Upír ve skříni, část třetí

„To se mi ale zdá! Co je to za hloupost?“ ozval se tlumený výkřik. Moc jsem ho nevnímala. Bylo už pozdě a já usínala.
Ležela jsem v posteli. Zmocňoval se mě spánek. David seděl na zemi a jako vždy si četl.
Bum.
Tlustá kniha letěla přes celý pokoj, narazila do zdi a zůstala tam ležet. Kdybych nebyla unavená, vynadala bych mu. Takhle se zachází s knihami? Zmohla jsem se jen na jakési zakňučení, smíšené s chrápáním.
„Copak jsi už někdy slyšela, aby se upíři na slunci třpytili? Kdo mohl vymyslet takovou kravinu?“ zuřil šeptem David.
„Já vážně nevím,“ odvětila jsem unaveně.
„Je to pitomost!“
„Co by se stalo, kdybys vyšel na slunce?“
Ticho.
„Netuším,“ odpověděl zamyšleně. „Nikdy jsem to nezkoušel,“ přiznal. „Ani nechci. Vím ale určitě, že blyštět se nebudu!“
Postel se zhoupla, protože si vlezl vedle mě. Ležel hodně blízko. Jednou rukou mě objal kolem pasu.
Proč mě nenechá spát?
„Irene...já ti musím něco říct!“ šeptal naléhavě.
Jen jsem zamručela, jakože ho poslouchám.
„Nesmíš se smát!“ žádal zoufale.
Další zabručení.
„Já se bojím tmy,“ zašeptal mi do ucha.
Nejdřív mi to přišlo vtipné, ale nezasmála jsem se. To by ode mě nebylo zrovna hezké. „Jsi upír. Jak se můžeš bát tmy?“ zeptala jsem se. Ospalost mě přešla.
„Nesnáším noc,“ řekl. „Nikdy jsem jí neměl rád. Je to zvláštní, že? Miluji rána a východy slunce. A zrovna ze mě se stane upír. To není fér!“
Nikdy předtím si na to nestěžoval. Tvářil se vyrovnaně.
„Já nechci být upír!“
Otočila jsem se na boku k němu. V pokoji byla tma a dovnitř dopadalo jen slabé světlo pouliční lampy. Lesklo se mu v očích.
Poprvé jsem ležela s nějakým klukem v noci sama v posteli a bohužel to byl můj nejlepší kamarád. Přemýšlím, co mu mám říct. Mám ho litovat nebo povzbudit? Vypadá tak smutně. Sevřelo se mi hrdlo.
„Půjdu se projít. Mám celkem hlad,“ ulehčil mi rozhodování. „Měla bys spát. Je pozdě a zítra jdeš do školy. Těšíš se?“ škádlil mě.
Za pár hodin bude prvního září. Zpět do školních lavic. Stanu se třeťačkou.
David vstal, otevřel si okno a vyskočil ven. Žuch, dopadl neobratně na zem jako pytel brambor. Zvláštní, že si těch ran ještě nikdo nevšiml.
Dovnitř proudil chladný noční vzduch. Pomalu mě kolébal k spánku. Usnula jsem.
Ráno, když jsem se probudila, bylo okno už zavřené. Budík poskakoval po poličce u mé hlavy a vydával nepříjemný drnčivý zvuk.
Škola ještě ani nezačala a už se mi tam nechtělo. Promnula jsem si oči, abych nespadla a po schůdkách slezla ze své patrové postele.
V koupelně jsme se potkali s mámou. Malovala si rty. „Pohni, jinak první den přijdeš pozdě.“
„Všechno stíhám, neboj,“ odvětila jsem se zívnutím.
Jenže můj perfektně připravený plán záhy ztroskotal. Nemohla jsem najít své zářivě růžové tričko. Ještě večer leželo na křesle. Kde, sakra, je?
Ne, žádná černá díra, ale zloděj!
„Kde je mé růžové tričko?“ zařvala jsem vztekle a naštvaně kopla do dveří skříně.
Zevnitř se ozvaly zvláštní pobouřené zvuky. „Proč do ní mlátíš? Nech mě být!“
„Kde je mé tričko?“ nenechala jsem se odbýt. „Já vím, že ho máš ty. Vrať mi ho, rozumíš? Hned!“
(Máma nakoukla do pokoje. „Ta skříň nemůže za to, že jsi nepořádná. Určitě ti ho neschovala. Ani se nedivím, že ho nemůžeš najít. Už by sis konečně mohla uklidit,“ řekla jako správný rodič.)
„A co si mám obléct já?“ odsekl David podrážděně. „Včera v noci jsem si zašpinil své staré krví. A tvé se tu válelo, tak jsem se převlekl. Nevěděl jsem, že si ho chceš dneska vzít na sebe,“ omlouval se. „Já žádné náhradní oblečení nemám.“
„Vždyť je růžové!“
„Fakt?“ podivil se. „Já jsem barvoslepý.“
„Vážně?“ nevěřila jsem mu. Neměla jsem o tom potuchy.
„Proč myslíš, že jsem maloval ve výtvarce fialová slunce?“
Na to si dobře pamatuji. Tenkrát jsme byli ve druhé třídě. Náš úkol byl nakreslit pastelkami vysněný dům. Nad Davidovým se vznášelo světle fialové slunce s modrými paprsky. Učitelka tím byla nadšená a prohlásila, že jeho kresba má v sobě cosi zvláštního a uměleckého, hlavně to slunce. Bohužel umění příliš nerozumím.
„Mohl ses aspoň zeptat,“ zabručela jsem a natáhla na sebe bledě modré tílko.
A tak jsem do školy dorazila pozdě.