Milostná historie z nesvobodného Východu

Eva Pražcovovou spatřil Soběslav Vintíř poprvé jednoho zimního února. Pracoval tehdy jako vyhlášný dandy v Šerednovodsku a přijel náhodou během rekreační výjížďky koleskou na usedlost, kde bydlela celá rodina Pražcovových.
Ihned po vystoupení z kolesky si potají do plánovacího deníku provedl písemné vyhodnocení všech čtyř sester. Postupoval podle propracovaného systému v dílčích oblastech „zdraví, krásu, zručnost, vzdělání, zájmy, charakter, věno, známosti, plodnost a platové zařazení“ (někdy rozhodoval malý detail o výběru. Jednou se mu stalo, že dal přednost jedné dívce před druhou jenom proto, že její strýc měl bazén širší o 45 centimetrů, ve všech ostatních parametrech byla jejich hodnocení stejná).
Sotva byla Eva vyhodnocena jako nejlepší, oslovil ji osvědenou větou: "Byla jsi někdy na hřbitově v Harrow?" Aby zakryla svou neznalost klasické literatury, odpověděla, že byla na hřbitově v Celerovicích.
Asi po půl roce byla ukončena důkladná analýza Eviny osobnosti a na usedlosti starého Pražce byl Vintíř mezitím pečený vařený. Vymýšlet si záminky k návštěvám bylo stále obtížnější. Protože Vintíř chtěl podniknout rozhodující útok na Evinu tělesnou i duševní schránku, důkladně si záminku k návštěvě připravil: ze své pozemkové renty si koupil koně, složil střelecké zkoušky, přihlásil se do mysliveckého svazu a rozsáhlými konexemi u carského trůnu si vyprosil pušku předovku. Vypravil se jakoby náhodou kolem Pražcova stavení na lov, před vraty pobídl vraníka, ten se vzepjal a vyhodil jej ze sedla. Jedna noha mu zůstala ve třmenu a kůň ho chvíli vláčel po okolí. Po chaotickém běhu zůstal kůň unaveně stát opět před vraty Pražcova prostého zámku. Ne nadarmo Vintíř celou operaci důkladně trénoval.
Utlučeného téměř na smrt a v bezvědomí odnesla jej čeleď dovnitř a tam zůstal po celou dobu léčení. Staraly se o něj všechny sestry, nejvíce však ošklivá Petra ( v testu dosáhla nejhoršího výsledku). Vintíř měl oči jenom pro Evu. Začal rozvíjet taktiku "dobrý zneuznaný chlapec s otevřeným srdcem", ale všiml si, že Eva nápadně často hovoří o kováři Honzalesovi. Jednou se šoural o berlích na turecký záchod a u stěny maštale s obrazem praotce Pražce vyrušil Evu a Honzalese v objetí. Zachoval si ale chladnou hlavu.
Rozhodl se použít jiné taktiky. Jako zkušený správce vlastního panství začal radit Pražcovovým v hospodaření. Kde bylo potřeba, přiložil k dílu i poslední ruku, která mu po úrazu zbyla.
Osvědčilo se například jeho metoda "plevelného pole": na pole byl místo obilí zaset plevel. Hnojili jej a šlechtili tak dlouho, až zdegeneroval a obilí mohlo nerušeně růst, zocelené nástrahami přírody i Vintířovými.
Pro Pražcovovy se stal nejsympatičtějším chlapcem v okrese. Tu začal Vintíř nenápadně trousit poznámky o tom, jak se mu líbí Eva. Jednoho večera nad kyselem statkář Pražcov konečně řekl: "Mámo, co bys tomu řekla, kdybysme Evu dali tady Windischgrätzovi (Pražcov si pletl Vintířovo jméno)? Členem strany je a v krizových letech se ve školce choval zásadově." Paní Pražcová se otočila od otevřeného ohniště a usmála se na znamení souhlasu.
Ráno při společném lever oznámila Eva svým rodičům, že je v jiném stavu s kovářem Honzalesem. Teprve tehdy Vintíře napadlo, jak je podivné, že může kovář v socialismu provozovat svoji živnost. Rozluštění pro čtenáře: byl řádným zaměstnancem místního podniku služeb. Tato skutečnost byla doložitelná smlouvou o hlavním pracovním poměru. Tudy na něho ted Vintíř nemohl!
