo. Miláček odešel do práce. Já jsem dle pánu šla nakoupit. Uvařila jsem. Vyhrála si s ozdobením. Udělala dezert. A tak dále. Pak přišla hlava rodiny. Klaply dveře.

„Ženo, mám pro tebe dvě zprávy, jednu dobrou a druhou špatnou, kterou dřív?“
„Tak třeba tu špatnou…“
„Vyvrtl jsem si kotník.“
„A ta dobrá?“
„Dnes nepůjdu běhat…“

Uznejte. Je to běžec. Řekla bych, že hodně dobrý běžec. Běhá dvě hodiny po lese. Les je plný výmolů. A on se zabije při dobíhání šaliny (tramvaje).
Mužík si ani nevšiml ozdob, zbouchal čínu, napapkal se pudinku a sedl k televizi.
No nic, ráno moudřejší večera, řekla jsem si, já bláhová.

Ráno zazvonil budík. Slastně jsem muže vyhnala z pelechu a hodlala spát dál. Leč muž mě převezl. Oznámil mi, že ho bolí krček a že se měřil a že má teplotu 37 a že tedy zůstane doma a do práce nejde. Překazil mi plány, hajzlík. Leč, přežila jsem to a jala se ho léčit. Vařila jsem mu litry čaje. Vyměňovala pyžámko. Dala horkou koupel. Uvařila oběd. Nakoupila kilo hašlerek a léčila a léčila. Na sobotu už totiž byl program a já o něj sobecky nechtěla přijít.

Příští ráno mi sobecky řekl, že nic asi nebude, protože má 37,1. Nasrala jsem se. Po pár hodinách se sbalila, nářky ignorujíc a pomstychtivě práskla dveřmi s myšlenkou, že mě tady vloni nechal samotnou o čtyřicítkách.
Leč nešla jsem do hospody, jela jsem pro oběd. Nejsem přecejen striga, že. Do bytu jsem se vracela jako oukropeček s růží v ruce, tedy posledním záchvěvem emancipace, á la hodná holčička.

V neděli jsem se konečně dočkala. Teplota jen 36,7. Tedy konečně nějaký program.
Rodinně jsme zajeli do Olympie, do kina, na oběd…
A já si tam koupila ty boty.

Prostě říkám, není nad klid a pohodu v rodině!