Upír ve skříni, část čtvrtá

Přišla jsem jako poslední, (všichni už tam dávno byli) a jakmile jsem překročila práh třídy, zazvonilo.
Jediná neobsazená židle se nacházela vepředu. Nejhorší možné místo pro mě. To, kde sedávají jen šprti.
Navíc, protože jsou naše lavice pro dva, mám letos i novou sousedku, nějakou neznámou holku. Vlastně ne tak docela neznámou. Je o rok starší než já. Chodí do čtvrťáku. Nikdy předtím jsem s ní nemluvila. Co dělá tady?
Zatím urputně mačkala tlačítka svého mobilu.
„Můžu?“ zeptala jsem se a ukázala na volnou židli vedle ní.
„Jo jo,“ přikývla, aniž by vzhledla. Myslím, že mě příliš nevnímala. Super! Udýchaně jsem se svalila na lavici.
Ve třídě panoval veselý ruch. Však je to nadšení brzo přejde. Za chvilku píšeme první písemku, učitele se sadistickou radostí začnou zkoušet a ten tělocvik!
„Co tu děláš?“ vyzvídala jsem od té starší holky. Copak si spletla třídu?
„Budu opakovat,“ povzdechla si.
„Tys propadla?“
„Ne. Byla jsem dlouho nemocná a měla jsem vysokou absenci,“ vysvětlila. Konečně odložila mobil a natočila tvář ke mě. Páni, takhle dlouhé a husté řasy jsem ještě neviděla! Vsadím se, že nejednomu klukovi popletla hlavu. Ta se má!
Pozorně si mě celou prohlédla.
„Co ti bylo?“ zeptala jsem se, abych odvedla její pozornost od svého obličeje. Není mi příjemné, když na mě kouká někdo cizí.
Jak se ta holka vlastně jmenuje?
„Mám špatnou krev,“ pokrčila rameny. „Půl roku jsem strávila v nemocnici. Jsem tam jako doma.“
„Už je to lepší?“
„Docela jo. Neomdlévám co druhý krok,“ přikývla. Odhodila vlnité vlasy dozadu. „Ty jsi Irene, že?“
„Jo. Jak to víš?“ divila jsem se.
„Mám dobrou paměť na lidi. Ne, že bych se tím chtěla chlubit, ale je to tak. Někdo mi o tobě kdysi vyprávěl.“
„Vážně? A co říkal?“
„To už nevím. Bylo to dávno,“ mávla rukou jakoby chtěla zahnat minulost. „Já jsem Katka,“ řekla.
Aspoň se nemusím ptát. To by bylo hodně trapné.
„Těší mě,“ odpověděla jsem a stiskly jsme si ruce.
Konečně přišel i náš třídní. Přivítal nás opět zpátky ve škole, oznámil nám, že budeme mít novou spolužačku (Jakoby si toho nikdo nevšiml! Katka byla docela vysoká a v první lavici trčela.) a celou hodinu nám předčítal školní řád, aby jsme si osvěžili paměť. Stejně nikdo nedával pozor. Já si povídala s Katkou.
„Máš nějaké sourozence?“ ptala se.
„No,“ váhala jsem. „Mám nevlastního staršího bratra.“ Mohu-li ho tak nazvat.
„To se máš,“ řekla se závistí. „Já mám zase mladší sestru. Je to rozmazlený fracek! Dělá si co chce. Jen se jí dotkneš, řve jako Viktorka u splavu. Fakt děs. Hned bych jí vyměnila za staršího bráchu. Je hezký?“ zasvítily Katce oči.
„Docela ano,“ přikývla jsem skromně. „Má rád knihy.“ Samozřejmě jí nemůžu říct, že po večerech vysává lidi.
„Vážně?“ podivila se Katka. „Tak to bude snad jediný, kterého znám. Můj kluk nikdy žádnou asi neotevřel,“ povzdechla si a letmo zkontrolovala mobil.
„Neumí číst?“ zavtipkovala jsem.
„Nepřekvapilo by mě, kdyby fakt neuměl,“ ušklíbla se. „Je to počítačový maniak. Chodí spát s klávesnicí. Nehne se od počítače a pořád něco hraje. Je na těch hrách už hodně závislý. Kdybys ho viděla! Je úplně bledý jako ředitel vápenky.“
„Můj brácha vypadá úplně stejně!“
„Vážně?“
„Jo!“
Katka s povzdechem vzala mobil do ruky. „I když je to pitomec, mám ho ráda!“
Podle jejího zamilovaně zamlženého pohledu bych tomu i věřila.
„Ty máš nějakého kluka?“ zeptala se Katka.
„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. Kde bych k němu přišla? Kdysi jsem byla strašně do jednoho zamilovaná, naštěstí mě to u přešlo. Já a kluci byla nemyslitelná kombinace. Když vidím, jak se kvůli nim mé kamarádky trápí, ani žádného nechci. Jsou to ufouni.
Možná tenkrát...