Otec Pražcov se zasmušil. Eva byla poslední z jeho dcer, která ještě neměla nemanželské dítě. Potají se alespoň utěšoval, že to bude syn. Pokusil se s odjištěným revolverem donutit Honzalese ke sňatku, ale proradný kovář byl mezitím odvezen kvůli krádeži legovací oceli na Kajmanské ostrovy. Zbyl zase jen Vintíř.
Ještě než Eva stačila porodit dědice slávy Pražcovova rodu, začal Vintíř navštěvovat snack bar U vývrtky v dědině Pražcovka. Neodmyslitelnou průvodkyní se mu stala Evina sestra Petra.
Petra používala neotřelé způsoby navazování komunikace: zvala Vintíře, aby jí umyl záda nebo v nejneočekávanějších chvílích chtěla prát jeho spodní prádlo. Vintíř si dlouho nebyl jistý, co vlastně děvče chce. Vše se vyjasnilo, když spolu jednou dislokovali seno na seník. Pod záminkou, že jí spadlo stéblo do oděvu, se Petra svlékla a Vintíře znásilnila. On poté zaujal opožděnou kruhovou obranu.
Nějakým čas Petra chodila s Ondřejem Kolářským, učitelem v tamější smíšené menšinové dvoutřídce s vyučovacím jazykem moravskoslezským. Sotva však porodila své druhé nemanželské dítě, opět začala vysílat své zlaté úsměvy k houni, na níž Vintíř u Pražcovových spal. Vintíř si pomyslel, že by bylo účelné seznámit gubernii s antikoncepcí, ale neměl mnoho času na podobné úvahy, půl dne mu zabralo koupání dětí. Ulevoval přitom své duši zpěvem méně známých slok Internacionály.
Byl na statku Pražcovových již čtvrtý rok. Po celou dobu Vintíř tajně doufal, že Eva odmítá otce svých dětí, protože ve skutečnosti chce jeho, ale netroufá si jej oslovit. Mezitím si jej pozval přednosta carského úřadu plánovacího a s politováním mu oznámil, že pro přemíru absencí jej musí zprostit funkce svačináře ve svém úřadě. Vintíř zchudl a vrátil se do Šerednovodska žebráckým autobusem. Říkal si: co jsou všechny funkce a bohatství proti obrovské lásce k Evě Pražcovové, matce už tří dětí s různými místními chasníky.
Když se otec Pražec dověděl, že už jim Vintíř nebude dávat celý svůj plat státního úředníka, zachmuřil se a poručil prodat houni, na které Vintíř spával. Vintíř pochopil, že jeho těžce vybudovaná pozice by se mohla rychle zhroutit, a rozhodl se jednat. Ještě téhož večera vtrhl do ložnice sester a všech jejich dětí. Děti byly uvyklé šramotu nočních návštěvníků a ani nehlesly. Přiklekl k Evině posteli a začal jí citovat vybroušené ( po mnohaletém opakování při osamělých procházkách po místních hlubokých březových hvozdech) vyznání lásky.
Z praktických důvodů nepoužívaly sestry nočních úborů a tuto noc neměly žádného jiného návštěvníka. Vintířův procítěný šepot je probudil. Ihned jej pozvaly do své manželské šestipostele.
Vintířovou chybou bylo, že toho dne, jako obvykle, dřel jako kůň a ještě musel donést na vlastních zádech opilého starého Pražce z výčepny "U pionýrského šátku". Výčepna byla vzdálena 8 verst. Dnes po úspěšném splnění řady pětiletých plánů je tato vzdálenost již jenom 16 kilometrů. Pražcov musel být nesen, protože posledního koně propili právě ten večer. Unavený Vintíř po chvíli laškování nerozeznal Evu od Petry a usnul spánkem pracujícího lidu.
Otec Pražec se každé ráno přicházel potěšit se svými dcerami, mysliv, že jsou samy. Spatřiv Vintíře zařval, že nenechá připravit své dcery o čest kdejakým pobudou. Vintíř se právě chtěl urazit, když se otevřely dveře a tam, čemu se v lepších dobách říkalo Pražcovův statek, vstoupil samozvaný výběrčí daní mcenského újezdu rytíř Modrovous. Ihned zakázal odejít všem pracujícím, aby zabránil úniku daně ze mzdy, a Vintíř toho využil, aby zůstal v blízkosti Evy.
