Upír ve skříni, část první

Každá dívka v mém věku by chtěla mít upíra. Takového toho sexy kluka, se kterým se může procházet v noci po střechách, pozorovat měsíc a čelit společně nástrahám osudu. Přesně tak, jak to píšou v románech, co hltají dnešní teenageři.
Já jednoho upíra mám.
Po západu slunce se netouláme za svitu luny. Nešeptá mi o lásce, ani věčném životě po jeho boku.
Prostě jen zabírá polovinu místa v mé skříni.
Je to měsíc, co se David objevil v mém okně. Seděla jsem ve svém pokoji zabořená v křesle a sledovala televizi.
Kromě slunce, které před chvilkou zapadlo, se venku dělo i něco jiného. Protože jsem hltala seriál, ani jsem si toho nevšimla. Hlavní postavu doktora hrál jeden vážně pěkný herec, od kterého nelze tak snadno odtrhnout zrak.
Vzhledla jsem teprve, když zavrzalo okno a po tváři mě pohladil chladný venkovní vzduch.
Dlouhá, hubená postava seskočila ladně z parapetu. Nebyla jsem si jistá, jestli je to skutečnost nebo se mi to jen zdá. Bála jsem se. Zloděj? Co budu dělat?
„Nazdar, Irene,“ řekl mi a naklonil se ke mě. Modré světlo televize ozářilo tvář té pozdní návštěvy.
Jeho hlas znám!
Dokonce i jeho tvář!
„Davide?“ vydechla jsem nevěřícně. To přece nemohl být on!
David býval můj nejlepší kamarád na základní škole. Bydlel kousek od nás. Znali jsme se už od školky.
Jenže v šesté třídě se s rodiči odstěhoval někam hodně daleko a od té chvíle jsem o něm už neslyšela.
Až před měsícem, na začátku prázdnin, jsem ho viděla v televizi. Byl pohřešovaný. Odešel na hokejový trénink a nikdo ho potom už neviděl. Hledali ho všichni, i policie, ale bez výsledku.
Zmizel zčista jasna a beze stopy.
Teď stál uprostřed mého pokoje. Vlezl dovnitř oknem ve třetím patře. Očividně byl v pořádku, jen o něco starší, než jsem si ho pamatovala. Je to už minimálně pět let, co jsme se rozloučili. Stále měl tmavě hnědé vlasy, špičatou bradu, živé zelené oči a úzký nos.
„Dlouho jsme se neviděli, že?“ řekl s úsměvem pro něj tak typickým. Prohlížel si místnost.
Můj pokoj byl vedle kuchyně a obýváku, nejdál od ložnice rodičů. Na délku i na šířku měl čtyři metry. Postel byla v patře, takže se sem vešel i psací stůl, skříň, knihovna i televize a stále jsme měla dost prostoru.
Davida zaujala knihovna. Četl si tituly knih. „Trochu jsem se bál, že jsi na mě zapomněla,“ říkal, když listoval Pýchou a předsudkem.
„V televizi říkali, že jsi nezvěstný.“ Možná se mi jen zdá, jen to pouhý sen. Moc se před spaním cpu jídlem.
„No jo, jsem,“ přikývl a ušklíbl se nad Saturninem.
Nezmohla jsem se na slovo. Co tu dělá?
Snad tušil, co se mi honí hlavou nebo si to přečetl v mém nechápavém výrazu, a vysvětlil: „Potřebuju pomoct. Jsi jediná, za kým můžu jít. Kromě tebe nikoho nemám. Domů nemůžu, víš.“
„Tys utekl z domu?“ zeptala jsem se a vyskočila na nohy. Byl alespoň o dvě hlavy vyšší než já. Vyrostl.
„Ne,“ zavrtěl hlavou. Usadil se na zemi. Přisedla jsem si k němu a tvářila se ustaraně. Tohle bylo až příliš divné, aby to byl sen. „Mám takový menší problém,“ přiznal.
„Jaký? Určitě to půjde vyřešit, neboj,“ konejšila jsem ho. Spíš jsem se měla ptát, jak se dostal do třetího patra. Hromosvod by ho neunesl.
Hořce se zasmál. Zakroutil hlavou, protože o tom nic nevím a nic s tím nezmůžu. Pak se na mě znovu usmál, i když smutně, a roztáhl rty mnohem víc od sebe. Spodní i horní řadu jeho zubů zdobily dva páry ostrých špičatých tesáků.
„Aha,“ vypadlo ze mě. „Jsou pravé?“ měla jsem neodolatelnou chuť si šáhnout.
„Jo,“ přikývl.
„Super,“ vypadla ze mě další inteligentní odpověď. Možná jsem měla začít křičet. Kupodivu jsem ovšem zůstala klidná. Vždyť se mi to jen zdá! „Jak si k nim přišel?“
„Kousl mě upír, když jsem se vracel domů z hokejového tréninku,“ řekl. Celou dobu mě pozoroval zkoumavým pohledem. „Ty se nebojíš? Jsem upír! Jsme sami v pokoji. Kdybych se na tebe vrhnul, nic a nikdo ti nepomůže, chápeš?“
„Ne. Jsi jen můj sen,“ pokrčila jsem rameny.
„Ne, Irene, jsem skutečný! Tohle je realita. Opravdu se ze mě stal upír. Jsem nebezpečný,“ ujistil mě.
Takže to není sen? Mám začít křičet? Zaraženě jsem hleděla do země.
„Já ti neublížím. Žádám tě o pomoc,“ řekl David. „Prosím. Irene, prosím!“
Vzhlédla jsem. „Dobře. Pomůžu ti.“ Pro kamaráda cokoliv.
A tak zůstal u mě. Přes den se musel někde ukrýt před sluncem a jediné takové místo byla má šatní skříň.