Upír ve skříni, část pátá

„Já mám hlad,“ kňoural David a přecházel nervózně po pokoji jako tygr v kleci. Už tři noci hustě pršelo, takže musel zůstat doma. Venku by promokl a dostal rýmu. Jeho kýchání jsem už zažila. Celá skříň se otřásala jako když vybuchuje dynamit při odstřelování kamene v dolech. Týden jsem se pořádně nevyspala.
(Je to zvláštní. Upíři jsou nesmrtelní, mají obrovskou sílu, dokážou létat...jak se můžou nachladit?)
Upíři mají hodně pomalý metabolismus, takže jim stačí napít se krve jednou za tři dny, naštěstí. Vždy jsem si myslela, že člověka vysají do poslední kapky a zabijí ho. David se mi vysmál.
Ve skutečnosti svou oběť jen omráčí, pak ji zlehka kousnou, aby narušili kůži a sají. Jejich sliny obsahují látku, která zabraňuje srážení krve.
Onen člověk se asi po dvou hodinách probudí na zemi, nic si nepamatuje a je o pár litrů krve chudší.
Stává se ze mě odborník na upíry, vím skoro všechno.
„Já mám tak hrozný hlad,“ stěžoval si David. Už mě tím začínal štvát. Psala jsem na počítači slohovou práci a musela se soustředit, což dost dobře nešlo, když tu pobíhal. „Půjdu ven! Nemůžeš mě tu držet,“ rozhodl se.
„Nepůjdeš,“ odsekla jsem nesmlouvavě. „Podle předpovědi má zítra přestat pršet. Chceš být nemocný? Ne? Tak to vydrž!“
„Ale já umřu hlady,“ zakňučel a svalil se na zem. Nevšímala jsem si ho. Slohovka je v tuto chvíli důležitější. Jestli jí zítra neodevzdám, budu mít problém. Jako vždy dělám vše na poslední chvíli.
Ťukala jsem písmenka na klávesnici: Drahé kameny jsou fascinující také z vědeckého hlediska. Gemolog studuje každý kámen komplexně, a to jak jeho výskyt v horninách, tak následné způsoby brou...“
„Možná bych mohl kousnout Irene,“ ozvalo se tiše ze země. „Hmm. Jakou má asi krev?“ přemýšlel David.
Podařilo se! Konečně upoutal mou pozornost. „Na to zapomeň!“ zavrčela jsem výhružně.
„Proč?“ zatvářil se zklamaně. „Jen trošku. No tak Irene, nebuď sobec.“
„Já jsem sobec?“ ohradila jsem se vztekle. Dělá si ze mě legraci? „Vždyť squatuješ v mé skříni!“ zařvala jsem co nejtišeji to šlo. Oči se mi nebezpečně zužily. „Kdybych byla sobec, dávno tě vykopnu.“ To je strašné, nevděčník jeden!
„Já vím,“ povzdechl si. „Promiň. Nemyslel jsem to tak.“
„Ale řekl jsi to. Použíj mozek, než otevřeš pusu,“ poradila jsem mu.
„Jenže já mám takový hlad,“ zkroutil se bolestí. „Prosím. Jen pár kapek!“
„Já nechci být upír,“ nesouhlasila jsem nesmlouvavě.
„Kdo říkal, že se jím staneš?“ podivil se. „Irene, ty se vážně moc díváš na televizi. Vampyrismus se přenáší asi jako...je sepse, otrava, víš. Tvá krev by musela dojít ke styku s mou. To bys mě musela kousnout ty, chápeš?“
„Jo,“ odsekla jsem. „V tom případě ale nechápu, jak ses stal upírem TY! Proč jsi ho kousal?“
„Já ho nekousal,“ bránil se dotčeně. „Proč bych to dělal? Byla to nehoda,“ zakňučel. Stočil se na zemi do klubíčka. Rukama se držel za břicho, které hlasitě kručelo.
Uložila jsem dokument a opustila počítač. Slohovka počká!
Tomuto tématu jsme se vždy vyhýbali, možná je čas otevřít staré rány. „Povídej,“ vybídla jsem ho. Sedla jsem si na zem k němu.
„Já nechci,“ zabručel dětinsky. „Nemám ti co říct.“
„Ale máš,“ nesouhlasila jsem. „Očividně tě to trápí. Když se mi svěříš, uleví se ti.“
„Pochybuju.“
„Zkus to!“
„Ach jo,“ povzdechl si. Převrátil se na bok, čelem ke mně. „Víš, já mám hroznou smůlu. Ale fakt děsnou. Jakoby se mi lepila na paty.
„Ze všech upírů na světě to musel být zrovna tenhle a musel kousnout právě mě. Jeho krev se dostala do mé. On to neudělal naschvál, nechtěl ze mě udělat upra, vím, ale stejně na něj mám vztek. Omluvil se, jenže k čemu to je? Život mi to zpátky nevrátí,“ otočil se na záda. Narovnal se a hleděl do stropu. Oči měl smutné a prázdné. Hruď zůstala nehybná. Tvář se mu stáhla úzkostí, až mi to vyrazilo dech. Poprvé vypadal mrtvý, bez života a duše, jako pravý upír.
A pak se z ničeho nic rozesmál. Copak se už z toho hladu zbláznil? Musel si rukama zacpat pusu, aby jeho šílený smích neprobudil mé rodiče. Mohlo být půl jedenácté, už spali, i já bych měla.
„Vždyť je to směšné,“ řekl. Smál se nebo plakal? Kapky slané vody mu stékaly díky gravitaci dolů a vsakovaly se do koberce. „Už jsi někdy slyšela,“ chichotal se bláznivě, „o upírovi s paradentózou?“
„Cože?“ zírala jsem na něj nevěřícně.
„Ten upír měl paradentózu, krvácely mu dásně. Takže když se do mě zakousl, infikoval mou krev svojí. To je ironie, co?“ ušklíbl se.
S otevřenou pusou jsem na něj zírala. Paradentóza? Zánět dásní? Kde k tomu přišel?
David se postupně uklidnil.
Měla bych dopsat slohovku, ale copak můžu? Proč jsem s ní nezačala dřív? Mohla jsem ji už mít hotovou a teď bych klidně spala nebo řešila důležitější věci. Promnula jsem si oči, začaly se mi zavírat.
„Vypadáš unaveně,“ řekl David. „Běž do postele.“
„Ne. Dopíšu to a...“ nedořekla jsem. David vyskočil a sevřel mě v náručí. Usnula jsem tak rychle jako nikdy. Co se to stalo?