Když nám třídní přečetl vše, co chtěl, pustil nás domů. Stejně se uvidíme i zítra, pozítřku, každý den tohoto školního roku.
„Vyhlédla jsem si jednu mikinu v obchodě na Hlavní. Nechceš se se mnou na ni jít podívat?“ navrhla Katka.
„Proč ne,“ pokrčila jsem rameny. „Stejně musím bráchovi koupit tričko.“ Nemůže přece chodit v mém růžovém, ne?
Za tu chvilku, co jsem strávila s Katkou, jsem o ní zjistila, že:
1)Je velmi společenská a oblíbená. Co pár metrů jsme potkávali nějaké její známé. S radostí se zdravili.
2)Je velmi upovídaná. Na jeden nádech zvládne několik dlouhých a rozvitých vět.
3)Má psa. Jmenuje se Kaktus (Zvláštní jméno, že?) Podle Katčina popisu je to bílý dlouhosrstý mezichleba*. Má ho moc ráda, možná víc než svého kluka.
4)Její vášní jsou obchody s oblečením. Než jsme dorazili k mikině, navštívili jsme čtyři jiné butiky. Sil měla pořád dost, zátímco já se sotva vlekla vyčerpaně za ní.
„Co říkáš? Že je skvělá?“ rozplývala se nad optimisticky puntíčkovanou mikinou.
Vzhlédla jsem od koše zlevněných triček v pánském oddělení. „Super,“ přikývla sem.
Upřímně, všechna trička v tom velkém koši byla pěkně hnusná. Lidé je nechtěli kupovat ani se sedmdesáti procentní slevou. Davidovi budou stačit. Musí!
Vybrala jsem tři nejlepší a vrátila se ke Katce, jejíž nadšení nad smaragově zelenou sukní se rozléhalo po celém obchodě. „Jak jsi přišla k nevlastnímu brátrovi?“ zajímala se. Začala procházet jedno ramínko po druhém. „Vaši se rozvedli?“
„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. „Víš,“ začala můj mozek spřádat další lež. „než se táta poznal s mámou, chodil s jednou holkou. Jenže ta ho nechala kvůli jinému. Táta jí pak několik let neviděl. Zamiloval se do mé mámy a vzal si jí. Jenže se nám jednoho dne zjevil před dveřm manžel tátovi bývalé, ten, kvůli kterému se rozešli. A povídá: ,Můj syn není můj, ale váš!' Testy DNA to nakonec potvrdily. A tak mám nevlastního bráchu,“ zakončila jsem celý příběh. Kéž táta nikdy nepříjde na to, co jsem o něm dneska řekla. Lže se mi už příliš snadno.
Ale na svůj příběh jsem hrdá. Nebyla by to skvělá telenovela?
Katka mi vše samozřejmě sežrala, každé slovo. „Páni,“ vydechla obdivně. „Jak to brala máma?“ zeptala se starostlivě.
„Nejdřív byla trošku rozhozená, ale pak se s tím smířila. Má Davida ráda (vsadím, že by měla, kdyby ho znala) ,“ přispěla jsem ke své lži. Vím, že se mi to jednou vymstí.
Katka si nakonec koupila nejen mikinu, ale i tu sukni a k ní pletený pásek. Vydali jsme se domů. Obě bydlíme na Příční, ale protože je to dlouhá ulice, brzy jsme se rozloučili a já pokračovala dál sama.
Ulice Příční je takový podivuhodný úkaz. Začíná téměř v centru města a táhne se až k jeho samotnému konci do lesa. Je to ta nejdelší ulice, co znám. Domy na začátku jsou krásné, ale dál, směrem k okraji, chátrají. Omítka se jim postupně rozpadá, až úplně mizí. Okna jsou prasklá nebo vysklená. Je celkem běžné, když několik skleněných tabulek chybí. Jeden dům protíná ve dví obrovská prasklina. Klikatí se jako blesk od střechy ke sklepu.
Tam, kde končí Příční, stojí betonová kostra budovy, viditelná už z velké dálky. Nikdo dnes neví, k čemu měla původně sloužit. Je tam celý můj život, dlouhých osmnáct let, a možná i déle.
Katka bydlí v první polovině, v domě se třemi patry, zdobenými čtvercovými okny a dvoukřídlýma modrýma dveřma s lehce oprýskaným modrým nátěrem. Působí trochu jako pohádkové místo plné tajemství. V takovém bych chtěla taky bydlet.
Jenže můj barák stojí až v druhé polovině Příční. Je to betonově šedý panelák, špinavý, plný starých nájemníků v důchodu. Většina z nich nesnáší mládež.
Prošla jsem skrz plechové dveře, ze kterých se loupala hnědá barva. Do třetího patra jsem musela vyjít pěšky, protože od včerejška nefunguje výtah. V takových chvílích není k zahození být upírem a umět létat.
*Drobný pokojový pes, který se vejde jak do kabelky, tak mezi dva krajíce chleba.