Nesmrtelní

"Řeknu ti, někdy si připadám, jako by mě někdo na každým kroku sledoval, "řekne Toncek.
"A to já zase občas zaslechnu zvláštní hlas, takovej tlumenej, jako když si něco mumláš pod vousama, nebo líp, jako když si v hlavě přeříkáváš to, co zrovna čteš, chápeš?" zeptá se Francek.
"Ne."
Oba muži se rozhlédnou po pódiu, ujistí se, že kromě nich v prostoru nikdo není; je to ale přece podivuhodné, nikde nic a přece jsou si jistí, že tu je víc, než je zrovna vidět. Ale co, nejspíš si s nimi hraje fantazie.
"Slyšels?" řekne Francek.
"Ne, ale mám zase ten divnej pocit; halóó, halóó, je tu s náma někdo další?" zakřičí Toncek.
Když se na jeho výzvu přihlásí několik princezen a Hamlet, dojdou k závěru, že tu vskutku nikdo další není.
"A zas, když jsi to dořekl, kdosi to okomentoval," řek- "ha?" -ne "co?" Fran- "kde?" -cek.
Áááááá. Křách. Francek v plném rozběhu skočí s natáhnutýma nohama do papírové stěny, upadne do kaluže a zjistí přitom, že s Tonckem již nestojí na pódiu, nýbrž na břehu Bosporu.
"Tohle, tohle se mi taky nezdá; víš, ty naše přesuny z jedný polokoule na druhou, "řekne Toncek.
"A na třetí," dodá Francek a pokračuje: "je to zvláštní. Ale co se pamatuju, vždycky se to dělo. Kdo ví, třeba existuje ještě nějakej jinej svět, chápeš, alternativní, podružnej tomu našemu" řekne Francek a jako důsledek jeho nárazu do papírové stěny se mu zlomí noha, ze zlomeniny vyteče tabulková čokoláda.
"S oříškama?" zeptá se Toncek.
"Jo."
"Dej mně čtvereček"
Francek podá Tonckovi kousek čokolády, která mu vytekla z nohy a během jejich rozhovoru v ní vyrašili loupané burské oříšky.
Oba se nalodí na loď, která má ztroskotat a chroupou čokoládu.
"Hele," ozve se Toncek,"jak jsem ti říkal, že nás někdo sleduje, tak mi příjde, že sleduje i naše myšlenky a taky nám někdy nějaký myšlenky vnutí. Co ta noha?"
Franckova noha se začne kroutit jako indická kobra, mrská sebou tak prudce, až se docela oddělí od pánve a odplazí se přes palubu. Franckovi cosi zatlačí zevnitř pahýlu, něco se touží vytlačit skrze kůži, pahýl se vyboulí a vzápětí se z něj vysune dřevěná pirátská noha. Franckovi upadne ruka a oko, na jejich místa se jako magnetem připnou železný hák a skleněné oko s minikamerou.
"Tonckúúú" křičí Francek, "na východu, vidím na horizontu lodě, je to celá flotila, co je to za vlajky? To je flotila anglické královny. NA POZICÉÉ. Francek a Toncek už nejsou na palubě.
Na palubě pirátské lodi se začnou shromažďovat a přeskupovat sluncem osmahlí muži, jsou celí od prachu, zjizvená záda. Zasednou na pozice. Jeden z pirátů místo k dělu zasedne princezně na hlavu. Začíná dělostřelba.
Z děl stříkají gumoví medvídci.

"Francku?"
"No?"
"Proč jsi mi to udělal, řekni, proč?"
"Protože jsi mě o to požádal."
"V tom případě na, tady máš můj snubní prstýnek, mám depku, jsem fakt, fakt hodně deprimovanej, jdu na manikůru, už tě nikdy nechci vidět."
Francek a Toncek spolu zažijí ještě mnoho dobrodružství. Pokud v nich nezemřou, a čtenář bude jistě souhlasit, že jsou nesmrtelní, tedy se dá říci, že budou žít šťastně a navěky.