Rytíř se houpal za pomoci svých klátivých nohou na židli, listoval si v Komunistickém manifestu a zjišťoval místní hospodářské poměry pomocí četby přiznání k dani z příjmů starého Pražcova. O zrůdnosti carského režimu nás přesvědčí skutečnost, že Pražcov předložil Modrovousovi i přiznání ke zvláštní místní dani z výdajů. Gubernátor ji uvalil na kraj, protože podle statistického úřadu klesla návštěvnost kostela pod 80% obyvatelstva a počet svatého přijímání pod 12 na osobu a rok.
Když přešel prvotní strach, ukázalo se, že rytíř Modrovous se nejen nemůže prokázat úředním oprávněním k výběru daní, ale ani platným občanským průkazem. Jediným argumentem byla jeho pistole vzor 58. Tomu se mohli všichni, kdož znali Pražcovovu finanční situaci, jenom zasmát. Komunistický manifest četl jen proto, že chtěl, aby o něj projevili zájem anarchisté, kteří měli spáchat na car atentát.
Aby mohli napadnout vlak, musela by vést po Pražcovových pozemcích železná dráha. Pražcov doufal, že mu stát zaplatí za vykoupenou půdu pro stavbu železnice. Nehledě k tomu mohl svou podporou revolučních sil získat i nějaké výhodné místo v budoucím buržoazně demokratickém státě. Tak se propojily zájmy Pražcovovy a Modrovousovy.
Po zjištění finanční situace se zasmál i rytíř Modrovous a od té doby zůstal na statku na obtíž. Záhy se spřátelil s Vintířem a pohnutý osud rytířův našeho hocha dojal:
Modrovous se narodil v Dánsku a po zavraždění své nevěrné snoubenky uprchl na svobodný východ. U carského dvora se vydával za národohospodáře Thünena, zakladatele územního plánování. Carská vláda nechala podle jeho projektů postavit několik měst na poloostrově Tajmyr. Jakmile se ukázaly výsledky jeho projektu, musel se opět vzdálit a od té doby se potuluje po západním předhůří.
Pauperizace středního rolnictva stále postupovala, a tak se Modrovousovi dařilo shánět peníze jen s rostoucími obtížemi. Posléze musel propustit i svého osobního sluhu Většíka, čímž značně upadla rytířova společenská prestiž.
Odbočka o Většíkově směnce:
Většík obdržel na rozloučenou směnku, v níž se Modrovous zavázal při jejím předložení vyplatit sluhovi dlužné služné ve výši 25.000 červoňců. Směnku Většík vyměnil za 12.500 papírových červoňců a samotná směnka se vydala z ruky do ruky po raném ruském tržním hospodářství. Posloužila několika bělogvardějským generálům a naposledy se aktivně účastnila trhu oběživa v době takzvané "nové ekonomické politiky", kdy se opět dostali ke slovu soukromí podnikatelé. Poté se ztratila z dohledu.
Naposledy směnka vystoupila na veřejnosti, když byla zadržena Stalinovými biřici. Posloužila jako důkaz u hrdelního procesu se západouralskými liberály v létě roku 1937. Jméno věřitele na směnce uvedeného, totiž sluhy Většíka, posloužilo jako základ hanlivého názvu této pravicové úchylky - říkalo se jim větševici. Konec odbočky o Většíkově směnce.
Mikroekonomická situace nebyla lepší ani v dědině Pražcovka. Sotva Eva porodila Modrovousovo dítě, vykopal Vintíř zpod jabloně svazácký kroj a potvrzení o biřmování a zanechal Pražcovovu usedlost za zády.
V hospodě roznícen napsal celé své epické dílo: 1.Chillias ( epos o putování Petra Chelčického do kněžského semináře v Kouřimi) a 2.Gelsominu ( Gelsomina bylo básnické jméno Evy Pražcovové). Jakmile se dověděl o tom, že jsou sestry nakaženy pohlavní nemocí, opustil gubernii.
Vintíř konečně zahlédl mezi křovinami zurčící bystřinu. Uvázal soumarovy otěže na větev lísky a netrpělivě se prodíral lopuším k vodě. Dno potoka bylo písčité a koryto kamenité. Netrpělivě se naklonil nad nažloutou hladinu a hltavě usrkl první doušek. Vtom uslyšel krátký svist a pocítil prudkou bolest v krku. Za okamžik ztratil vědomí a klesl obličejem do vody. Z hrudi mu trčel šíp a po proudu se nesl tenký proužek vytékající krve. Na protějšém břehu si osmahlý Pudimír urovnal toulec na zádech a zmizel v přítmí podrostu.