Řada podivných příhod - Pokořený invalida

Bývaly doby, kdy jsem si říkal, že být lanovkou zase nemusí být tak špatné. Jen si to představte. Celý život by jste si jenom říkaly, že Džihád je skvělá věc a že bezbrannost je jedním z největších hříchů, který můžete spáchat.
Když sem ale tuto úvahu říkal svému psovi, tak se na mě jen podíval a nevěřícně zakroutil hlavou. Došlo mi, že to zase až tak skvělá věc není. Na druhou stranu by jste celý svůj život musely poslouchat žvásty starých bezmocných právníků, kteří neví co s penězi a jak si nabrousit lyže tak, aby si to valili z kopce přímo do jezera plných paryb a jiných kaprů. Jenže co s parybou, když nemáte šnorchl?
Napadlo mně, že být na vozíčku tak mám stejný pocit, jako být tou lanovkou. Je to asi stejný pocit, jako být kupec mořských spirálovitých raket a najednou z ničeho nic k vám přijde překupních mražených zapalovačů a chce po vás nic netušící opici, která se schovala před nastávající bouří.
Takhle by jste nemohli skoro nic. Nemohli by jste dýchat, jíst, pít, nic. Ani krotit šamany. Bylo by to prostě na nic. Pokořila by vás i obyčejná bolest kloubů. Byly by jste vlastně mrtvý za živa a nic by jste s tím nemohli udělat. Chtěli by jste si třeba koupit nescafé v automatu a místo toho by na vás vyběhl nějaký prastarý lamut a začal do vás hustit něco o prolínání realit přesně v různou dobu konstelace hvězd a podobné hovadiny. Nechtěl bych takhle dopadnout. Ale co se dá dělat, jednou tak skončíme všichni milí přátelé…