Upír ve skříni, část druhá

V dnes tolik moderních románech o upírech se hlavní hrdinka vždy zamiluje do krvežíznivého hlavního hrdiny, nejlépe na první, maximálně druhý, pohled.
Zamilovala jsem se i já do Davida?
Ne! Rozhodně ne! I když je to pohledný hoch. Má snad dva metry, kaštanové vlasy, milý úsměv a chytré oči. Patří k těm klukům, které na ulici nepřehlédnete, a ještě se za ním otočíte.
Jenže já nejsem holka pro upíra. Jsem Davidův přesný opak-malá, světlovlasá, hloupá a naivní.
Hlavně hloupá! Hned druhý den mi došlo, že jsem se unáhlila, když jsem ho ubytovala ve skříni. O své věci jsem se nemusela nikdy s nikým dělit-jsem jedináček-a teď mám bratra. Navíc to rodiče nesměli zjistit.
Od doby, co David osidluje skříň, se podivně ztrácí některé mé věci. Po pár dnech se zase objeví, ovšem jinde, než mají.
Máma si ze mě už dělá legraci, že mám v pokoji černou díru. Neustále totiž něco hledám. Moc toho o astronomii nevím, ale tato záhada má řešení jinde-v kriminalistice.
David přes den většinou spí nebo si čte. Zatímco já ve tmě skříně nerozluštím ani tečku, jemu to problém nedělá. Do konce prázdnin, od chvíle, co se ke mě nastěhoval, přelouskal celou mou knihovnu. To je přes sto knih! Já nikdy neotevřela ani polovinu, většinu jsem dostala k narozeninám. Netušila jsem, že on je ale tak vášnivý čtenář.
„Miluju knížky!“ vysvětlil mi jednoho večera, když jsem se ho na to zeptala, poté, co vylezl ze skříně. „Jenže mí rodiče si mysleli, že když budu od rána do večera ležet v knihách, bude ze mě slaboch. Tak mě otec přihlásil do hokeje. Představ si jak na tebe v plné rychlosti najede dvakrát tak těžký kluk a přirazí tě k mantinelu.“
„Ty nemáš s rodiči zrovna ideální vztah, co?“ zeptala jsem se, protože David slovo ,otec‘ doslova procedil skrze zuby.
„To vážně ne,“ přisvědčil. „Já jdu,“ řekl a vyskočil z okna.
Přistál hladce na zemi, přestože bydlím ve třetím patře. Samozřejmě si nic nezlomil, je přece upír! Jednou se mu podařilo pěkně vyděsit nějakou babičku, co zrovna venčila svého pejska. Málem z něj dostala infarkt.
Je mi Davida líto. Sice je nesmrtelný, má nadlidské schopnosti, obrovskou sílu a tak dál, jenže ve skutečnosti není o co stát. To bude ten důvod proč ho u sebe schovávám. Nemůžu ho vyhodit, jsem jediná, koho má.
Což znamená, že pro knížky do knihovny chodím já! Večer totiž bývá většinou zavřeno.
„Ty to vážně všechno přečteš?“ zeptala se mě nevěřícně knihovnice, když jsem jí na pult položila asi půl metru vysoký komín z knih.
„Zbožňuju knížky!“ přesvědčovala jsem jí tak nadšeně, že bych tomu samotná uvěřila. Já, odchovaná na elektrických přístrojích, s lehkou závislostí na televizi a těžkou na počítači, jsem nikdy nedočetla ani jednu knížku do konce. V polovině jsem odhodila i jednostránkový návod na rádio, co mi dali naši k šestnáctým narozeninám. Stále a stále objevuji jeho další funkce.
„Proč říkáš své skříni David?“ zeptala se mě máma. Stála ve dveřích a se zdviženým obočím mě pozorovala.
Vůbec jsem si nevšimla, že tam je. Nachytala mě, jak si s Davidem povídám. Bylo dopoledne, měla jsem vysávat. Jenže se mi nechtělo a on nemohl usnout. Co mám teď dělat? Pokud bude chtít otevřít skříň, nejenže ho najde, ale vystaví ho i rannímu slunci, které zaplavovalo celý můj pokoj.
„Tos nevěděla?“ podivila jsem se. „Každý nábytek v mém pokoji má jméno. Tahle skříň je David, stolu říkám Michal, televizi Marcela, postel je Lukáš a tak dál.“
Mámin udivený výraz ve tváři se nezměnil. „Jsi po otci,“ povzdechla si, „tohle je důkaz.“ Pak odešla.
Připadala jsem si jako idiot.
„Proč je postel zrovna Lukáš?“ ozvalo se tiché chichotání ze skříně.
Kopla jsem do ní tak silně, až se celá otřásla. „Buď zticha! Kvůli tobě se ze mě stává lhářka.“
Mám to s ním ale trápení....