Řada podivných příhod - Panáček s pyramidou na hlavě

Celý svůj život sem žil ve strachu a všechno bylo na sračky. Dodnes mne pronásledujou stíny ve tvaru ostrých hran letící hyperkrychle. Přesně tak milí přátelé. To sem si myslel do svých osmnácti let. Pak sem začal mít stavy a byl jsem na sračky. Uvědomil jsem si tvrdou realitu.
Vím, že to zní divně, ale celý svůj život mě pronásledovaly ty stíny, které ovšem nebyly od stínu hyperkrychle, ale od stínu mé dětské noční můry. Když mi bylo 5 let, dostal jsem od svého strýce ze Skotska Hakšmada Van Itahashiho podivného panáčka na hraní, který byl z podivné hmoty a pořád mě vzpomínky na něj pokořují. Omlouvám se za roztřepené konečky mého písma, ale třepe se mi ruka, když o tomhle hovořím...
Měl bledou až šedou pleť, v ruce držel obrovskou vidličku a na hlavě měl obrovskou helmu ve tvaru pyramidy, u spodu prodlouženou do předu. Nikdy sem si s ním nehrál a když mi bylo 15 let, tak jsem toho zmrda vyhodil do koše a když sem se vrátil zpět do pokoje, proběhly mnou prapodivné stíny, které mi napověděly jen, že něco není tak, jak by mělo být. Něco nebylo v pořádku a mě to velice rychle došlo. Ten kokot umělohmotný stál zase na místě, kde stál dlouhých 10 let. Byl zase na poličce a čuměl se na mě svým exotermo indickým xichtem.
Všechno se ve mě zachvátilo, jakoby mě někdo srazil velmi příkrým mostem, na kterém se páslo stádo zoufalých klobouků. Na nic sem nečekal a ihned omdlel. Propadal sem se do hlubin vlastních myšlenkových pochodů, které mě vždy pohlcovaly od rána do rána. Když jsem se probral, zjistil jsem, že jsem omdlel.
Když jsem se podíval na panáčka na poličce, on tam nebyl. Byla tam jen a pouze má sbírka létacích šneků, obrovská nádoba s květinou a váza, ve které nic nebylo. Měl sem pocit nekonečného štěstí, které mě opustilo jen na chvíli a pak se ke mě zase vrátilo, ale neměl sem zněj pocit štěstí, páč mi to vůbec ještě nedošlo.
„To už stačilo “, řekl jsem si a šel si pro sklenici vody. Když jsem však vešel do kuchyně, vůbec jsem jí nepoznal. Králík, kterého jsem včera večer rozmrazoval, abych si ho udělal na smetaně, tam nebyl. Odešel nebo co.
Zachvátila mě panika, jako bych z ničeho nic utekl před svým vlastním individuálním katalyzátorem. To mně dalo a já si uvědomil, že jsem na sračky.
Z ničeho nic jsem uslyšel v koupelně ránu jak cyp a tak jsem se tam vydal i když sem měl už s toho všeho málo. Když jsem otevřel dveře do jiné dimenze, zatočila se mi hlava a já opět upadl do pochodu svých myšlenek.
Když sem se znovu probral, měl jsem svého králíka hozeného v záchodové míse a panáček seděl na umyvadle a smál se mi ostošest. Myslel jsem, že asi z toho všeho začnu hulit.
Kamarád mi kdysi dávno vyprávěl, že si tak jednou seděl v autě a čekal na to, až se jeho rodiče vrátí z houpací dráhy. V tom se auto nečekaně rozjelo a on si to valil z kopce přímo do jezera. Bohužel to nepřežil, páč utonul při tom, kdy vdechl kapra a ten mu rozmrdal plíce na sračky. Když mi to vyprávěl, nemohl sem se udržet smíchy a byla to strašná prdel. Jo, to byly časy…