Řada podivných příhod - Útěk z prázdna

Bývaly časy, kdy mi bylo jedno jestli sloni skáčou na trampolíně, či si hrajou člověče nezlob se v hyperkrychli. Dnes ale je všechno jinak. Každé ráno se probouzím s pocitem, že nikdy nebudu nesmrtelný, což mě strašně deptá. Jedinou mou záchranou by mohl být můj strýc Hakšmad Van Itahashi, kterého jsem nikdy neviděl a ani se o něm moc v naší rodině nemluvilo. Ten prý přišel na teorii nesmrtelnosti, což by mi jistě dost usnadnilo život. Jenže prý někdy před třemi roky si vyrobil nějakou podivnou směs, utekl s ní na strom a už ho nikdo nikdy neviděl. Nikde se nenašel, snad se někdy ještě setkáme.
Včera večer jsem se zhulil jak cyp a vyděl jsem poníky a jiné sračky jak běhají po střeše našeho domu. Když vyprchalo, tak jsem si šel koupit smažený sýr do Zoo a celý jsem ho snědl. Byla to hrozná prdel a celý den jsem s toho nemohl. Když jsem se vrátil domů, z ničeho nic jsem upadl do prázdna. Nejdřív jsem se tomu smál, ale po čase my došlo, že to je asi docela blbé. Co tady dělat?
Pro případ mimořádné situace, která by mohla nastat při zasažení některých částí naší republiky zvýšenou dávkou jaderného záření, jsou vypracovány plány na ochranu obyvatel. Ale jak? Vždyť glycerol je bezbarvá olejovitá látka nasládlé chuti.
Prostě si představte že stojíte uprostřed ničeho, nic nevidíte, neslyšíte a prostě nic. Co by jste dělali? Nejspíš nic. Neváhal jsem a začal jsem lámat světlo. Všude byla tma a ticho. Z ničeho nic jsem uslyšel kvílení mořských pannen. Kdysi dávno jsem četl knihu, která se jmenovala „ Pořád a nikdy víc “ a v ní bylo psáno, že mořské panny umí vyskočit vysoko do vzduchu, udělat dvě salta a přitom se ani jednou nepodívat za sebe. Měl jsem málo a začal úplně stihovat. Začal jsem zdrhat někam pryč, ale jekot se stále přibližoval a přibližoval. Nakonec jsem uviděl v dálce malé světýlko a tak jsem se k němu rozběhl.
Po pár chvílích jsem ke světlu doběhl. Byly to dveře a za nimi byly schody do nebe. Neváhal jsem a rozběhl se přímo po nich. Běžel jsem asi hodinu ale furt nic. Přede mnou jen nekonečné schody a pode mnou nekonečná propast. „ Musím si dát pauzu “, řekl jsem si a sedl na schod.
To co jsem ovšem uviděl, už nikdy v životě nezapomenu. Nejdříve sem si myslel že stihuju, ale pak mi došlo, že to je realita. Ze shora po schodech dolů běželo směrem na mě obrovské stádo mořských mravenečníků. Měli na sobě zelené vestičky a oči jim svítily rudě bílou barvou. Okamžitě jsem skočil dolů do propasti. Padal jsem někde hluboko do výšin svých vlastních myšlenkových pochodů.
Najednou jsem se probudil u sebe doma. Ležel jsem v posteli a vedle mě moje holka. Oddychl jsem si a šel do kuchyně, napustit si sklenici dobré, čisté a odstřeďované vody. Otočím kohoutkem a nic… Voda netekla. „ Nevadí “, řekl jsem si a vtom někdo zlehka zaklepal na dveře.
Přišel jsem ke dveřím a podíval jsem se do kukátko, kdo tam je. Byl tam jeden můj kamarád ze základky a ze střední, tak jsem otevřel, že ho pozvu dál a seznámím se svou holkou. Otevřel jsem. Jenže místo něho tam stála obrovská labuť, která na mě čuměla svýma obrovskýma, černýma očima.
Byl jsem jako dřevěný, jen jsem tam stál a čuměl jí rovnou do očí. Ona však beze slov otevřela zobák a jednou ranou mě celého snědla.
Moje další probuzení však bylo ze všech nejpodivnější… Seděl jsem na labuti. Respektive na kolotoči s labutěma. Už byla tma, nikde nikdo nebyl a já vysel na labuti vysoko nad zemí. V ruce jsem pevně svíral sklo…